NP č.517 > Téma číslaNesmrtelnost je otravaDarek Šmíd

Konceptem věčného života se zabývají mnozí autoři vědecko-fantastické literatury; zdaleka ne všichni však docházejí k závěru, že zrovna nesmrtelnost je kdo ví jaká výhra.

Jednou z prvních lekcí, které dorostu školou povinnému uštědří seznam povinné četby, je ponaučení, že nesmrtelnost stojí za prdlačku. Coby neoddiskutovatelný fakt se budižkničemnost nesmrtelnosti jeví při četbě Gulliverových cest spisovatele Jonathana Swifta, jejichž protagonista se setkává s nesmrtelnou kastou struldbrugů fiktivního národa Luggnagganů. Gulliver je zprvu fascinován tím, že se někteří lidé mohou rodit s darem nesmrtelnosti; ovšem při setkání se struldbrugy si kousne do hořkých a stářím pořádně svraštělých hroznů.


Smrt je celkem fajn vynález
„Pohled na ně byl tak trapný, že jsem dosud nic trapnějšího nespatřil," popisuje Gulliver setkání se stovky let starými nesmrtelnými. „A ženy vypadaly ještě hrozněji než muži." (Ha!) Problém struldbrugů spočívá v tom, že sice žijí stovky let a ještě déle (což je super), ovšem na začátku věčné pouti zestárnou stejně jako všichni ostatní (což už není tak super); onen věčný život proto netráví jako věční krasavci, ale jako plešatí dědkové a zesinalé báby, jejichž kognitivní funkce jim vypadaly z hlav stejně dávno jako zuby z dásní. Věčně živí (a věčně staří) sruldbrugové jsou „umínění, popudliví, hrabiví, mrzutí, marniví a žvaniví, zapšklí a závistiví parchanti", shledává Gulliver – a dochází k závěru, že smrt je vlastně celkem fajn vynález.


(Mimochodem, jedno z opatření, jež má úděl věčného života struldbrugům ulehčit, je úřední rozvod při dosažení 80 let; to „aby se lidem, kteří jsou bez jakékoliv vlastní viny odsouzeni k věčnému pobytu na světě, jejich ubohost a bída nezdvojnásobila břemenem, jakým je žena". Ha ha.)
Jonathan Swift není zdaleka jediný profesionální fantasmagorik, který se ve svém díle zabýval možností nesmrtelnosti. Její záludnost už před Swiftem probíral řecký mýtus o Tithónovi, synovi trojského krále Láomedóna, jemuž jeho manželka Éós vyprosila u boha Dia nesmrtelnost; bohužel k prosbě už nepřibalila žádost o věčné mládí. Nesmrtelný Tithónos se tak dožil naprosto devastujícího stáří, že se scvrkl až do podoby cvrčka. No fujky.

V hipísáckém ráji se lidé nechávají trhat dravou zvěří, protože proč ne, když jsou nesmrtelní

Ne každá umělecká vize nesmrtelnosti je ovšem takhle drastická; dramatik George Bernard Shaw pojal ve svém cyklu Zpět k Methusalemovi megadlouhověkost jako utopický ráj na zemi pro lidskou rasu, která právě díky tomu, že budou všichni „staří jak Metuzalém", vyřeší všechny obtíže, na něž Shawovi současníci kvůli své krátkověkkosti nestačili; proti téhle vizi se vymezil Karel Čapek v předmluvě své Věci Makropulos, která stejné téma probírá z podstatně chmurnějšího pohledu.


Paměť na nesmrtelnost nestačí
Obdobně můžeme na jednu stranu vize nesmrtelnosti postavit legendární komiks Miloše Macourka a Káji Saudka Muriel a andělé, v němž lidé budoucnosti už neznají smrt a žijí v blaženém hipísáckém ráji s křídly na zádech (ve volném čase se nechávají trhat na kusy dravou zvěří, protože proč ne, když to stejně přežijí). Na druhé straně se na studenty nesmrtelnosti z televizní obrazovky mračí seriál Netflixu Altered Carbon, vycházející ze stejnojmenného kyberpunkového románu Richarda K. Morgana; věčné vědomí zúčastněných tu může proskakovat z jednoho těla do druhého, což sice vychází z úvodní idealistické myšlenky, že lidstvo tak bude moci konečně prozkoumat vesmír, ale v konečném důsledku to vede k dystopické společnosti, v níž si věčné duše buďto vydělávají na chleba tím, že se vzájemně masakrují ve vypůjčených tělech, nebo hromadí majetek ve vzdušných zámcích a s ne zas tak nesmrtelnou lůzou mají soucitu asi jako podrážka martensky s mravencem faraonem na linoleové podlaze.

Vikingská dívka Ashildr zná sama sebe jen pomocí vlastních deníků

Vedle polarizujících pohledů na to, zda by lidem udělalo dosažení nesmrtelnosti dobře, nebo špatně, se v úvahách nad světem, v němž byla zubaté vytržena kosa z ruky, objevuje i téma ceny, kterou by taková nesmrtelnost mohla mít. Jednou z postav seriálu Doctor Who (Pán času) je nesmrtelná vikingská dívka Ashildr, která je na konci věků schopna znát sebe sama jen díky gigantické knihovně svých vlastních deníků – protože lidská paměť na nesmrtelnost nestačí. Na stejný problém naráží spisovatel Kim Stanley Robinson v knize Icehenge, jejíž hrdinové žijí tak strašlivě dlouho, že se pátrání po jejich vlastní minulosti mění na detektivní archeologii. Nesmrtelnost není zadarmo ani ve Stahovači Neala Ashera (kde se bez přísunu potřebných živin tělo nesmrtelného změní v absolutní humus), ani v Božském imperátorovi Duny Franka Herberta (kde žít tři a půl tisíce let obnáší proměnit se v neméně humusoidního sedmimetrového červa s lidským obličejem, no neberte to) a už vůbec ne v příběhu The Tithonian Factor Richarda Cowpera, kde je nesmrtelnost super až do chvíle, kdy se ukáže, že po smrti čeká člověka naprosto bombastický posmrtný život – o nějž jsou nesmrtelní zoufalci věčně ochuzeni. Smůla!


Nesmrtelní autoři
V okamžiku, kdy lidstvo dosáhne nějaké varianty nesmrtelnosti (což vzhledem k pokrokům v genové manipulaci a umělé inteligenci už vůbec nemusí trvat dlouho), bude mít díky zmíněným autorům solidní haldu materiálu k akademické diskuzi. Zrovna spisovatelé a scenáristé jsou koneckonců ve věci nesmrtelnosti kovanými odborníky; vždyť mnozí z nich se stali – právě díky svým dílům – skutečně nesmrtelnými.


autor / Darek Šmíd VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv