NP č.505 > Téma číslaAutismus v divadleŠtěpán Materna

Důkazem, že autismus a kreativita si nejsou cizí, je nejen podoba tohoto čísla NP. Při Národním ústavu pro autismus (NAUTIS, z. ú.) funguje divadelní soubor Dr.amAS, složený z herců s poruchou autistického spektra. O bezbřehé fantazii i hvězdných manýrech jsme si povídali se zakladatelkou souboru Dominikou Hejzlarovou.

Jak se stane, že vznikne divadlo, kde účinkují převážně lidé s poruchou autistického spektra (PAS)?
Soubor jsem zakládala před dvěma lety s kolegyní, která u nás působila jako dobrovolnice. Já mám vystudovanou dramaterapii a ona dramaturgii. A měly jsme vizi, že navzdory tomu, že se říká, že s lidmi s autistmem divadlo dělat nelze, my to přesto zkusíme. Udělali jsme takový ochutnávkový workshop, ten se líbil, tak jsme připravili inscenaci, kterou jsme pak předvedli na akci, kterou pořádala tehdy ještě APLA Praha, nyní NAUTIS. Měli jsme skvělý námět, který vycházel přímo od jednoho z herců.

 

O čem bylo to první představení?
Představení skládáme z podnětů našich herců, z toho, co z nich vypadne během zkoušek nebo i běžných rozhovorů. Naše první inscenace se jmenuje Sněhen, což je třináctý měsíc v kalendáři. Procházíme v něm různými dny a ty jsou inspirovány tím, co bylo tomu našemu herci zakazováno, a také tím, co by si přál, aby se dělo nebo smělo.

 

Takže dáváte divákům okusit z autistického vidění světa?
O to se právě snažíme, abychom nebyli jako některá divadla, která pracují s herci s postižením, dají jim naučit text, který pak předříkávají na pódiu, a je z toho taková školní akademie. My se snažíme trochu i o přesah, aby to někam směřovalo, ale i o tu osvětovou část. Naše druhá inscenace Jiný, než kdo?! je o tom, jaký bych byl, kdybych mohl naplno rozvinout svůj potenciál a společnost mi nekladla překážky. Herci se vypořádávají s předsudky, které vůči autismu panují. Na scéně je zeď, na kterou jsou ty předsudky napsané a my některé popřeme a škrtneme a jiné se zachovávají.

Kreativita autismu je bezbřehá. Běžný divák to ne vždy pochopí. Chceme, aby se s tím lidé museli poprat.

Je výrazný rozdíl mezi vašimi herci a těmi neurotypickými?
Lidé s PAS jsou poměrně pohybově nezdatní a toporní, čehož ale v tvorbě využíváme, abychom zachovali autenticitu. A také se třeba špatně vciťují do role. Nedávno jsme dělali techniku mluvení hlasem nějakého předmětu, ale tak, aby přitom vyprávěli vlastní příběhy. A bylo to hrozně těžké, protože oni pořád přejímali vlastnosti toho předmětu spolu s tím hlasem.

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.


autor / Štěpán Materna VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv