NP č.498 > KulturaPodzemní kultura trochu jinakIvan Adamovič

Metro je významnou součástí města, ale obvykle se snažíme v něm pobýt co nejkratší dobu. Než přišli spisovatelé fantastické literatury, skoro to vypadalo, jako by v něm nemohl vzniknout ani žádný příběh. Mladí tvůrci ale našli v podzemní temnotě nové inspirace.

Kolem nápisů na zdech chodíme denně. Často je už ani nevnímáme. Ale jedna anonymní kresba na zdi u metra Malostranská (shodou okolností od mého kamaráda Ondřeje) se stala součástí úvodní kapitoly románu Daniely Hodrové. Jiný nápis, přímo v metru ve stanici Anděl, údajně inspiroval mladého autora Michala Šefaru k napsání knihy Podsvětí.


Žánr? Možná mysteriózní thriller, možná městská fantasy, obojí je přijatelné. Ač není Pražák, nebo právě proto, je Šefara pražským metrem fascinován. Neznamená pro něj však symbol pokroku, ale naopak jeho stinnou stránku, projev čehosi archaického, volání temnoty, symbol mytického zásvětí.

Na mnoha stanicích vypadávají světla, praskají žárovky, houfně umírají holubi,
objevují se oltáříčky a nápisy z antické mytologie.

V roce 2000 bylo v anketě pražské metro vyhlášeno za stavbu století a jeho trasy dosáhly délky 50 kilometrů. To je pěkné, ale co naplat, řada lidí metrem jezdí nerada. Nechce se jim opouštět denní světlo, zajet eskalátory do příšeří, být ofukován větry prohánějícími se tunely, svoji roli v tom bude hrát i lehká klaustrofobie, kterou mnozí pociťují v podzemních prostorách a kterou třeba i jen minutové nouzové zastavení vlaku v tunelu umí vytočit do slušných obrátek.


Vykopali něco, co neměli

Román má tři hlavní postavy – vedoucího techniků metra s přezdívkou Haďák, drsného policistu hlídkujícího tamtéž jménem Kerber (už asi tušíte, že jméno není náhodné) a mladou manažerku Ninu, která, ostatně jako mnoho dalších postav, jako by slyšela v metru hlasy, jež ji volají.


Jsme v blízké budoucnosti, což je prvek, který pro příběh samotný není prakticky vůbec důležitý. Ve světě kolem se to začíná mlít, Evropa je na prahu války. Možná že to, co se odehrává dole v tunelech metra, má dodat všeobecnému dění jakési vysvětlení.

 

A co se tam vlastně odehrává? Na mnoha stanicích vypadávají světla, praskají žárovky, houfně umírají holubi, v technických prostorách jsou nacházeny oltáříčky se zabitými zvířaty a nápisy z antické mytologie, leckde jsou rozmístěna tajemná znamení X. Haďák, jaká je to náhoda, je zrovna nadšeným fanouškem antické mytologie, takže má zhruba tuchu. Síť metra získává nový rozměr, kdosi dává stanicím mytické názvy, často související právě s podsvětím. Technici zaznamenávají v chodbách divné zvuky, podivný dusot, někdy zahlédnou i dvojici bílých svítících očí. Dlouho je autorem vše udržováno na hranici tušení, až vás to pomalu začne štvát a přejete si, aby už ty potvory vylezly a začala nějaká bitka.

 

Jenže je to všechno trochu jinak. Metra se zmocňují přívrženci jakési apokalyptické sekty, která sní o splynutí duše s čímsi nadpozemským. A Kerber se marně snaží udržet ve svém podzemním království pořádek. Začne to rvačkami s podivnými individui, lidmi jevícími známky posedlosti a napadajícími spořádané cestující. Jenže i Kerber má svá tajemství. Každou chvíli k němu promlouvají hlasy, které si žádají rázné řešení vší lidské špíny, hlasy prahnoucí po krvi a vládě pevné ruky, zkrátka hlasy, které možná doopravdy promlouvají k leckterým skutečným příslušníkům bezpečnostních sil.

Hlavním hrdinou je samo metro. tato lokace je v románu využita dokonale.

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Ivan Adamovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv