NP č.480 > Téma číslaLásky mezi kapkami smůlyTadeáš Polák

Je něčím mezi cirkusem a kolonizací. Na dočasném území, kde platí dočasná pravidla a navazují se dočasné vztahy. Ahoj, letní tábore!

Co na letních táborech není dočasné, jsou emoce nejrůznějšího druhu. Naopak! Kdo by zapomněl na vůni dálek, když vyběhnete kopec za táborovou kuchyní. Kdo na záhadné tvary připomínající živé organismy z dosud nepoznaných planet v ešusech z předvčerejšího oběda, které prostě nejdou umýt, tím spíš v dočasné myčce, jež sestává z kyblíků plných příbuzných organismů. Letní tábory jsou zkušeností, na kterou se nezapomíná. V některých případech je třeba dodat, že bohužel.

 

Kdo přežije bez kamer

Letní tábory jsou také ostrou zkouškou psychickou i fyzickou. Jsou socializačním rituálem nahuštěným do dvou týdnů. „Televizní“ soutěží Kdo přežije, ovšem bez kamer. Lačné fanoušky zde nahrazují veverky a zpovídajícího Velkého bratra empatičtí jedinci, kteří v ostrém provozu mají čas na aktivní naslouchání vsedě na pařezu.

Podobu emocí a prožitků přítomného jedince může určovat míra adaptability, síla překonávat překážky všeho druhu, ale především pozice v táborové hierarchii. Pro ty úzkostné a špatné snášející je dobrou zprávou to, že každý letní tábor někdy musí skončit. Špatnou zprávou je fakt, že život sám je takový malý (nejen) letní tábor. Také si libuje v pravidlech, která dávají větší či menší smysl. I v něm najdeme šéfy, šéfky a vedoucí, kteří se před námi tváří jako poslední ochránci mravních hodnot a večer do sebe hází zásoby lihovin schované pod bramborami a jogurty, a když odbije večerka, sahají na stehna náctiletých polo-vedoucích.

 

Vyšší smysl v lesní kůře

Pokouším se vypátrat, co zarezonuje na dané téma v nitru mých přátel. „Většinu vzpomínek jsem vytěsnil. Pamatuju si jen, že jsem se schoval před ostatními v lese a někdo na mě stejně šlápnul,“ říká tiše Ignác.

„Já jsem patřila do ČSOP,“ vypráví Markéta s výrazem principiálně neutrálním. Akce pro děti zaměstnanců banky, nebo důsledek komercionalizace tábornictví, která dovolila vtisknout jméno banky do názvu tábora? Ukáže se, že jsem jen špatně rozuměl. „ČSOP, Český svaz ochránců přírody!“

„O tomhle píšeš, jo?“ vyzvídá Hynek. „Tak doufám, že pointa bude, že by se měly zakázat?“ – „Jasně,“ přitakávám… Ale není to tak jednoduché.

Intuitivně bych to také všechno tak nějak zatrhnul, ale třeba to všechno má nějaký vyšší smysl: překonávat vnější i vnitřní překážky, zkusit dát šanci přírodě, přátelství a… možná i těm vedoucím a organizované zábavě jako takové. Všechno se to přece nedělá jen proto, aby se silnější mohli předvádět před slabšími, schopní mohli šikanovat neschopné. Do stanů nezatéká proto, abyste si už nikdy nepřečetli žádný z dílů rozmočeného Harryho Pottera.

Ano, prázdninový úprk do přírody je možnost, jak dát dočasné vale sterilní, šedavé civilizaci a poznat nepoznané: napomoct tomu můžou nevšední scenérie a paradoxně i časová omezenost pobytu, která může vyústit v nezávazné romance ve smůlou olezlém jehličí. V argumentačním souboji pro a proti je zkrátka třeba kladným i záporným stranám tématu přidat své.

Zármutek dívky, která se nikdy nepolíbí se Štefanem, hlavním vedoucím, protože ten už chodí s hlavní vedoucí, co když běhá po lese, všechno pod ní třese se – křivdu z toho že slyšeli jsme prostě že, budou různé soutěže, a pak z toho nebylo nic… to přece musí něco vyvážit. Vychází mi z toho svérázný závěr: letní tábory stojí mimo dobro a zlo, letní tábory jsou… letní tábory. Emocemi rozjívené hodnocení tedy stranou a zkusme nechat promluvit vzpomínky samotné. Nechme mluvit prosté příběhy. Dva z mnoha.

 

Obraz první

Jmenujeme se Bestíci. V zakládající listině to není, protože žádná neexistuje, ale říkáme si tak. Samí kluci, ano, poměrně homogenní skupina, i když Honzík má vzadu trochu jágrovský ocásek a Janek dostal od přírody naděleny baculatější tváře. Infantilní název pramení možná z nedostatku sebedůvěry. To, že jsme best, nám každopádně přijde jako nejpřirozenější zpráva, kterou svým názvem můžeme a chceme předat. V rodných Vršovicích dělí naše domovy od sebe stovky metrů, jsme otrkaná parta a na táboře v severních Čechách je naší samozřejmou povinností vydat se do lesů a čelit tváří v tvář nepříteli, ať už bude mít jakoukoli podobu. Nepřítel je bohužel nakonec nečekaně hmotný a reálný: v zarostlém jehličnatém svahu narážíme na partu, která vykazuje znaky lokálna. Maskáče naznačují zkušenosti s pohybem v lesnatém terénu, vytahaná trička příslušnost k dělnické třídě a obhroublá mluva jistou osobnostní tvrdost spjatou s existenciální tíží.

Těžko reprodukovat přesně. Ale když se člen místní party zeptal „Co tady děláte?“ a naše odpověď žel nebyla výsledkem soustředěného plenárního zasedání a zněla ve smyslu „hovno, debile“, sama nebesa věděla, že tenhle boj nemůže dopadnout dobře. A tak nejintenzivnější vzpomínkou zůstává hbitý běh ze svahu, během nějž jeden z Bestíků ztrácí botu a důstojnost. Těžko říct, co sliboval silnějším hochům, zapadlý v mechu a jehličí. Možná prosil o mírné zacházení, bral hovno zpět. Každopádně Praha podlehla Severním Čechám tuze hodně.

Bestíci se krátce nato kvůli osobnostním neshodám rozpadají. Jejich členové tráví čas v průběhu let rozličnými způsoby; počítají, kolikrát za sebou raper Fat Boy Slim v písni Fucking is heaven dokáže na jeden nádech vyslovit slovo fucking, nebo píší během odpoledních odpočinků kolektivní hromadná vyznání Emmě Watson v naději, že pro citlivé duše najde špetku pochopení, nezmrví adresu původního odesílatele a odpoví.

 

Obraz druhý

Jmenovala se Anežka a měla dlouhý žlutý cop. Hrála na flétnu, nosila batiku a uměla určitě zpívat. Já jsem na flétnu uměl jen tzv. ptáčka (něco jako když na kytaru umíte jen začátek tý hrozný písně od Metalliky) a batiku jsem nenosil. Ve zpěvu jsem byl po zkušenostech s nekonzistentními „backvokály“ přesunut v táborovém sboru jako samostatná fanouškovská ekipa mezi publikum.

Vzpomínky jsou opět mlhavé: co vím, bylo to nadějné, ale přes vzájemnou přízeň se Anežka rozhodla odjet z tábora předčasně. Možná ji k tomu donutily okolnosti, možná rodiče, ono to vyjde často nastejno. Každopádně ten nešťastný večer vytvořila nebesa z bezprizorních hvězd souhvězdí mračícího se smajlíka.  

Situaci podchytil i starší přítel Jiří a vzhledem k omezenému času pro revizi událostí svolal krizovou poradu. Výsledek zněl prostě, leč jasně: když budu dělat, že umírám, třeba neodjede. Současně je třeba během posledních minutek vyznat lásku, aby dramatické události měly svoji pointu. „Musíš jí říct,“ pravil Jiří edukativně: „Mám tě rád.“ – „Mám tě rád,“ opakoval jsem, polykaje nervózu, Jiřímu do očí, abych věděl, jak to zní.

Anežka se skutečně někdy v průběhu balení přišla rozloučit ke smrtelnému loži. Maje pocit, že scéna mluví za vše, nedal jsem tolik do tónu hlasu ani do výrazu a zásadní, trénovanou větu jsem pronesl pouze s dramatickým přiložením dlaně k břichu – jako by z něj měl vylézt vetřelec, vytasit kladívko a bacit svého hostitele konečným úderem do zátylku.

Reakce byla…, no já už vám vlastně ani nevím, jestli Anežka nějak reagovala. Myslím, že řekla něco jako OK. Kdybychom si psali na facebooku, tak by napsala Jj a odhlásila se. Takhle odešla, za chvíli nastartované auto zanechalo na příjezdové cestě ze štěrku čerstvé rýhy a nepomohlo ani to, že jsme se s Jiřím vydali bránit odjezdu pasivní slovní rezistencí. Starší přítel na mě smutným, koučovským pohledem zhlížel jak advokát po neúspěšném soudním řízení ve věci nějaké obskurní provinilosti na svého klienta. Nedalo se svítit.

 

Pochodeň tradice

Obrazů je samozřejmě mnohem víc. Viděl jsem potní chýše a slyšel chorály nahých postav v nich, zpěvy písní západu slunce v zapomenutých indiánských jazycích, vybavuju si ránu pěstí, kterou mi uprostřed skautského loviště uštědřil budoucí vojín při obraně vlastního území, i to, co ze mě po tom tvrdém úderu vyšlo. Viděl jsem skautky nebo skauty, kteří do úmoru navlékají ty své trochu srandovní oblečky, jak vytahují po ránu vlaječku, zpívají šlágry a ukazují svým smečkám cestu, aby udrželi pochodeň tradice.

Pro budoucí i současné rodiče je každopádně třeba zanechat závěrem vážnou radu: važte zeširoka, kam potomstvo posíláte. Letní tábor totiž leží možná mimo dobro a zlo, to ale neznamená, že nedokáže plnohodnotně produkovat obojí.

 

Autor je spolupracovník redakce.


autor / Tadeáš Polák VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv