NP č.474 > Téma číslaSkryté dějiny orgasmuJan Konrád

Společnost ho popírala, manželé ho neuměli ženám zajistit a lékaři ho pacientkám dopřávali jako terapii na neexistující nemoc. Dějiny ženského orgasmu jsou fascinujícím svědectvím o tom, jak krkolomně se ženská sexualita proplétala normami.

„Pokud ony symptomy přetrvávají, považujeme za nezbytné požádat o spolupráci porodní asistentku, která bude masírovat genitálie s jedním prstem uvnitř, používaje liliového oleje, oleje z pižmovky obecné, z šafránu a podobně. Tak lze postiženou ženu přivést k záchvatu.“ Slova z lékařské příručky z roku 1653 Alemariana Petra Foresta nemohla být explicitnější. Lékař nazývaný nizozemský Hippokrates si nedával záležet bez důvodu, ženská hysterie, kterou měla procedura léčit, sužovala mnoho dam oné doby.

A platilo to i dvě století nato, pokrok se odrazil jen v účinnější technologii. V roce 1869 uvedl americký lékař George Taylor na trh první vibrátor na vodní páru. Byl monstrózním strojem, jmenoval se Manipulátor a lékař upřímně upozorňoval i na jeho rizikovou stránku: léčí sice pánevní poruchy, ale je důležité jeho používání pacientkami regulovat, protože svádí k nadužívání a požitkářství. Aby ne, když produkoval, stejně jako předtím hbité prsty lékařů a porodních bab, orgasmus.

 

Zvíře uvnitř ženy

Onu nemoc společnosti a především slečnám a paním nadělili staří Řekové. Slovo „hysterie“ znamená v řečtině „děloha“ a odkazuje na to, že choroba byla podle nich způsobena dělohou, která začala uvnitř ženského těla pochodovat. Platón ji spolu s dalšími považoval za zvíře, které „se potuluje všemi směry skrze tělo“ a „způsobuje množství nemocí“.

Odpoutanou dělohu považoval za původ ženské hysterie Hippokrates, Aretaeus, Soranus i Galén. Mezi projevy nemoci řadili úzkost, nespavost, sexuální fantazie, nervozitu, podrážděnost, pocit tíže ve spodní části břicha a nutkání dělat problémy. A shodovali se i v terapii, byla v zásadě dvojí. Zaprvé uzavření manželství a léčba v podobě pohlavního styku s manžely, zadruhé, v případě vdov a žen víry, pánevní masáž, která vede k tomu, co lékaři nazývali „záchvat“. Dokáže totiž načas ženu „zbavit všeho zla, které cítí“, jak popisoval Galén.

Údajná nemoc, za níž se skrývala prostá sexuální neuspokojenost, i její terapie zaťaly drápy do ženských životů i lékařství na dlouhá staletí. Obojí vstoupilo do učení islámského lékaře Avicenny v jedenáctém století našeho letopočtu, Ferrari da Gradi ve čtrnáctém, Paracelsa a Parého v šestnáctém, Mandevillova v osmnáctém či Briqueta v devatenáctém, jak shrnuje v knize Technologie orgasmu Rachel P. Maines.

A vymyšlenou nemocí byla společnost doslova prolezlá. Anglický lékař Thomas Sydenham si v roce 1861 povzdechl, že hysterie je druhou nejrozšířenější chorobou po horečce a tvoří šestinu všech lidských neduhů. „Stěží se najde žena, která by jí byla úplně zbavená,“ líčil hořce. Jeho kolega Pierre Briquet byl střízlivější, odhadoval, že jí trpí čtvrtina žen. Tak či tak, údajná hysterie byla součástí ženských životů. S ohledem na nepochopení ženské sexuality, kterým společnost po staletí trpěla, to bylo vlastně logické.

 

Ženská sexualita v zajetí mužů

Svět ovládaný muži si totiž s ženskou sexualitou a fyziognomií nedělal hlavu. Západní lékařství dokonce až do 18. století nebylo schopno popsat ženskou anatomii, nerozlišovalo klitoris od pochvy a vaginu od dělohy. Laický svět praktického sexu na tom nebyl lépe, soulož představovala pouze penetraci a mužský orgasmus, došlo-li k ženskému, byl považován přinejlepším za vedlejší produkt mužova vyvrcholení. Vezmeme-li v potaz, že většina žen dosahuje orgasmu drážděním klitorisu a že masturbace, která by bývala mohla být alternativní cestou k orgasmu, byla ženám zakazována jako nezdravá a nectná, následek nemohl být tristnější a jednoznačnější. Byla to společnost sexuálně frustrovaných žen.

Dámy dějinami pochodovaly jako bytosti odvrácené od sexuality. Společnost jim ji upírala, nedokázala si představit, že by mohly či měly být sexuálně uspokojeny. Dokázala ji u nich detekovat jen jako nemoc a jako chorobu ji svěřila pod kontrolu a regulaci mužů – lékařů. „Lékaři zdědili úkol produkovat orgasmus u žen proto, že to byla práce, kterou nechtěl nikdo dělat,“ konstatuje lakonicky Rachel Maines. Jenže nakonec se tím nechtěli mořit ani oni sami.

 

Unavené prsty, lákavý trh a mechanizace

Zdravotní masáže genitálií, které pacientku dovedly až k ulevujícímu „záchvatu“, znalo lékařství od starověku přes renesanci až do moderní doby, boom zažívaly za viktoriánství. Společnost vyprodukovala nemoc a choroba vytvářela trh a zisky. Lukrativní. Pacientky odcházely spokojené, terapie s sebou nenesla riziko ublížení na zdraví či smrti, nevedla však ani ke konečnému vyléčení, proto bylo třeba placených návštěv opakovaně. Ženy trpící hyster ií tvoř ily rozsáhlý trh. Podle odhadů stály za třemi čtvrtinami z 200 milionů dolarů zisku, který vykázalo americké zdravotnictví v roce 1873. Přesto to pro lékaře nebyly snadno vydělané peníze. Už v roce 1660 lékař Nathaniel Highmore poznamenal, že vyvolat masáží záchvat je náročným úkolem. Dokázat to vyžadovalo dovednost, zkušenost, ale též trpělivost. Obsloužit jednu pacientku bylo časově nákladné a byla to úmorná, nudná rutina. Nebyla to zábava. Unavovalo to. To proto, nikoli z etických ohledů, začali lékaři výkon terapie delegovat na podřadné, ženské spolupracovnice jako porodní báby.

Technický pokrok však nabídl vyšší produktivitu i na tomto specifickém poli. Již dlouho se využívaly masáže proudem vody na genitálie nebo nejrůznější houpací křesla, zrychlení terapeutického procesu však přišlo až v devatenáctém století s masážními stroji. Ty první byly neobratné a dokonce nebezpečné, jako Taylorův Manipulátor. Pak na trh doklouzaly první vibrátory a masážní válečky pro ženy i muže, které využívaly i elektrošoků. Velký krok dál přišel začátkem osmdesátých let 19. století s přenosným vibrátorem britského lékaře Josepha Mortimera Granvilla. Jeho autor sice ostře nesouhlasil s použitím pro ženy a doporučoval jej jen jako svalový masážní stroj pro muže, jeho kolegové a trh ale omezení nerespektovali. A poté přišly další přístroje. Spokojení byli všichni, lékaři, pacientky i manželé. Lékařské kruhy, ctění choti a, kdo ví, možná i ženy, však přivírali oči. Iluze, že ženy nemohou cítit sexuální rozkoš, protože jsou jen pomocnicemi při reprodukci druhu, pořád panovala. Viktoriánskou společnost oklamaly vlastní proti-ženské předsudky. To proto se vibrátory inzerovaly jako masážní strojky v novinách a časopisech všem na očích.

Další kapitolu dějin ženského orgasmu a erotických hraček začala psát až dvacátá léta minulého století. Když se masážní strojky začaly objevovat v prvních pornografických snímcích, nešlo se pokrytecké iluze dál držet. Pornografie zakřičela: ženské sexuální potěšení existuje. Ženská hysterie však byla ze seznamu nemocí Americké psychiatrické asociace vymazána až v roce 1952. A ještě dlouhá léta poté byla obtížnost dosažení orgasmu u žen přičítána jejich fyzických či duševním potížím.

 

Autor je spolupracovník redakce.


autor / Jan Konrád VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Vzpoura u Wounded Knee / Jan Konrád > NP č.438 > Dějiny přítomnosti Vlasy jim vlály ve větru, pušky v jejich rukou trčely výhružně do nebe, někteří jeli na koních, kolem pobíhali psi. Těmhle indiánům válečné barvy scházely, přesto byla v jednom městečku v Jižní Dakotě koncem února roku 1973 vykopána válečná sekera. Modernímu státu i vší jeho palebné síle navzdory. číst dále Horníci a lesby / Jan Konrád > NP č.446 > Referát Velká hornická stávka v roce 1984 otřásla celou společností ve Velké Británii. Kromě jiného dala vzniknout také příběhům solidarity a podpory. Ten, ve kterém hrají hlavní roli lesby a gayové, patří k nejsilnějším. číst dále Mary Jones - anděl horníků / Jan Konrád > NP č.433 > Referát „Nejsem lidumil, jsem zplozenec pekla," říkávala americká odborová agitátorka Mary Harris Jones. Američtí průmyslníci to svého času nebrali jako nadsázku. „Je to nejnebezpečnější žena Ameriky," prohlásil o ní kdysi státní prokurátor. číst dále Spořádaná epidemie / Jan Konrád > NP č.457 > Téma čísla Tohle nebyli „mladí a neklidní“, ani skupinky radikálů. V Anglii v letech po druhé světové válce squatovalo na šestačtyřicet tisíc lidí. Řešili ryze praktický problém: v poválečné Anglii nebylo kde bydlet a vláda se k nim obrátila zády. číst dále Příběh tvrdohlavého filmu / Jan Konrád > NP č.434 > Referát Chtěli zabránit natočení filmu, zastrašovali štáb a podpalovali. Když se to nepodařilo, bránili stříhání materiálu. A nakonec nepustili film do kin. Snímek Sůl země o stávce horníků v Novém Mexiku se stal terčem šikany asi jako žádný jiný film ve Spojených státech. číst dále
celý archiv