NP č.468 > Téma číslaProkletý hlad po zlatěJosef Ševčík

 

Nekalé sklony, skrze něž nás hmotné bohatství přivádí do neštěstí, odhalili

již staří Řekové a Řimané. Ti za zdroj blaženosti nepokládali peníze, ale čistou

a prostou duši, nezasaženou zpupností a hamižností.

 

 

 

 

Pěstování přátelství, štědrosti a moudrosti
tvořilo ve starověku mravní podhoubí, v němž
se zrodila, uchytila a podivuhodně rozvinula
křesťanská myšlenka lásky k bližnímu. Antika
ale pominula a cesta k duchovnímu životu,
vydlážděná evangelijními radami chudoby,
mravní čistoty a poslušnosti, zarůstá pomalu
plevelem bezbřehé volnosti a hmotného požitkářství,
které nemůže poskytnout kýžený recept
na štěstí. Vždyť již ve starověku věděli, že
kdo se nekrotí ve svých žádostech, není volný.
To platí zejména o věčné touze po bohatství.
TOUHY POŠETILCOVY
V řecké mytologii nám to ilustrují dva
příklady. V prvním figuruje lýdský král
Tantalos, který oplýval nesmírným
bohatstvím a dostalo se mu i přízně
bohů, takže směl zasedat při jejich
hostinách. Bohatství ho však
svedlo k pýše, král začal pochybovat
o boží vševědoucnosti, a když
bohům předložil při hostině k jídlu
vlastního syna, byl bleskem svržen
do nejhlubšího podsvětí a odsouzen
k věčnému soužení. O něco lépe se
vedlo zámožnému frygickému králi
Midasovi. V honbě za bohatstvím nerozumně
požádal boha Bakcha, aby vše, čeho
se dotkne, bylo proměněno ve zlato a bylo mu
vyhověno. Počáteční nadšení však vystřídalo
zděšení a nebohý Midas by umřel hlady, kdyby
se nad ním bůh neslitoval a pošetilého daru
ho nezbavil.
Ruku v ruce s bohatstvím jde moc. Právě touha
po moci svádí k hromadění majetku. V Ciceronových
Tuskulských hovorech se zachoval
následující příběh. Samovládce Dionýsios pořádal
na syrakuském hradě opulentní hostinu
a dvořan Damokles vychvaloval jeho bohatství,
moc a panování. Panovník se jej otázal, zda by
chtěl zaujmout jeho místo a okusit jeho štěstí.
Damokles přitakal a byl uveden na zlaté lehátko,
obklopen číšemi a ochotným služebnictvem.
Ocitnul se v sedmém nebi. Náhle dal Dionýsios
uprostřed vší té nádhery zavěsit na koňskou
žíni vysoko nad Damoklovu hlavu ostrý blýskavý
meč. Damokles strnul hrůzou. Přestal pozorovat
lahůdkami obtížený stůl a s obavami sledoval
jen visící meč. Když byl poučen, že právě toto
zakouší každý, kdo svou pozemskou blaženost
opírá o hmotné statky a politický vliv, Damokles
se s úlevou vrátil na svoje místo.
Vážnější je výtka, že bohatým lidem kyne prospěch
z nerovnosti před zákonem, s níž se lze
setkat i dnes. Když ve starověkých Athénách
psal Solón svoje zákony, namítali někteří, že
psané zákony jsou zbytečné, protože se podobají
pavučinám: jako ony zadrží prý jen lidi slabé
a nepatrné, kdežto mocní a bohatí je protrhnou.
Podobně podotýká Shakespeare: „Skrz hadry
prosvítá i malý hřích, kožich a talár skryjí vše.“

NÁŘEK A SMÍCH ŘÍMA
Ani u starých Římanů bohatství neplatilo za
odznak ctnosti, všímali si spíše negativních
rysů a cenili si skromnosti svých předků. Jeden
z nich, Manius Curius, slavný a vážený vojevůdce,
bydlel sám v prostém příbytku, okopával pole
vlastníma rukama, a když se jej snažili uplatit
vyslanci nepřátel, seděl zrovna u krbu a vařil si
řepu. Po jejich nabídkách jim ukázal na svůj pokrm
a propustil je se slovy: „Kdo se spokojí s tak
skromnou stravou, tomu jsou peníze k ničemu.“

Filosof Seneca, vychovatel císaře Nerona a sám
nesmírný boháč, tedy člověk zkušený, byl zase
toho názoru, že „nejkratší cesta k bohatství je
bohatstvím pohrdat“.
Bohatství je podle něho
vlastníkům jen zdrojem nebezpečí nebo břemenem.
Méně peněz znamená mít i méně potíží.
Učený básník Horatius zase potkával ty, kteří
den ze dne chřadli láskou k penězům, varuje,
že velké peníze mají kromě výhod i svůj rub,
totiž „starost a stálou chuť ještě bohatším být“,
a upozorňuje, že člověk se stane ctnostným, až
se dokáže „s ledovým klidem dívat na kupy zlata“.
Básník Juvenalis, kterého mravní rozklad Říma
donutil v roztrpčení psát satirické verše, soptí
hněvem: „Už jenom chrám ti chybí, ty prokletý
Mamone!“
Důsledkem změkčilého
bohatství je dle něho spoušť, která
podtíná sílu národa, a sarkasticky podotkne:
„Upřímné slzy se roní, až když
dolehne peněžní ztráta.“ Autor národního
eposu Vergilius zas hřímá: „Kam až
to ženeš lidská srdce, ty prokletý hlade
po zlatě?“
I jízlivý a uštěpačný autor
Martialis pranýřuje neřestnou touhu
po bohatství a vysmívá se podřízenosti
s bohatstvím spojené: „Kdybych si měl vzít
ženu bohatou, hned jsem proti, nebudu přece
manželkou své vlastní choti!“

...
Dozvuky antické bdělosti a opatrnosti, pokud
jde o touhu po majetku, lze nalézt u raně
křesťanských spisovatelů a v našem kulturním
okruhu u pražského kronikáře Kosmy, jenž naříká,
jak po prvotní zlaté době, kdy prý vše bylo
všem společné, došlo k obratu a „ve všech plála
touha po jmění, prudší než ohně v Etně“.

Hromadění majetku a hmotného bohatství vyvíjí
nápor na psychiku, který ne každý ustojí.
Kdo se nestane pánem svého majetku, kdo je jím
ovládán a puzen ke zločinům, tomu hrozí, že se
nakonec v pomatení rozumu dopustí podobně
směšného výstřelku, jímž proslul hamižný Hermokratés.
Na smrtelném loži se tento krkoun
vzpíral ustanovit správcem své velké pozůstalosti
kohokoli cizího, a tak se rozhodl k vskutku
nevšednímu kroku: stanovil v poslední vůli „sám
sebe dědicem pokladů svých“.


autor / Josef Ševčík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv