NP č.468 > Ženská stránkaPár zakázaných fotekRad Bandit

Z mejlu na mě vyskočily dvě nepřečtené zprávy. Možná tam měly raději zůstat,

protože jenom předznamenaly podivný den lidí, kteří nejsou ochotní vidět.

 

 

 

Zdálo se to jako úplně normální ráno. Kafe,
vyvenčit psa a zapnout komp. Jediná anomálie
mohlo být slunce, které vrhalo sloupec paprsků
skrze okno v jinak deštivém listopadu. Pročítám
emaily a v klidu filtruji, tepová frekvence
v normálu, nic zvláštního se neděje, už je mi
jasné, že dnes svět neskončí. Došlo mi kafe,
odskočím pro další. Pociťuji radost. V dlouhém
mailboxu totiž zbývají jen dvě zprávy. Pak ale
na chvíli zbystřím. To jsou mi po ránu podivný
nadpisy, napadne mě...


TO SI NELAJSNEM
Jeden z mejlů říká: Tyve, podívej se... a druhý
We are very sorry. Ten anglický otevřu první. „Je
nám strašně, ale strašně líto, byli jsme nuceni
vyselektovat některé úžasné fotografie z vaší výstavy,
protože si jako veřejná instituce nemůžeme
dovolit jakékoli komplikace, však nám rozumíte,
že ano...“
Bla bla bla, a tak dál.
Rozumím - nerozumím. Domluvili jsme se přece,
že nepošlu žádné hanbaté fotky a žádné
z těch, kde si děcka aplikují drogy. A to i přesto,
že děcka jsou často hanbatý, dělají sex work
a aplikují si drogy. Mladí lidé bez domova. Tak
co se mu sakra nelíbí, selekce byla veřejnému
oku dost vstřícná. A nejsme náhodou ve
svobodné zemi? Na západním pobřeží? Přece
největší punk a rokenroll a tolerance a buzny,
to všechno mělo být tady v tomhle městě, kde
chci vystavovat fotografie o životech mladých
lidí bez domova!
Zvedám telefon a volám do knihovny. Zjišťuji,
které jsou ty, které cenzurou neprošly. Z telefonu
na mě vyskakuje stejně omluvný hlas.
Neprošla fotka s hromadou kondomů na stole
denního centra při přípravě baťohu terénního
pracovníka. A pak ještě jedna se zdviženým
prostředníkem v parku a jedna, která zachycuje
kudlu a krajkovanou sukýnku s potiskem
„Braň se za každou cenu“. Celá telefonní konverzace
je zabalená do série frází: „Strašně,
ale strašně je nám to líto,“
a že tedy chápou, že
Evropa může být v lecčems progresivnější, ale
je nutno respektovat kulturní rozdíly a že si to
jako knihovna vážně nelajsnou...
Hm, oukej. Nahradíme, vylepšíme, zjemníme.
Uděláme svět lidí bez domova trochu veselejším.
Posílám místo toho slunečný den, foto
s kočičkou a usměvavého žebráka, přece se
z toho nepotento. Tohleto je koneckonců taky
realita.


DIVNÁ BUBLINA
Pak je tu ten druhý email. „Tyve, podívej se...“
Tenhle už otvírám trochu obezřetněji, co se
děje doma. Mejl nic víc neříká. Zabrousím na
zpravodajské servery a hledám, co se událo
v progresivní Evropě. Z titulků na mě vypadne,
že hanbaté fotky nemohly do knihovny Akademie
věd. Feministky to zakázaly. Zaplaťpánbu,
co by tam ty fotky taky dělaly.
V rychlosti projíždím Richterovu kolekci a říkám
si, kterého blázna sem napadlo věšet akty.
Zaprvé stylizovaná erotika jen stěží zachytí
ženský přínos vědě. Zadruhé jsem si téměř jist,
že sám Richter, Neff anebo jiný z mediálních
křiklounů by do akademie jen sotva umístil
svoji zadnici.
Cítím ale, že alarmující tón onoho emailu upozorňuje
na něco úplně jiného. A tak otevírám
další a další server a všímám si něčeho daleko
zajímavějšího, než je samotné odstranění fotek
z jedné instituce. Přistávám na jiné planetě.
Planeta progresivní Česko. Mediální prostor se
hemží slovy jako „fanatický hovadismus“,„zbabělost“,„
zfanatizované feministky“ dokonce
narazím na přirovnávání k Islámskému státu.
Hehe, chvíli se křením na obrazovku, pak ale
úsměv zamrzne. Právě mi někdo splasknul bublinu.
Nikde nic pozitivního. Vypadá to, že slovo
„feministka“ je v roce 2015 nadávka. Zase?
Nebo pořád ještě? Nedej bože potkat takovou
„pobouřenou feministku“ a slovo feminista pro
jistotu neexistuje vůbec.
Jak to, že jsem si toho nevšiml? Nikde ani špetka
reflexe, žádná názorová vyrovnanost, nikde
podpora ženám, které se zastaly žen. Čtu jen
o mužích rozpálených doruda a ženách zbarvených
do fialova. Co přesně se jim stalo, spolkli
ježka? Nulová diskuse, samé nadávky. Divná
bublina. Jiná než ta, kterou znám. V té mojí
se „feminista“ říká nad šálkem kávy a nikdo
ani nemukne. Je to totiž tak nějak jasné, nic
jiného nezbývá, tedy minimálně od té doby,
co máme mozek.
To to všechno dnes tak hezky začalo a vyklube
se z toho takový podivný den. Den mužů, kteří
nikdy nevystavují fotky nahých mužů, natož
sebe samých. Nedovedou si to ani představit.
Den mužů a žen, co se nezastanou žen, které
se žen zastaly. Den lidí, kteří chtějí vystavovat
bezdomovectví, ale nechtějí vidět jak vypadá.
Den lidí neochotných vidět. Podivný den fotek,
které zmizely, aby mluvily o lidech.

***
Autor je spolupracovník redakce


autor / Rad Bandit VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv