NP č.455 > Kultura | HudbaDeprese Earla SweatshirtaKarel Veselý

Na desce I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside se kdysi euforický žánr přidává na temnou stranu.

Hip hop vznikl v polovině sedmdesátých let jako tlampač černé hrdosti a od tohoto vymezení se odvíjí i stereotyp rappera jako sebevědomého bojovníka, který nemůže dávat najevo svoje emoce. Náladovost se přímo vylučuje s postojem černošského „cool“, k němuž naopak patří vyrovnanost. Dnes je ale všechno jinak a momentálně nejpopulárnější odnoží hip hopu je emo-rap, jehož představitelé jako Drake nebo Kanye West se nebojí ukazovat světu i svoji citlivou stránku. Samozřejmě to souvisí i s otevíráním žánru ženským fanynkám. Možná je ale emo-rap odrazem proměny uvnitř afroamerické menšiny, jíž nyní reprezentuje generace, které proklamovaná post-rasová éra s černošským prezidentem vylila s vaničkou systémového rasismu i dítě hrdosti na svoji barvu kůže. Skvělým příkladem této proměny je mladičký losangelský rapper Earl Sweatshirt, jehož druhé studiové album I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside zní jako výlet do močálu temnoty, odkud není návratu.

Earl Sweatshirt nerapuje o Fergusonu nebo nerovných šancích, ale přenáší náladu bezvýchodnosti do osobní roviny. „Můj mozek je v odpaďáku, hned vedle podělanýho nadšení,“ shrnuje náladu desky jedna věta ze skladby AM // Radio, kde do jazzem načichlého zpomaleného beatu Earl rekapituluje postvečírkové delirium, kde „mysl trpí distorzí a moje mrtvola se válí na asfaltu“. Falešní kamarádi, nechápající rodiče, otravní fanoušci a neochota adaptovat se v nesmlouvavém světě hudebního průmyslu – jednadvacetiletý hrdina alternativní rapové scény se na svém druhém studiovém albu propadá do spirály depresí a nihilismu. Pro rockery tradiční etalon autenticity a důkaz skutečného prožitku jejich „umění“, za které se musí trpět. Kdo by ale čekal, že od rappera někdy uslyšíme věty jako: „Poslední dobou mám záchvaty paniky – cítím se, jako kdybych uvízl v davu. Lovím Xanax z plechovky a doufám, že se mi to nevymkne z rukou.“

 

OTRAVNÁ SLÁVA

Hip hop už dávno není žánr na okraji, ale trůní uprostřed mainstreamu. Žádný div, že v něm není nouze o rychlou kariéru, v níž se místo tvrdé práce spíše uplatňují „rockové“ kvality spontánnosti a geniality okamžiku. Sláva k Earlovi Sweatshirtovi přišla víceméně sama – byl členem partičky nevycválaných kalifornských teenagerů ODD FUTURE, kteří na začátku dekády bombardovali internet virálními klipy a vrátili do hip hopu syrovou pouliční energii. Jenže Earl byl vždycky trochu outsider, ostatně éru největší popularity svého klanu strávil v izolaci v převýchovném táboře pro problémové děti. Tam ho poslala jeho matka, když si poslechla jeho první mixtape. Když dosáhl dospělosti, vrátil se do Kalifornie už jako hvězda, podepsal nahrávací smlouvu u velké firmy a natočil album Doris. Dnes o něm tvrdí, že bylo plné kompromisů a teprve I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside je deska, za kterou si stoprocentně stojí. Aby Earl Sweatshirt dostál svým slovům, produkoval si novou desku až na jedinou výjimku sám, což je na rapové scéně vzácností. Beaty jsou často extrémně pomalé a chvíli temně klaustrofobické (Off Top, Grief ) a chvíli malátně katatonické (Huey, Grown Up), jako kdyby osciloval mezi sebedestrukcí a nihilismem. A světlo na konci tunelu nikde. Emo-rap ještě nikdy nezněl takhle děsivě jako při ponoru do temných zákoutí Earlovy duše.

 

Earl Sweatshirt – I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside (Tan Cressida / Universal, 2015) 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Proč být ženou / Zuzana Fuksová > NP č.455 > Ženská stránka Může být ženství výhodné, anebo nezbývá než závidět mužům? číst dále Kdo žije v Bohémii / Mária Biháriová > NP č.455 > Dějiny přítomnosti Kdo je bohém? Umělec, který má odvahu vymanit se z obvyklých stereotypů a je otevřený novým zkušenostem, slovy literárního kritika F. X. Šaldy „syčák a rošťák nejvznešenějšího formátu“. číst dále Máte právo vědět / Tomáš Malík > NP č.455 > Pošli to dál Ten, kdo si ze stánku odnesl aprílové vydání MF DNES, nemohl litovat jediné koruny. Po paterčatech a jejich líné romské matce, která nerozpéká ztvrdlé rohlíky a moudré rady své bílé zkušenější „kamarádky“ z ministerstva nechce ani zadarmo, přišel list s dalším šokujícím odhalením. Hlavní hrdinka několika českými lvy ověnčeného sociálního dramatu Cesta ven pronajala pro svou matku byt v Ústí nad Labem a dluží za nájem. Nezajímavá banalita? Ne! Druhá nejdůležitější zpráva dne s titulkem – Romská herecká hvězda neplatila za byt! číst dále Zeptej se dědy / Jiří Ptáček > NP č.455 > Kultura | Výtvarné umění Kdybychom na výstavě Tektonika paměti hledali stručnou odpověď na tázání po přístupu mladých českých a slovenských umělců a umělkyň k osobním vzpomínkám, odpověď by mohla znít: zajdou pro ně k příbuzným. číst dále
celý archiv