NP č.455 > Kultura | HudbaDeprese Earla SweatshirtaKarel Veselý

Na desce I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside se kdysi euforický žánr přidává na temnou stranu.

Hip hop vznikl v polovině sedmdesátých let jako tlampač černé hrdosti a od tohoto vymezení se odvíjí i stereotyp rappera jako sebevědomého bojovníka, který nemůže dávat najevo svoje emoce. Náladovost se přímo vylučuje s postojem černošského „cool“, k němuž naopak patří vyrovnanost. Dnes je ale všechno jinak a momentálně nejpopulárnější odnoží hip hopu je emo-rap, jehož představitelé jako Drake nebo Kanye West se nebojí ukazovat světu i svoji citlivou stránku. Samozřejmě to souvisí i s otevíráním žánru ženským fanynkám. Možná je ale emo-rap odrazem proměny uvnitř afroamerické menšiny, jíž nyní reprezentuje generace, které proklamovaná post-rasová éra s černošským prezidentem vylila s vaničkou systémového rasismu i dítě hrdosti na svoji barvu kůže. Skvělým příkladem této proměny je mladičký losangelský rapper Earl Sweatshirt, jehož druhé studiové album I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside zní jako výlet do močálu temnoty, odkud není návratu.

Earl Sweatshirt nerapuje o Fergusonu nebo nerovných šancích, ale přenáší náladu bezvýchodnosti do osobní roviny. „Můj mozek je v odpaďáku, hned vedle podělanýho nadšení,“ shrnuje náladu desky jedna věta ze skladby AM // Radio, kde do jazzem načichlého zpomaleného beatu Earl rekapituluje postvečírkové delirium, kde „mysl trpí distorzí a moje mrtvola se válí na asfaltu“. Falešní kamarádi, nechápající rodiče, otravní fanoušci a neochota adaptovat se v nesmlouvavém světě hudebního průmyslu – jednadvacetiletý hrdina alternativní rapové scény se na svém druhém studiovém albu propadá do spirály depresí a nihilismu. Pro rockery tradiční etalon autenticity a důkaz skutečného prožitku jejich „umění“, za které se musí trpět. Kdo by ale čekal, že od rappera někdy uslyšíme věty jako: „Poslední dobou mám záchvaty paniky – cítím se, jako kdybych uvízl v davu. Lovím Xanax z plechovky a doufám, že se mi to nevymkne z rukou.“

 

OTRAVNÁ SLÁVA

Hip hop už dávno není žánr na okraji, ale trůní uprostřed mainstreamu. Žádný div, že v něm není nouze o rychlou kariéru, v níž se místo tvrdé práce spíše uplatňují „rockové“ kvality spontánnosti a geniality okamžiku. Sláva k Earlovi Sweatshirtovi přišla víceméně sama – byl členem partičky nevycválaných kalifornských teenagerů ODD FUTURE, kteří na začátku dekády bombardovali internet virálními klipy a vrátili do hip hopu syrovou pouliční energii. Jenže Earl byl vždycky trochu outsider, ostatně éru největší popularity svého klanu strávil v izolaci v převýchovném táboře pro problémové děti. Tam ho poslala jeho matka, když si poslechla jeho první mixtape. Když dosáhl dospělosti, vrátil se do Kalifornie už jako hvězda, podepsal nahrávací smlouvu u velké firmy a natočil album Doris. Dnes o něm tvrdí, že bylo plné kompromisů a teprve I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside je deska, za kterou si stoprocentně stojí. Aby Earl Sweatshirt dostál svým slovům, produkoval si novou desku až na jedinou výjimku sám, což je na rapové scéně vzácností. Beaty jsou často extrémně pomalé a chvíli temně klaustrofobické (Off Top, Grief ) a chvíli malátně katatonické (Huey, Grown Up), jako kdyby osciloval mezi sebedestrukcí a nihilismem. A světlo na konci tunelu nikde. Emo-rap ještě nikdy nezněl takhle děsivě jako při ponoru do temných zákoutí Earlovy duše.

 

Earl Sweatshirt – I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside (Tan Cressida / Universal, 2015) 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv