NP č.454 > FejetonDobře vypečené gestapíčkoJan Stern

Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou.

Lidé si většinou myslí, že posvátná hranice, před níž se zastavuje mé pošklebování, je kupříkladu smrt. Bohužel nemohu tento názor dosvědčit a nutno říct, že jsem často kvůlivá tomu vcházel se svým okolím do střetu. Zejména se svou matkou. Šlo především o hřbitov. Má matka na něj nikdy nechodila, ale cítila za to takovou zvláštní vinu, která se projevovala periodicky se opakujícími pohledy do kalendáře a větou pronesenou s jakousi animistickou vážností a hrůzou: „Zítra má děda narozeniny.“ A já na to vždy odpověděl: „Fajn, co mu koupíme?“ Tento cynismus matku sice trochu zděsil, ale kdesi hluboko v ní ji vlastně uklidnil: „Jsou ještě větší bestie než já“, mohla si říci a ani tento rok na hřbitov nejet. Dělal jsem pro ni tuto bestiální službu rád.

Lidé se také domnívají, že by se nemělo žertovat třeba o Osvětimi. No já vám nevím. Onen děda, jemuž jsme po smrti nikdy nic nekoupili k narozeninám, v té Osvětimi byl. Tedy nemluvil o ní mnoho, to je pravda. Ale že by pro něj měla nádech čehosi posvátného, tak ten dojem jsem věru neměl. Vzpomínám, jak se ho jednou kdosi opatrně zeptal: „Jaké to tam bylo?“ A on odpověděl: „No, jaké to asi tak může být v Polsku.“ Nikdo se tenkrát u stolu nezasmál. Kromě mě. A matka mě pod tím stolem kopla. Dodnes jsem nepochopil, proč kopla mě a ne dědu. Ale tak už to na světě chodí.

Mám také rád tu historku o Sigmundu Freudovi, jak u něj gestapo dělalo prohlídku. Protože se o jeho osud tak trochu zajímala nějaká ta ambasáda, nechali gestapáci na konci prohlídky Freuda podepsat takový papír, v němž se psalo, že mu nebylo během úředního úkonu nijak ublíženo a bylo s ním zacházeno civilizovaně. Stařec Freud, jemuž právě rozhrabali spodní prádlo (kterémuž ve svém díle jinak vyhradil důstojné místo), se neudržel a připojil k podpisu, jaksi z pilnosti, tehdy oblíbený reklamní slogan: „Služby gestapa mohu každému vřele doporučiti.“

No ano, nevidím žádný důvod, proč vřele nežertovati o smrti, gestapu či Polsku. Mám rád i všechny ty nekorektní žerty o Dežovi, o tom Němci, co starším lidem schovává věci, či o blondýnách, za něž mě jedna moje spolužačka označila za „falofašistu“, ač o mém falu ví jen velmi málo, a kdyby věděla, vyjadřovala by se jistě soucitněji. Leč přesto, jak jsem již avizoval, jsou věci na tomto světě, které se mi do futrálu humoru nějak nedaří nacpat. A pohříchu to bývají novinky, jež naši epochu definují a zkrášlují celkem čerstvě. Jednou z nich jsou televizní věštci.

Už jste to viděli? Ve studiu většinou sedí paní onoho mystického typu, že jakmile vstoupí do tramvaje, všichni si tajuplně a intuitivně sáhnou na portmonku v kapse, aby se ujistili, že tam stále je. Chvilku blekotá jen tak naprázdno. To bývá ještě poměrně roztomilé, byť se dá říci, že i feldkurát Katz v rauši by se dal tváří v tvář této televizní mystice označit za filozofa. Ale to ještě nic není. Pak to přijde. Do studia zavolá nějaká jiná paní, patrně taky jezdící tramvají, a povídá se slzami na krajíčku, že je na tom moc špatně, že její syn je zase bez práce, i když se tak snaží, že manžel jí umřel před dvěma roky na rakovinu a ten konec byl moc vošklivej a že ona kolikrát v noci brečí a že neví, čím to, že její rodina má takovou smůlu. Načež mystic dáma vezme kyvadlo a deset minut feldkurátí, deset minut hněte to staré dobré těstíčko, tu z karmy, tu z podvědomí, tu z ascendentu... No vždyť to znáte, i tentokrát jsou rohlíčky samozřejmě obzvláště dobře vypečené, a smutná paní na drátě za ty rohlíčky vyklopí ticku.

Teda ne že by se šklebit nešlo. Mohl bych napsat něco jako, že až jí ta ticka přijde ve vyúčtování, třeba pochopí, proč má v životě takovou smůlu. Ale mně to nějak nejde. Já vím, že některé věci jsou věčné a člověku občas nezbývá než služeb gestapa každému vřele doporučiti, ale že by se ve mně nevařila krev, to říct nemohu.

No, nenechám prchlivost cloumat svým majestátem. Ta ticka za tenhle fejeton mě nakonec uklidní.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Dablérismus / Jan Stern > NP č.529 > Fejeton Někteří filozofové tvrdí, že základním rysem naší epochy je neschopnost cokoli prožívat. Respektive, prožívat to sami za sebe a v sobě – namísto sebe to necháváme za sebe prožívat náhradníky. Dabléry. Své kaskadéry, kteří za nás odehrají ty opravdu nebezpečné scény. číst dále Kaboňák český / Jan Stern > NP č.477 > Fejeton Je ošidné o nějakém národě říct, že je takový nebo makový. Většinou jde jen o mýty. číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Příští stanice budoucnost / Redakce > NP č.454 > Téma čísla Několika osobností jsme se zeptali: Jak bude vypadat městská hromadná doprava za třicet let? číst dále Setkání s minulostí – tou vlastní / Jakub Horňáček > NP č.454 > Pošli to dál I přes vojenské neúspěchy si Islámský stát v Sýrii a Levantě uchovává svou schopnost šokovat. číst dále Vyloučeno, neprůchodné? / Tomáš Malík > NP č.454 > Téma čísla Dlouhá desetiletí byla Praha pro cestující na vozíku neprůchodným labyrintem plným záludných nástrah. Je to už minulost? O tom jsme si povídali s ředitelem o. p. s. Asistence, Erikem Čiperou. číst dále Bezmoc bezmocných / S. d. Ch. > NP č.454 > Referát Všechno, co opravdu potřebuju znát o chudobě, jsem se nenaučil od Roberta Fulghuma. číst dále
celý archiv
//