NP č.454 > FejetonDobře vypečené gestapíčkoJan Stern

Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou.

Lidé si většinou myslí, že posvátná hranice, před níž se zastavuje mé pošklebování, je kupříkladu smrt. Bohužel nemohu tento názor dosvědčit a nutno říct, že jsem často kvůlivá tomu vcházel se svým okolím do střetu. Zejména se svou matkou. Šlo především o hřbitov. Má matka na něj nikdy nechodila, ale cítila za to takovou zvláštní vinu, která se projevovala periodicky se opakujícími pohledy do kalendáře a větou pronesenou s jakousi animistickou vážností a hrůzou: „Zítra má děda narozeniny.“ A já na to vždy odpověděl: „Fajn, co mu koupíme?“ Tento cynismus matku sice trochu zděsil, ale kdesi hluboko v ní ji vlastně uklidnil: „Jsou ještě větší bestie než já“, mohla si říci a ani tento rok na hřbitov nejet. Dělal jsem pro ni tuto bestiální službu rád.

Lidé se také domnívají, že by se nemělo žertovat třeba o Osvětimi. No já vám nevím. Onen děda, jemuž jsme po smrti nikdy nic nekoupili k narozeninám, v té Osvětimi byl. Tedy nemluvil o ní mnoho, to je pravda. Ale že by pro něj měla nádech čehosi posvátného, tak ten dojem jsem věru neměl. Vzpomínám, jak se ho jednou kdosi opatrně zeptal: „Jaké to tam bylo?“ A on odpověděl: „No, jaké to asi tak může být v Polsku.“ Nikdo se tenkrát u stolu nezasmál. Kromě mě. A matka mě pod tím stolem kopla. Dodnes jsem nepochopil, proč kopla mě a ne dědu. Ale tak už to na světě chodí.

Mám také rád tu historku o Sigmundu Freudovi, jak u něj gestapo dělalo prohlídku. Protože se o jeho osud tak trochu zajímala nějaká ta ambasáda, nechali gestapáci na konci prohlídky Freuda podepsat takový papír, v němž se psalo, že mu nebylo během úředního úkonu nijak ublíženo a bylo s ním zacházeno civilizovaně. Stařec Freud, jemuž právě rozhrabali spodní prádlo (kterémuž ve svém díle jinak vyhradil důstojné místo), se neudržel a připojil k podpisu, jaksi z pilnosti, tehdy oblíbený reklamní slogan: „Služby gestapa mohu každému vřele doporučiti.“

No ano, nevidím žádný důvod, proč vřele nežertovati o smrti, gestapu či Polsku. Mám rád i všechny ty nekorektní žerty o Dežovi, o tom Němci, co starším lidem schovává věci, či o blondýnách, za něž mě jedna moje spolužačka označila za „falofašistu“, ač o mém falu ví jen velmi málo, a kdyby věděla, vyjadřovala by se jistě soucitněji. Leč přesto, jak jsem již avizoval, jsou věci na tomto světě, které se mi do futrálu humoru nějak nedaří nacpat. A pohříchu to bývají novinky, jež naši epochu definují a zkrášlují celkem čerstvě. Jednou z nich jsou televizní věštci.

Už jste to viděli? Ve studiu většinou sedí paní onoho mystického typu, že jakmile vstoupí do tramvaje, všichni si tajuplně a intuitivně sáhnou na portmonku v kapse, aby se ujistili, že tam stále je. Chvilku blekotá jen tak naprázdno. To bývá ještě poměrně roztomilé, byť se dá říci, že i feldkurát Katz v rauši by se dal tváří v tvář této televizní mystice označit za filozofa. Ale to ještě nic není. Pak to přijde. Do studia zavolá nějaká jiná paní, patrně taky jezdící tramvají, a povídá se slzami na krajíčku, že je na tom moc špatně, že její syn je zase bez práce, i když se tak snaží, že manžel jí umřel před dvěma roky na rakovinu a ten konec byl moc vošklivej a že ona kolikrát v noci brečí a že neví, čím to, že její rodina má takovou smůlu. Načež mystic dáma vezme kyvadlo a deset minut feldkurátí, deset minut hněte to staré dobré těstíčko, tu z karmy, tu z podvědomí, tu z ascendentu... No vždyť to znáte, i tentokrát jsou rohlíčky samozřejmě obzvláště dobře vypečené, a smutná paní na drátě za ty rohlíčky vyklopí ticku.

Teda ne že by se šklebit nešlo. Mohl bych napsat něco jako, že až jí ta ticka přijde ve vyúčtování, třeba pochopí, proč má v životě takovou smůlu. Ale mně to nějak nejde. Já vím, že některé věci jsou věčné a člověku občas nezbývá než služeb gestapa každému vřele doporučiti, ale že by se ve mně nevařila krev, to říct nemohu.

No, nenechám prchlivost cloumat svým majestátem. Ta ticka za tenhle fejeton mě nakonec uklidní.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále Stěrače? Stírají / Jan Stern > NP č.455 > Fejeton Občas se mě lidé ptají, proč nepíšu o politice, proč naši politickou elitu šetřím a uchraňuji před svými satirickými šlehy, k nimž jsem jako humorista takřka zavázán. Cožpak o to. Já bych šlehal. Já bych možná i vyloženě řezal. Potíž je, že politiku takřka nesleduji. Teda nesleduji – to je vám taková zvláštní věc, já televizní zprávy sleduji, ale vypínám při nich zvuk. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv