NP č.454 > Téma číslaPoznáváme konečníkYarrdesh

Usnuli jste někdy v tramvaji po cestě z jistě velmi kulturní akce? Poté určitě znáte mnoho exotických konečných.

Rozhodli jsme se vyzpovídat několik okružních jedinců, aby se podělili o své zážitky. Nutno dodat, že toto kroužení je bujaré, veselé a krátkodobé, a ač nedobrovolné, tak vlastně i dobrovolné. Kroužení z nutnosti mrazu, s absencí cíle jiného než dočkat se rána a neumrznout ve křoví, nebýt zbit vyhazovači v nonstopu či vyhnán pořádkovými jednotkami obuchem, to je jiné kafe. Místo vidiny okružního chaosu podnapilé nekontrolovatelné cesty domů se v těchto případech pohlíží na noční tramvaje naopak s nadějí; již neexistující druhý vagónek nočních tramvají se přezdíval „Hotýlek“.

Ale zpět k výpovědím hospodských raubritterů, po nocích zmateně hledajících svůj hrad na tramvajových smyčkách a provádějících zteč ve zbrojných depotech metra pražského, případně stáncích smažené stravy.

 

UNIVERZÁLNÍ ZAMĚSTNANEC

Vypadnuv z osvěžovacích zařízení, nasednu si takhle ráno v Holešovicích do metra, jakože pojedu na Budějovickou, a jelikož jsem byl krapet přemocněn, sedl jsem si, místo abych se vestoje komácel u tyče, což zajišťuje pravidelné probuzení pádem při rozjezdu. Probral jsem se na Hájích, kde jsem jako malý bydlíval, tak si říkám: „Jsem doma, hlavně koupit v pekárně čerstvý housky!“ Pak si ovšem uvědomím, že jsem před pár dny v hospodě vykousal z klávesnice k PC tlačítka a naházel je lidem do pití, a tak vylézám ze stanice, že si na Hájích ještě koupím v Czechcomputeru za rohem novou klávesnici, ó jak je město všude příruční. Venku je pěkně, to je dobře, že už vychází slunce docela brzy, dalo by se skoro říci, že ptáčci mezi zmrzlými paneláky zpívají a paprsky vítají svou svěžestí moji zelenající nesvěžest v obličejových lalocích…

Když tu najednou se proberu a utíkám z idealizovaného sídliště zpátky do metra v infarktových stavech. Vzpomněl jsem si totiž, že včera večer, krátce po příchodu na noční směnu, odskočil jsem si v nepřítomnosti vrchnosti na tajňačku do hospody a pod vlivem radosti, že dostávám vlastně zaplaceno za chlastání, jsem se vyrakvil do zapomnění na fakt nutnosti vrátit se zpátky do práce před koncem směny – tvářit se jako unavený pracovník na cvrčící zlopenspace a v 7 ranních hodin připrsující se šéfovou!

I kdybych nebyl tuto noc v práci a svítání neindikovalo průser, beztak na Hájích mnoho let nebydlím. Potupa s tímto debaklem budiž mi celoživotními přáteli. Z Hájů na Zlodějovickou jsem samozřejmě také znovu netrefil, tuším, že to bylo Tuzerum, kde jsem se zase probral, to už mne sháněli otrokáři telefonem, vymluvil jsem se, že jsem na záchodě se zácpou naprosto nelidských rozměrů, a tak to chvíli potrvá, než se zjevím zpět na kancelářských galejích, trestanec nové doby jako telefonní zaměstnanec telefonního operátora. Z Muzea jsem se trefil bohužel až na Kačerov, a pak už konečně na Zlodějovickou. Bylo půl osmé, dokutálím se do centra zla, monumentu nenávisti a vykořisťování, přiblížím se k části zlopenspacu, kde makám, naštěstí první kolega mě hned zastaví, že jsem cítit tak na 10 metrů, ať jdu raději ven, že mi sbalí věci a ukončí náležitosti předávání pracoviště, že už je tam dvougondolní šéfová a že ty rozpitý lahváče z noci mi už schoval do metodického šanonu. Tak včera mne tedy ještě nevyhodili.

 

NEÚSPĚŠNÝ HUDEBNÍK

Dojedete ve 3 v noci někam na opuštěnou konečnou u Vypichu, kolem je planina, meluzína sviští, přes chumelenici není vidět nic než slabý svit lamp. Vývěsní štíty nonstop-hrrrnabaru nejsou nikde v dosahu, další tramvaj jede za půl hodiny a vy si řeknete: „Proč ne, pane, přeci tu zaručeně umrznem, projedeme se závějemi a uděláme si pořádek v hlavě, i zahrajeme si na mistra pluhaře.“

Kročeje kráčí z břevnovského kopce, běžně podsvícené pivní náhrobky špeluněk jsou podezřele zhaslé, dvě noční tramvaje projedou kolem, každá po půl hodině, protože se panáček nedokázal pokaždé domotat včas k zastávce, nebo na té minulé moudře počkat, když už to jede jen za 5 minut. Pán tramvaje smutně klopí zrak, když máváte, jeřáby staveniště ve tmě vám z nebes zvěstují brzkou záhubu ne zimou, ale akutním záchvatem kontinuální hlouposti. Ale to je koneckonců v pořádku pane, ještě nemáme mokré boty a vždyť je to vlastně krásné, návrat měšťáckého kripla zpátky mezi horaly, pudové existenční primitivno, evoluční boj ve filmu pro genetické pamětníky, souboje s vichrem a vědomím, krok za krokem v nikým neprošlapaném, jakémsi nešťastně mokrém a kýčovitém polystyrénu z výprodeje v supermarketu. Po hodině a deseti minutách se s vizáží nepovedeného sněhuláka – neb jste vedle naprostého zachumelení taky tak desetkrát uklouzl s tou kytarou a vyválel se s ní ve sněhu, pane – dopotácíte ke vchodu vlastního domu, leč dým vycházející z paradoxně otevřeného nonstopu číhajícího ve vchodu nastartuje ruku, která otevře dveře pod neonem, objedná si pivo, cigára a bechera, a dozví se od prvního nálevčího, že existuje také něco jako taxíky, které by to celé vyřešily za cenu těch právě koupených cigár a šláftruňku. Oči se jen točí všemi směry…

 

NEZAMĚSTNANÝ FILOZOF

Viděl jsem tuhle na jízdním zlořádu jakéhosi busu na Napalmovce konečnou s názvem „Sídliště Rohožník“ a obcházela mne posvátná hrůza. Zkazky lidí o Rohožníku jsou skličující. Zkazky těch, kdo jste při bezvědomém kroužení Prahou v dopravních prostředcích pravidelně rušeni takřka náměsíčným a velmi unáhleným přestupováním, když zjistíte, že jste přejeli, ale stále jste ještě tak hluboko ve snech, že sice divadelně vyhřeznete na asfaltovou podlahu zastávky, ale zima vás hned zažene do prvního spoje a mozek slastně podstrčí představu, že to je ten správný spoj, který jede domů. V případě potřeby chlácholí opět usínající vědomí představami míst, která kolem ani nejsou. A tak se dá skončit na onom sídlišti, když zmateně přestoupíte, a pak trčíte v jakémsi nekonečnu, na sídlišti Rohožník, o němž jste sice nikdy neslyšeli, ale jistě to bude poslední věc, kterou v mrazu zastávky v jednu ráno a s vidinou žádného nočního spoje zpět – a odkud? A kam? – uslyšíte ve svém životě jako poslední.

 

DĚLNÍK NOVÉ DOBY 2

Ale co Střížkov, Prosek, Letňany? Dnes jsem se na těchto divných stanicích nemálo načekal. To už je taková nechtěná tradice, když se v těchto místech zjevím, že mrazuvzdorně nevím, kterým směrem je to do centra. Vědomí funguje na sice již poměrně vyškoleného, ale stále roboticky omezeného autopilota, takže když se na ose konečných Háje-Letňany konečně prokroužím aspoň k hladince implikující náznaky vracejícího se vědomí, ocitnu se vystoupený kdesi na nástupišti těchto severních končin. Nastoupím, popojedu o zastávku, zděsím se, že je to špatný směr, vystoupím, usnu na lavičce, probere mě několikátá přijíždějící souprava, nastoupím, zděsím se… až nakonec čekám v Letňanech na vlak do depa a pan dozorčí mi musí jednoduchými termíny vysvětlit – tak aby to pochopil i čerstvě zemřelý orangutan – že do centra je to prostě obráceně, že jezdím na těch třech stanicích tam a zpátky již od začátku jeho směny a že do depa se prostě na Letňanech nepročekám (z důvodu jeho absence), a navíc jsem pravděpodobně na Ládví. Nadávat na Střížkov se mnou nechtěl. Chvályhodný to člověk, doufám, že jsem v něm nezpůsobil ztrátu víry v lidskou rasu. Ale proč mám opět napuchlou hubu jako havajskej domovník? Proč musím při této cestě mezi I. P. Pavlova a Dejvickou končit v takových omylech architektury, ve zbugovaném časoprostoru končin severního a i jižního metra?

Donedávna jsem ani netušil, kolik má najednou trasa C stanic. Bejvávalo, tehdá v pětačtyřicátým panáčku, že se člověk probral na nádru Holesowitz a na Buzerum to bylo co by vemenem dohodil. Jsem si takhle dal 14 piv, šel v noci do práce, provedl drobnou demolici pracoviště a vydal se domů prvním ranním metrem, zatímco kolega usnul na zemi openspacu zasypán sušenkami a bagetami a nehýbal se. Ovšem byl šťastnějším než já, mě čekaly bohužel okružní jízdy po Céčku. Konečná na Proseku si mne moc nezískala, ale stanice Střížkov, tam to bylo o strach! Puzen peristaltikou jsem se vypotácel z vagónu a vážně se bál, že jsem byl unesen archetypálními věřícími vesničany z předminulého století a v rámci inkvizičního mučení jsem zavřen do stodoly, ve které měli atrapu stanice metra i s vestibulem a vláčky. Za rohem se klidně mohly skrývat Opuštěné Kopce, Balíkov, či Lidojedy. Stačí, že na trase B je veřejně přiznaná Větrná Hůrka, působící podobně tísnivým dojmem. A tudíž se není čemu divit, že jsem se při poslední okružní jízdě toho dne, tedy té probuzené, krčil vzadu lokálky a kryl se batohem v sakrální hrůze, že se odtamtud již nikdy nedostanu. Nestoudné. A ten člověk, který – poté, co jsem se konečně dopravil správným směrem ke svému tehdejšímu domů – postavil na Hradčanské plot kolem přejezdu, takže se to musí pět minut obcházet skoro až ke Spartě, je také zlomyslník. Při přelézání jsem na tom plotě vysílený málem usnul, takže jsem spadl dolů a ustlal si v kolejích, jak se mi nechtělo už vůbec nic. V tom musím pochválit zimu, že mne vzbudila dříve než cajti.


autor / Yarrdesh VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv