V 19. století umírala každá šestá žena na takzvanou horečku omladnic. Ženě stoupla během porodu nebo krátce po něm prudce teplota a většinou pár dní na to zemřela. Převažoval názor, že jde o epidemii, která je závislá na pohybech atmosféry, a nedá se s ní v podstatě nic dělat. V roce 1846 přichází na scénu maďarský gynekolog Ignaz Philippe Semmelweis, který se rozhodne na svém oddělení ve Vídeňské všeobecné nemocnici původu této zhoubné nemoci přijít na kloub. Po několika měsících pozorování najde příčinu: za nemocí stojí zbytky pitvaných těl, takzvané „zetlelé organické látky“, které jsou na rukou doktorů. Každý vídeňský porodník v jeho době pitval. Každý měl na rukou špínu, která běžným umytím mýdlem a vodou nezmizela. Semmelweis ji poznal podle zápachu rukou ještě dlouho po pitvě. Proto navrhl, aby si každý doktor před vyšetřením ženy umyl ruce v roztoku z chlorového vápna. Návrh zabral a Semmelweisovi se za několik měsíců podařilo horečku omladnic v nemocnici téměř vymýtit.
Jenže místo slávy se Semmelweis setkává s nepochopením kolegů a s vleklými spory o původ nákazy a nutnost mýt si ruce v chlorovém vápně. Kvůli těmto sporům se nejprve odstěhuje do Budapešti a nakonec ho hádky dovedou k napsání několika otevřených dopisů věhlasným porodníkům, které nařkne z masové vraždy nevinných matek. Nepochopený a neuznaný Semmelweis umírá v roce 1865 v psychiatrické léčebně nedaleko Vídně na následky zranění v zápase se zdravotnickým personálem.
Bez vědeckého vysvětlení
Proč nebyl Semmelweis schopen svůj boj o špinavé ruce vyhrát? Co bylo tak skandálního na tom, aby si doktoři umývali ruce? Semmelweisovi životopisci nabízejí několik vysvětlení. Jedno z nich se opírá o úroveň znalostí tehdejší medicíny. Semmelweis nevěděl nic o mikroorganismech, neuměl onu zetlelou látku na rukou přesněji popsat. K dispozici měl pouze úspěch své metody. Na přesný popis smrtonosných mikroorganismů si musel lékařský svět počkat až do Pasteurových objevů. Když Louis Pasteur ukázal, že mikroorganismy jsou schopny měnit látky, v jejichž prostředí žijí, přivedl tím britského chirurga Josepha Listera na myšlenku, že hnisání ran je způsobeno právě těmito mikroorganismy. Lister posléze došel k závěru, že ránu je třeba udržovat čistou, a proto je ošetřoval obvazy namočenými v kyselině karbolové. Listerův boj proti hnisání ran byl úspěšný a britský chirurg je považován za původce antisepse, tedy souboru opatření, která zabraňují mikroorganismům, aby způsobovaly záněty.
Díky Listerovi a dalším objevům dnes víme, že ženy neumíraly na žádnou horečku omladnic, nýbrž na otravu krve způsobenou právě takovými záněty. Mikroorganismy na rukou doktorů během vyšetření či během porodu skrz různé ranky snadno pronikly do ženského těla a zánět se poté rozšířil z dělohy do ostatních orgánů. Právě zánět se projevoval vysokou horečkou. Zjednodušeně lze tedy říci, že ženy umíraly na nedostatek hygieny. S jejím zavedením do nemocnic proto horečka omladnic jako lékařský pojem vymizela. V souvislosti s teplotou u rodiček nad 38°C se dnes mluví o „puerperální sepsi“, která se vyskytuje zhruba v 0,25 procentech případů. V dnešní době tomuto onemocnění předcházíme souborem hygienických pravidel, která začínají právě u rukou zdravotnického personálu. Desinfekční prostředky se kombinují s gumovými rukavicemi a desinfekcí veškerého lékařského náčiní. Případnou infekci lze celkem spolehlivě zastavit a vyléčit antibiotiky.
Existují ale i jiná vysvětlení Semmelweisova neúspěchu než dobový nedostatek důkazů. Nejzajímavější jsou právě ta, která poukazují na složitý proces utváření jakékoli vědecké pravdy, který se nikdy neobjede bez konfliktů a obětí. Pohleďme tedy pozorně za zdi oné Vídeňské všeobecné nemocnice, v té době největší porodnice v Evropě. Semmelweisův boj o ruce doktorů nám odhaluje nejen, co stálo na počátku dnešního základního stavebního kamene nemocniční hygieny, ale také to, jak samozřejmosti našich dnešních návyků předchází složitá cesta plná nepochopení, zlehčování důkazů a pohrdání.
Horečka omladnic jako nemoc systému
Vídeňská porodnice vznikla jako zařízení poskytující ošetření i těm, kteří neměli finanční prostředky. Kdo byly ony ženy, v jejichž jménu Semmelweis osočoval doktory z bezcitného zabíjení? Svobodné matky odvrhnuté rodinou, chudobné ženy bez peněz na domácího doktora, ženy z ulice. Všechny spojovalo, že volba porodnice byla jejich jedinou možností, jak dítě porodit. Nabízená péče nebyla ovšem až tak docela bezplatná: nemocnice fungovaly jako výzkumná a vzdělávací centra, a ženy tak platily tím, že se nechaly vyšetřovat studenty. To se netýkalo jen porodnictví. Takzvaná klinická medicína, odvozená od řeckého slova „postel“, měla propojit poznatky získané patologií s anamnézou pacientů. V Semmelweisově době navíc zažívá nemocniční porodnictví teprve počátky, rodí se zde pouhé 1 procento dětí. Gynekologie si hledá místo mezi ostatními lékařskými disciplínami, až v roce 1872 se stává součástí povinného studia lékařství.
Společenská pozice rodiček v porodnici a postavení gynekologů jsou pro horečku omladnic zásadním momentem, pro Semmelweise takřka osudovým. O onemocnění se zmiňuje již Hippokrates, nárůst epidemií jde ale ruku v ruce právě s výstavbou porodnic. Někde dosahuje úmrtnost až třiceti procent. Semmelweis není jediný, u koho nemoc vzbuzuje pohoršení a kdo hledá vysvětlení. Všichni ale narážejí na zavedené teorie o tom, že nemoc postihuje hlavně chudobné pracující matky, protože jsou špatně živené a protože jejich děloha je pod nátlakem a snadno se zanítí. Někteří mluví také o pomstě břišní dutiny děloze za to, že se neúměrně roztahuje. Semmelweis všechna tato tvrzení odmítá, stejně jako odmítá teorie o jedovaté atmosféře, která v určitých intervalech zasahuje průběžně všechny evropské porodnice. Na vedlejším oddělení vídeňské porodnice, kde jsou jen porodní báby, nemá totiž horečka omladnic zdaleka takový rozsah. Semmelweis si vede úmrtní statistiky pacientek, studuje jejich pitevní protokoly a prohledává archivy nemocnice, aby postupně zjistil, že nemoc má přímou souvislost s intervencí doktorů. K jeho objevu přispěje i úmrtí kolegy patologa Jakuba Kolečka, který umírá po říznutí skalpelem do prstu. Jeho pitevní protokol je navlas stejný jako protokoly zemřelých žen. Stejný hnis všude po těle – a to bez pomsty břišní dutiny, bez namáhané dělohy.
Dnes víme, že si Semmelweis dokázal spojit hnisání rány, o kterém mluví později Lister, s horečkou omladnic. Že byl na správné stopě, která byla ovšem nepříjemným vysvědčením gynekologické praxe a kterou se jeho kolegové zdráhali přijmout. Někteří Semmelweisův úspěch zlehčovali a tvrdili, že se pouze trefil do období, kdy epidemie ve Vídni zrovna neřádila. Jiní mu připomínali, že i přes chlorové vápno občas nějaká žena na horečku omladnic zemře, a že tudíž souvislost není stoprocentní.
Velkou roli hrál pocit viny a zodpovědnost za dosavadní úmrtí, který s přijetím nové teze souvisel. Würzburgský porodník Kiwisch von Rotterau údajně Semmelweisovu metodu zavedl, aniž by mu dal kdy za pravdu. Prý aby nikdo nepátral po minulosti. Kielský porodník Michaelis se po zjištění příčiny horečky omladnic oběsil, protože tuhle tíhu minulosti neunesl. Horečka omladnic přímo souvisela s tehdejší praxí porodnictví, a odhalení jejích příčin tak znamenalo odhalit úskalí této dosavadní praxe.
Lekce lékařskému pokroku
Zavedení svého opatření už Semmelweis nezažil. Trvalo to v podstatě do počátku dvacátého století. Lékař Theodor Wyder se v roce 1906 rozplýval, že nebezpečí je zažehnáno a že se nemocnice staly skutečnými chrámy zdraví. Dnešní hygiena se na toto zvolání dívá střízlivěji. Takzvaná nemocniční infekce dnes postihne ročně zhruba 3,2 milionů Evropanů. Některých nemocí se lze rychle zbavit, některé mohou být i smrtelné. Případy jsou samozřejmě výrazně složitější než tehdy ve vídeňském špitále. Nebezpečí ale trvá. Přes všechny moderní technologie zůstává zásadním článkem hygieny i nadále mytí rukou. Jenže zdravotnický personál si dnes myje ruce v průměru až stokrát denně a často nestíhá. Lékařské studie mluví i o problému vzoru a naznačují, že pokud mytí rukou zanedbává doktor, zanedbává ho celé oddělení. Sto padesát let po Semmelweisově smrti se tak díváme lékařům pod ruce stále s obavami. A i dnes reagují lékaři občas podrážděně. Vidět je to například na zveřejňování statistik nemocniční hygieny. Jako tehdy ve Vídni i dnes mají zdravotnická zařízení strach, že si čísly zkazí pověst.
Je tedy Semmelweisův příběh bez odezvy? Ne tak docela. Lekce ale spočívá ještě v něčem jiném než v připomenutí významu mytí rukou jako obrany před nemocemi. Ukazuje, že lékařský výzkum se neustále dostává na hranice představitelného. Pro Semmelweisovy kolegy byla teorie špinavých rukou nepředstavitelná, nejen proto, že mikroorganismy neviděli, ale hlavně proto, že narážela na zavedenou praxi, která tak nějak fungovala a její změna byla spojena s přiznáním chyby a obavou z neznámého. Stejné obavy sledujeme i dnes. Semmelweis tak připomíná, že lékařský pokrok si zkrátka neumyje ruce ani od konfliktů se starými teoriemi, ani od obětí, které jej přivedou na správnou stopu.
Autorka je politoložka, působí na Univerzitě Vídeň. Je autorkou „In den Händen der Ärzte: Ignaz Philippe Semmelweis – Pionier der Handhygiene.“ Residenzverlag 2015.
