Na první pohled by se letos před volbami mohlo zdát, aspoň tady v Soluni, že ekonomická krize v Řecku už odeznívá. Na ten druhý si ale začnete všímat zavřených obchodů, neuklizených ulic plných odpadků nebo třeba nefunkčních toalet ve veřejných budovách. Bezdomovců vidíte sice méně než třeba v Praze, ale jsou tu. Chudí nebo spíš zchudlí celkem běžně a beze studu vybírají kontejnery jen pár desítek metrů od hlavní nákupní třídy Soluně ulice Tsimiski, kde narazíte na prosperující obchody luxusních světových značek. Řecko se sice z finanční a dluhové krize zvedá, ale pomalu.
Ptám se Achillea, jednoho ze spolužáků z místní politologie, jak vnímá situaci on. „No víš, mám pocit, že už to vlastně horší být nemůže, že na dně už jsme byli a teď zase stoupáme k hladině.“ Podobně jako třeba ve Španělsku je velkým problémem nezaměstnanost mladých, která stoupá až k 60 %. V jižní Evropě vyrůstá ztracená generace výrazně poškozená krizí. A právě tato generace si vzala slovo při volbách na počátku roku 2015 a právě jí vděčí za svůj úspěch levicová Syriza. Drtivě vyhrála i přes to, že kvůli „administrativním důvodům“ nemohlo volit odhadem mezi 100 a 150 tisíci čerstvě osmnáctiletých mladých Řeků a Řekyň.
Šok bez léčby
První škrty v reakci na rostoucí zadlužení Řecka a paniku na trzích přišly na začátku roku 2010. Bylo to jen pár měsíců po vítězství sociálnědemokratické strany PASOK a vyznívá poněkud ironicky, že ta svou kampaň postavila na příslibu zlepšování podmínek pro domácí spotřebu. Po prvním balíčku přichází další, ale nic nepomáhá, nakonec musí přijít „na pomoc“ i neblaze proslulá Trojka (Mezinárodní měnový fond, Evropská komise a Evropská centrální banka), která půjčuje Řecku 110 miliard eur pod podmínkou dalších škrtů, privatizace a strukturálních reforem. Životní úroveň navíc dramaticky klesá a ve společnosti naopak vzrůstá napětí, které naplno propukne násilnými protesty a následným obsazováním veřejných prostorů.
První balíček je ale málo, a tak na začátku roku 2012, už pod vládou nevoleného úředníka Lucase Papadema, přijímá Řecko druhou „přátelskou pomoc“ Trojky. Spolu se 130 miliardami eur přichází i odškrtnutí poloviny celkového dluhu pod podmínkou dalších škrtů.
„Pro hodně lidí to byl strašný šok. Jeden den měli normální život, práci, střechu nad hlavou, vůbec si nepřipouštěli, že by něco mohlo jít špatně, a druhý den bylo všechno jinak,“ říká Kyriakos, jehož otec ztratil práci v souvislosti s masivním propouštěním ve státní správě. Potkáváme se s ním u volební místnosti a Kyriakos mi šeptá, že jeho otec ale stejně bude volit pravicovou Novou demokracii, která je vedle PASOK za dosavadní politiku zodpovědná. On sám teď patří k těm šťastnějším, podařilo se mu sehnat aspoň nějakou brigádu – tři dny v týdnu rozdává letáky v centru města. „Víš, já si myslím, že zezačátku byly škrty potřeba, třeba ve státní správě nebo tak, ale pak už to bylo prostě moc, začalo to poškozovat snad úplně všechny.“
V souvislosti se škrty například končí několik řeckých médií včetně veřejnoprávní stanice ERT, kterou Syriza slíbila okamžitě po volbách obnovit. Z novinářů se tak přes noc stali v lepším případě třeba taxikáři s výdělkem kolem 300 eur měsíčně nebo prodavači, v tom horším nezaměstnaní. Škrty silně dopadají na chod škol nebo nemocnic. „Ty škrty způsobily, že hlavně staří lidé začali v nemocnicích umírat na podvýživu, protože nebylo na kvalitní stravu,“ líčí Georgia, studentka práv z dělnické rodiny, která pochází z malého města na severu země. Kolaps veřejných služeb vedl ke svépomoci, například ke vzniku komunitních solidárních klinik. Jedna z nich fungovala i tady v Soluni. Zejména na venkově se rozběhl čilý barterový obchod, zemědělci se přestávají spoléhat na mezičlánky a vyrážejí s tím, co vypěstovali, sami do měst. Asi 50 metrů od domu, kde bydlím, probíhá takový trh jednou za týden.
Vedle probuzení solidarity ale znamenaly škrty pro Řecko katastrofu nejen sociální, ale i politickou. Reakcí na ztrátu suverenity, kterou vedle půjček od Trojky znamenala i vláda úředníka Papadema, byl i nárůst vypjatého nacionalismu, který se zhmotnil v mandátech pro neonacistický Zlatý úsvit. Jeho voliči se rekrutovali především z vrstev mladých nezaměstnaných mužů s nižším vzděláním, ale také ze silových složek. To mi potvrzuje i Achilleas, který je právě na povinné vojenské službě v Kalamarii kousek od Soluně: „Všichni na základně volili Zlatý úsvit, tak jsem radši tajil, že jsem volil levicový DIMAR.“ V Aténách Zlatý úsvit podle odhadů volila až polovina policistů.
Hala versus kongresák
V roce 2012 přišla pro Syrizu první šance, kterou ale tato koalice radikálně levicových stran a skupin ještě nedokázala proměnit. Mimo jiné i kvůli masivní negativní kampani, která pracovala se strachem z možných důsledků vlády „těch marxistů, trockistů a komunistů“, jak v Řecku samotném, tak po celé Evropě. Dnes je ale situace jiná, i když Nová demokracie mohutně podporovaná velkými řeckými médii ve své kampani strašila Syrizou úplně stejně.
Když se z facebookových stránek Syrizy dozvídám, že její lídr Alexis Tsipras má vystoupit s předvolebním projevem v soluňské sportovní hale, kde jinak sídlí basketbalový ARIS, neváhám ani minutu a měním plány na večer. K hale dorazím s asi půlhodinovým předstihem. Panuje tu dobrá nálada, rozdávají se různé letáčky nejen Syrizy, ale i odborů nebo dalších levicových organizací. Staří, mladí, odboráři, chudší i ti, kteří jsou minimálně podle oblečení spíše majetnější, všichni v poměrně družném hovoru a těší se na projev. Hala se pomalu zaplňuje a kolem sedmé je jasné, že se nezačne včas. Atmosféra trochu připomíná koncert, hlavní hvězda si dává na čas a napíná už tak natěšené publikum. „Tohle jsou historické momenty,“ říká mi Orhan, fotograf, kterého jsem potkala už na jedné menší demonstraci proti škrtům ve školství. Před deseti lety patřil k alterglobalizačnímu hnutí.
Po půl osmé ale lidé, kterých je tu nakonec tři nebo čtyři tisíce, začnou vstávat, mávat vlajkami (odborářskými, řeckými i stranickými), pískat, zpívat a tleskat – všichni upírají svůj zrak ke vchodu a za několik minut skutečně přichází Tsipras obklopen vedle příznivců také novináři. Pokud atmosféra už tak připomínala rockový koncert, příchod hlavní hvězdy tohle přirovnání jen potvrzuje. Tsipras vystoupí na pódium, tleská davu a začíná se svým projevem. Neříká vlastně nic nového, co už by jindy neřekl, ale mluví vášnivě a s neskutečným zápalem, divoce gestikuluje a několikrát strhne dav k potlesku, pískotu a skandování. Atmosféra je skutečně elektrizující. Největší ohlas, nejen tady v Soluni, ale i ve veřejné debatě, mají pochopitelně výroky, které se vymezují vůči reakcím západoevropských elit k programu a plánům Syrizy. Reakcím, které by se daly označit za výhružky, protože západoevropští politici nevybíravě pohrozili Řekům problémy s dalším fungováním země v rámci evropské ekonomiky, pokud si zvolí do čela Tsiprase a Syrizu.
Den po Tsiprasově vystoupení vyrážím i na vystoupení jeho soka – Antonise Samarase, premiéra a předsedy pravicové Nové demokracie. Už jen z umístění mítinku lze vyčíst poněkud odlišnou představu o tom, co znamená být politikem. Zatímco Tsipras nikoliv poprvé využil pro svůj projev sportovní halu, Samaras se na své příznivce bude obracet z pódia v kongresovém centru. Zatímco včera jsem nezaznamenala větší než obvyklé množství policistů, kteří dohlíželi na mítink Tsiprase, v případě Samarase jsem jen v bezprostředním okolí viděla asi pět antonů plných těžkooděnců, konkrétně „jednotek pro obnovu pořádku“, které jsou nechvalně proslulé svou brutalitou vůči demonstrujícím. Právě nasazení policie nad rámec normálních bezpečnostních opatření si vysloužilo značnou dávku ironie na sociálních sítích.
Uvnitř centra panovala podobně dobrá nálada jako předchozího dne ve sportovní hale, i když bylo na první pohled zřejmé, že se jedná o velice odlišnou skupinu lidí. Většina byla konzervativně oblečená, podstatně převažovali starší lidé, i když věkový průměr značně snížil několikasethlavý kontingent mladých (zřejmě členů mládežnické organizace Nové demokracie), který k centru dorazil za zpěvu a mávání řeckými vlajkami. Ty byly připraveny i u židlí přímo v sále a při Samarasově příchodu se jich přítomní chopili. Premiér dorazil hodinu po ohlášeném začátku akce a i na některých přítomných, zejména starších, byla znát únava z postávání; židle v sále nemohly pokrýt zájem. Samarasovu projevu se nedá upřít zápal, i když často připomínal spíš kázání než mobilizaci. Není náhodou, že Samaras byl v kampani často zobrazován s varovně zdviženým prstem, zatímco Tsipras jak mává davům nebo ve vítězném gestu se zaťatou pěstí. Tak trochu jako syn, který se vzepřel autoritářskému otci.
Evropské zemětřesení
V neděli 25. ledna kolem půlnoci je jasné, že Syriza, ač získala 36,4 % hlasů, o dva hlasy nedá sama dohromady většinu. I tak se ale jedná o vítězství a ohromný úspěch, možná větší, než se čekalo. Jako každé vítězství mělo i toto víc otců i matek – vedle sociálního programu strany, který byl přitažlivý pro nejvíce postižené drastickými škrty, to bylo i zklamání voličů kdysi levicového sociálnědemokratického PASOK, který ztratil 8 %, vypadl z parlamentu a jeho předseda drtivě prohrál i v rodné Soluni. „Myslím, že spousta mladých lidí chápe tyhle volby jako velkou naději na změnu. Jiné je to třeba u starších lidí, u kterých převládá nejistota a strach. A třeba mým rodičům je to skoro jedno, oni jsou dělnická třída a musí tvrdě pracovat teď, ale budou stejně tvrdě pracovat i po volbách,“ říká mi pár dní před volbami Georgia.
Sedíme v kavárně v širším centru města, která ani v dnešní době nemá o zákazníky nouzi. Všichni se baví o politice. Syriza je hlavním favoritem voleb. I když ustupuje od svých původně deklarovaných cílů – opuštění eurozóny i Evropské unie, pořád její program stojí na celkem radikální představě o restrukturalizaci dluhu, jeho odpuštění i silném sociálním programu. Ten vedle vrácení minimální mzdy na 750 eur měsíčně (což je, jak se zděšením připomínají pravicoví novináři, vyšší částka, než jakou dnes činí řecká průměrná mzda) zahrnuje například právo na přístřeší nebo poukázky na jídlo a energie zdarma pro nejchudší Řeky. Slova Georgie se naplnila jen částečně, po celém Řecku se totiž objevily tisíce lidí, ať už mladých nebo starých, kteří, ač dosud byli celoživotními voliči PASOK nebo Nové demokracie, usoudili, že už toho mají dost, a hodili svůj hlas Syrize. „Myslím, že před třemi lety to strašení ještě fungovalo, ale teď už lidé nemají co ztratit,“ říká Pavlos, který pracuje v pekárně, kam chodím nakupovat.
Pouhý den po volbách ale přichází šok, když hned dopoledne oznamuje předseda menší nacionalistické a populistické strany Nezávislí Řekové Panos Kammenos, že Syriza bude vládnout právě s nimi. Progresivní levicová strana podporující imigranty a odporující silné pravoslavné církvi, policii i armádě se stranou, jejíž předseda proslul antisemitskými výroky i touhou ještě více posílit vliv už tak mocné církve ve vzdělávání? Jenže i když to pro většinu Syrizy je patrně podobně nepříjemné jako polykání brouka, dává tenhle sňatek z rozumu smysl: obě strany spojuje postoj k jednání s věřiteli, Trojkou a vůbec další vývoj dluhu. Tedy právě témata, která představují pro novou vládu absolutní prioritu.
Druhým důvodem je i to, že s nikým jiným koalici složit nešlo – Nová demokracie i PASOK jsou zdiskreditované, právě ony utvářely dosavadní systém a zodpovídají za dluh i katastrofální politiku. Neonacistický Zlatý úsvit je nepřijatelný. Zbývá komunistická KKE, pro kterou je nicméně Syriza už od devadesátých let, kdy vznikla její nejsilnější součást Synaspismós odštěpením právě od KKE, jedním z úhlavních nepřátel a permanentním terčem kritiky za přílišný pragmatismus a malou radikalitu. A posledním možným kandidátem byla Potami (česky „řeka“), strana v čele s bývalým novinářem Stavrosem Theodorakisem a údajně středolevicovým programem, který byl ovšem velice vágní, a silnou rodinou Bobolas za zády. Že by se Syriza chtěla dát dohromady s nejistým trojským koněm oligarchů? Nepravděpodobné, to už si radši Syriza do koalice vybrala skupinu jasně vymezených nacionalistických odpadlíků od Nové demokracie.
Jeden za všechny, všichni proti jednomu?
Rychle sestavená vláda také začala poměrně rychle jednat. Dvě mediálně nejvděčnější postavy – premiér Alexis Tsipras a ministr financí a excentrický ekonom Janis Varufakis – začaly obvolávat mocné evropských států a unijních orgánů a sjednávat schůzky. Česká i zahraniční média byla u vytržení z toho, že Syriza ani po vítězných volbách neslevila ze svých radikálních požadavků. Jedním z nich bylo i absolutní odmítnutí jednat s úředníky Trojky. Varufakis se rozhodl nejdříve jednat s jednotlivými zeměmi, případně i nadnárodními institucemi podle jím zvoleného časového plánu. Jaká drzost, když si dlužník sám vybírá hřiště pro jednání a nechce připustit přesilovku.
Povolební debaty na téma řeckého dluhu a toho, jestli se musí, nebo nemusí celý splatit a za jakých podmínek, začínají díky podobným krokům stále více připomínat skutečně politické debaty a méně pouhý diktát „nezvratné nutnosti“. Na jedné straně stojí Syriza, jejíž odmítnutí splácet za každou cenu podporuje řada ekonomů, kteří upozorňují na to, že plány pro Řecko selhaly a přinesly pouze sociální katastrofu, ekonomický propad a další navýšení poměru dluhu vůči HDP. Na straně druhé stojí konzervativní přístup Německa, které chce Řecko potrestat pro výstrahu ostatním, a zájmy stávajících řeckých elit, kterým by změny přinesly citelné oslabení stávající mocenské pozice nejen v krátkodobém měřítku. Souboj o řecký dluh bude mít důsledky pro Evropu jako celek. Mohou to být důsledky pozitivní, pokud se začne více diskutovat o solidaritě a jejích nedostatcích v evropském projektu, ale i negativní, pokud Řecko poslouží jako obětní beránek právě pro ty, kteří takovou debatu připustit nechtějí.
Autorka studuje politologii, na přelomu roku 2014 a 2015 pobývala jeden semestr v Soluni.
