NP č.451 > Téma číslaNárod v kruhuTomáš Havlín

Co všechno může vyskočit, když se sahá po krabičce poslední záchrany? Reportáž ze současných Drážďan.

„Ne, my s vámi mluvit nebudeme. Neřekneme vám nic,“ odmítá Nový Prostor postarší muž ze čtveřice seniorů a noří se hlouběji do límce zimní bundy. „Jděte někam jinam,“ dodává, zatímco jeho partnerka vytahuje z kapsy papírovou německou vlaječku a třepe s ní ve větru: „My chceme zůstat Německem!“

Je pondělí 12. ledna a v podvečerních Drážďanech se schyluje ke dvanáctému pochodu hnutí Pegida (Vlastenečtí Evropané proti islamizaci Západu). Když organizátoři hnutí v polovině loňského října tento seriál spouštěli, zřejmě netušili, že se dočkají tolika pokračování. Podle prognóz měl nový rok udělat za „velkými pondělními pochůzkami“ saskou metropolí tečku, avšak opak je pravdou. První lednové pondělí se sešlo v Drážďanech osmnáct tisíc lidí a o týden později jich mělo být ještě o sedm tisíc víc. Nehledě na počty demonstrujících, jejichž odhady beztak působí značně nadsazeně, stojí za pozornost jejich „hlas“, který v celém podniku hraje důležitou roli. Na facebookových stránkách Pegidy jsou hlasití kritici hnutí šmahem označováni za „křiklouny“, naopak z novinářů se tu stávají „tichošlápkové“, kteří ani nechtějí vlasteneckému společenství porozumět a na demonstracích jen stojí opodál a potajmu brousí své nepodložené závěry. Také hlas předáků hnutí je však poněkud rezervovaný. Pokud se pro média vyjadřují, volí krajně pravicová periodika, jako jsou Mladá svoboda nebo Modrý narcis. A na samotném shromáždění tisíců lidí potom zarazí právě jeho nápadná zamlklost.

„Lživý tisk, lživý tisk!“ rozléhá se drážďanským večerem pokřik demonstrantů, kteří zároveň nešetří kritikou „těch nahoře“. „Politika jde proti lidem, ale dál to rozvádět nebudu,“ říká asi padesátiletá paní, která si na demonstraci pochvaluje hlavně pocit sounáležitosti normálních lidí. Mimoděk se tak ukazuje, že nepřátel Pegidy bude nejspíš víc. Krizi eura, válce na Ukrajině, příchodu uprchlíků ze Sýrie i džihádistickým útokům očividně v Německu čelí paranoidní nacionální kruh, který kromě urputného svírání německé vlajky a poněkud anachronického skandování hesla „My jsme lid!“ otevírá dveře také islamofobnímu rasismu.

 

Horký rok

„Dá se říct, že jsem dítě NDR,“ představuje se 54letá paní Bärbel, kterou potkáváme v Drážďanech na ulici. Vystudovala zbožíznalství, ale když saský průmysl po roce 89 krachoval, musela se rekvalifikovat a dnes pracuje na finančním úřadě. „Viděli jsme, jak funguje kapitalismus na západě. A za ta léta se rozdíly ve společnosti jenom prohloubily. Různým fašizujícím a rasistickým náladám to jenom nahrává.“

Podchycovat podobné nálady dramatizujícím strašením před „islamizací Západu“, „vlnou azylantů“ nebo rovnou vyhlašováním války mezi křesťanstvím a islámem, jak se to stává běžně už i v českých médiích, není v Německu nic nového. Tamním elitám se ale dosud dařilo udržovat společenský konsensus, který část voličů utěšoval tvrdší rétorikou vůči přistěhovalcům a radikály odsouval na okraj jako „pravicové extremisty“ nebo „neonacisty“, vůči nimž si poválečná německá společnost tradičně drží odstup. Tento konsensus dnes ale přestává platit.

Pozorovatelé dění v Německu mohli za poslední rok sledovat sérii akcí, při nichž se pravý okraj a střed společnosti začaly slučovat. Byla zaznamenána řada protestů a demonstrací proti ubytovacím centrům pro uprchlíky a imigranty na různých místech Německa. Na podzim minulého roku to dotáhli na přední stránky novin tzv. Chuligáni proti salafistům (Hogesa), kteří v Kolíně nad Rýnem nebo v Hannoveru vyšli do ulic a pustili se do střetů s policií. Nejen v Německu, ale i v Rakousku pak byla obnovena tradice „mírových demonstrací“, které kromě hlásání světového spiknutí vedeného americkým FEDem vyzývaly též k odporu vůči podvratnému multikulturalismu…

Kromě prostého demonstrování nelze opomenout také rostoucí militantnost nacionalistického hnutí. V bavorské obci Vorra nedaleko českých hranic například kdosi v polovině prosince vypálil statek se třemi budovami, do nichž se měli přistěhovat uprchlíci – a předtím stihl posprejovat zdi hákovými kříži. Také počet přímých útoků na imigranty se zvyšuje. Příznačným fenoménem jsou nepochybně obecní domobrany, které vznikají leckdy s dobrozdáním vlády zejména ve východní části Německa. Aktivní neonacisté si v nich podávají ruce se znepokojenými občany. „Teď už jen čekám, kdy najdeme prvního polského houbaře ubitého v lese,“ řekl listu Ostseezeitung vysoký zástupce policie v Meklenbursku-Pomořansku.

Drážďanská Pegida představuje v tomto ohledu nový stupeň mobilizace. To, co v říjnu minulého roku začínalo paradoxně jako demonstrace proti vyzbrojení Kurdů bojujících s Islámským státem v Sýrii a zapojení německé vlády do dalšího zahraničního konfliktu, se stalo svorníkem nejrůznějších ochránců nacionálně definované kultury. Přestože v návaznosti na Pegidu vznikly další její regionální „pobočky“, její baštou zůstalo město na Labi. „Po celá desetiletí se zde tvořil ideologický amalgám z nacionálně- -socialistické a státně-socialistické ideologie,“ vysvětluje novinář Ralf Fischer, proč se hnutí daří právě tady. A to i přesto, že v samotných Drážďanech činí podíl muslimů 0,4 % a v celém Sasku eviduje Úřad na ochranu ústavy celou jednu stovku salafistů.

 

Městem na pochodu

Na rozlehlém prostranství u „skejtparku“ v sousedství nedávno vybudované nákupní zóny pomalu doznívají projevy a dav lidí, nad kterým kromě německých vlajek vlají také prapory Saska, Durynska nebo dvě české vlajky, se pomalu připravuje k pochodu. Zatímco se dává do pohybu, jeden z demonstrantů udeří fotografa Nového Prostoru pěstí do objektivu. Nejspíš preventivně, aby „nelhal“.

Jakmile demonstrace zabočí na hlavní třídu, z boční ulice se k ní rozběhnou mladí protidemonstranti. Na rozdíl od Pegidy, na kterou přišli náctiletí leda v doprovodu rodičů a převládají spíše starší ročníky, zde má převahu skoro středoškolská mládež. Jednotlivci se snaží přiběhnout co nejblíže k Pegi-davu a aspoň vykřiknout svoje „Už nikdy více Německo!“, než je odstrčí početní policisté, kteří jinak nemají výraznější práci. „To jsou antifašisti, rudá fronta,“ vysvětluje ztepilý sedmdesátník v kožených rukavicích s pořadatelskou páskou. „Útočí na nás, protože nesnášíme cizince. My tady žádné muslimy nepotřebujeme,“ dodává a kvapem odbíhá řešit bezpečnostní otázky davu.

Hloučky protidemonstrantů, kterých se ten večer sešlo v Drážďanech na pět a půl tisíce, poté lemují trasu pochodu po většinu jeho cesty. Ozývá se pískání na píšťalky a v jednu chvíli se dokonce podaří vsedě průvod zablokovat, takže musí změnit trasu. „Řekněme to nahlas a jasně, uprchlíci jsou zde vítáni!“ skanduje hlouček na jednom místě. „S tím v podstatě nemám problém, ať uprchlíci přijdou,“ odpovídá Daniel, zaměstnanec drážďanské pošty, který na demonstraci Pegidy přišel spolu s matkou. Podle Daniela mohou německou kulturu dokonce obohatit, pak už však přicházejí na řadu spíš různá „ale“: násilí je v islámu dost možná „geneticky“ zakódováno, Německo dosáhlo stropu svých absorpčních schopností, a že Danielova dcera nedostane ve školce kvůli několika muslimským dětem jíst vepřové maso, je neslýchanost. „Nejsme ale žádná krajní pravice, jsme střed,“ vysvětluje Daniel a dodává, že odkaz k „vlasteneckým Evropanům“ v názvu Pegidy se mu vůbec nelíbí. „Jenom to vzbuzuje odpor, Pegida je hloupé jméno. Mělo by se to jmenovat spíš ‚Za mír a toleranci‘,“ uvažuje, zatímco kolem nás prochází muž v polovojenském mundúru se zapálenou pochodní.

 

Až vyvane Pegida

Na začátku ledna letošního roku se zástupci Pegidy setkali s představiteli Alternativy pro Německo (AfD), euroskeptické pravicově-populistické strany, která zasedá v saském zemském sněmu. Místopředseda strany Alexander Gauland prohlásil, že v Pegidě vidí přirozeného spojence.

Je to zatím ojedinělý jev. Německá kancléřka a předsedkyně křesťanských demokratů Angela Merkelová, kterou by asi jinak volila většina příznivců Pegidy, v novoročním projevu před hnutím varovala a stejně se činí i většina médií a německý průmysl, který je na práci imigrantů závislý. Na demonstraci, která měla vyjádřit nesouhlas s Pegidou a začátkem ledna na ni v Drážďanech přišlo pětatřicet tisíc lidí, oficiálně zval i koncern Volkswagen. Ne všichni to ale vidí stejně. „Přišlo by mi pokrytecké tam chodit. Stoupnout si do řady s vládou, která je odpovědná za krizi a válku, která podporuje vývoz zbraní do celého světa a za zbrojení utratí násobně víc než za sociální bydlení. V podstatě provozuje rasismus jiným způsobem,“ řekl nám jeden z antifašistů, kteří přišli bránit pochodu Pegidy.

Je možné, že lidi časem přestane bavit chodit na únavné pochody a pach Pegidy postupně vyvane. Změnit postoje a vztahy, které ve společnosti panují, ale může trvat mnohem déle. Jak naznačují zprávy z Drážďan – například prosincový útok padesáti chuligánu a pravicových radikálů na skupinu mladých přistěhovalců v nákupním centru, po kterém zůstala zraněná patnáctiletá dívka – pravicovým násilníkům mohou s mobilizací (nebo ústupem) Pegidy narůst ramena. Vztah Němců obecně k čtyřmilionové muslimské menšině se navíc zhoršuje. Již v roce 2012 byl horší než třeba v Británii, která však na rozdíl od Německa zažila teroristické útoky v londýnském metru. Podle průzkumu agentury Bertelsmann dnes 61 % Němců věří, že islám na Západ nepatří, a 40 % říká, že se kvůli muslimům cítí být cizinci ve vlastní zemi. Možná by nemuselo škodit nenechávat kritiku islamismu populistické pravici. A zároveň k tomu přidat kritiku zdejších neotřesitelných článků víry: státu, národa a kapitálu. To je však úkol, který čeká nejen sousedy na západě, ale i nás v Česku.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv