NP č.450 > Kultura | LiteraturaSpřízněni koncemMichaela Horynová

Volker Weidermann poutavě vypráví o jednom přátelství na konci epochy.

V belgickém letovisku Ostende se v létě roku 1936 sešla zvláštní sestava rekreantů: spisovatelé zakázaní v nacistickém Německu – Stefan Zweig, Joseph Roth, Irmgard Keunová nebo Egon Erwin Kisch. Uchýlili se sem jednak z nutnosti, za druhé v touze oživit a naposledy prožít atmosféru starého známého světa, který se jim v předvečer světové války ztrácel před očima. Ostende pro ně bylo ostrůvkem klidu, místem, na kterém lze snad ještě na chvíli zastavit čas. Zprávy o rozšiřování nacistického vlivu v Evropě sem doléhaly jen jakoby ozvěnou. Tady je možné ještě na chvíli žít postaru, psát, prožívat přátelství.

 

KONEC KONCŮ

Stefan Zweig tu vystupuje jako intelektuál par excellence, literární hvězda, elegán z Vídně, ze samotného srdce staré monarchie. Typický představitel umělce, který je zároveň jedním ze strážců dědictví evropské kultury. Dopisuje si s každým, kdo v Evropě něco znamená, šíří ve svých dílech vznešené myšlenky, je pacifistou a neúnavným zastáncem kompromisů. Sbírá rukopisy slavných spisovatelů a notové záznamy hudebních děl. Beethovenův stůl, který vlastní, pro něj představuje oltář kultury, ve kterou tolik věří a jejíž poslední dekádu právě tak bolestně zažívá.

Slunným letoviskem Ostende mu v létě roku 1936 v ústrety kráčí, možná trochu vrávoravě, přítel Joseph Roth, pocházející ze samotného okraje Rakouska-Uherska, z nejvýchodnější výspy, z daleké Haliče. Roth je tak trochu opakem Zweiga, je impulzivní, vyhraněný a neústupný. Nejlépe se mu píše pod vlivem alkoholu a věčně nemá peníze. Oba spisovatele spojí nadšení pro literaturu, stanou se vzájemnou inspirací a tvůrčími partnery, Zweig navíc Rotha výrazně finančně podporuje. Co ale přátelé paradoxně nejvíc spojuje, je vědomí konce. Svět, do kterého se narodili a pro nějž byli vychováni, najednou mizel a oba věděli, že novým podmínkám se už nemohou přizpůsobit, že odejdou s tím světem, jehož kontury pomalu bledly. Zweig se uchyluje k psaní historických knih a v jejich látce křísí staré ideály, protože „jeho analogie se už na současnost, v níž má protivník ohromnou převahu, vůbec nehodí“. Na sklonku života tuto skepsi vystihne ve slavném Světě včerejška a Roth snad ještě působivěji v románu Pochod Radeckého.

 

NA FILMOVÉ PÁSCE

Léto v Ostende toho roku je jakoby poslední etapou jejich životů, která se odehrává podle scénáře ze světa, jejž znali. Roth se dává dohromady s krásnou spisovatelkou Keunovou, život v přímořském letovisku je jako z filmu. Kavárny, živé diskuze, vášnivé tvůrčí záchvaty. Scény jsou idylické, jakoby světlem přeexponované – a najednou opona padá. Poslední, k textu volně připojená, spíše dokumentárně laděná kapitola pojednává o tom, jak dopadli spisovatelé Zweig, Toller, Kisch a Koestler. Nebyl nikdo, koho by nepostihlo úplné psychické vykolejení, rozchody partnerské i ty mezi přáteli, sebevraždy, procesy, popravy, překotné odjezdy do exilu. Zweig se ocitá v Brazílii, tedy pro něj takřka na jiné planetě a s pocitem, že mu právě někdo přetrhl pupeční šňůru, která jej spojovala se vším, pro co žil. V dopise na rozloučenou píše: „Kéž byste po dlouhé noci ještě spatřili ranní červánky! Já příliš netrpělivý jdu napřed.“

Autor do vyprávění citlivě a nenásilně vkládá dobovou korespondenci, čerpá z poznámek autorů a jejich děl, z rozhovorů s pamětníky a snad i z vlastních pocitů při návštěvě míst, kde se Léto přátelství odehrálo. Samotné autorské vyprávění je dobře odměřeným spojujícím článkem mezi jednotlivými dokumenty. Weidermann oživil léto jednoho přátelství, jako když někdo po letech poučeně komentuje staré fotografie: mluví, ale ví, že nejpříměji působí samotné obrazy.

 

 Volker Weidermann, Ostende 1936 – Léto jednoho přátelství, Host 2014, 163 stran


autor / Michaela Horynová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv