NP č.450 > Kultura | Výtvarné uměníJak umění vykládat dětemJiří Ptáček

Kniha Proč obrazy nepotřebují názvy je ojedinělým pokusem přiblížit moderní umění mladým čtenářům.

Jiří Franta (1978) je schopný kreslíř a na svůj věk již zkušený knižní ilustrátor. Ondřej Horák (1976) má zase pověst jednoho z nejzdatnějších lektorů, kteří se pohybují v našich galeriích. Jejich nedávná spolupráce tak slibovala, že vytvoří poutavou knihu pro mládež, která napomůže zbavit ji ostychu před výtvarným uměním. A ačkoli se jim to úplně nepodařilo, neměli bychom jejich knihu šmahem zapudit.

 

UMĚNÍ PRO KLUKY A HOLKY

Abychom jejich knížce nekřivdili, musíme ocenit zvolený způsob vyprávění i její výtvarné zpracování. Horák děj rozvrhl do tří příběhových linií, spojujících se v dramatickém závěru. Naučné pasáže tak vyvážil příběhem, což jistě prodlouží pozornost mladých čtenářů. Nápovědu ohledně věkové skupiny potenciálních čtenářů nám přitom nabízí stáří dvou dětských hrdinů knihy – devítiletého Mikuláše a dvanáctileté Emy. A to jistě není věk, kdy lze zaujmout jen tak něčím. Jiří Franta jako autor obrazové složky dostává svému standardu. V jeho případě to ale vždy znamená řešit ilustrace nápaditě, s důrazem na hravost a bohatství detailů. Od celostránkových vyobrazení ladně sklouzne ke komiksu a jindy pomocí ilustrace přidá k textu něco navíc. Je zřejmé, že si autoři dobře uvědomili, v čem si mohou vypomáhat.

 

PŘILIŠ VELKÉ SOUSTO

Výše naznačené výhrady se ovšem týkají zejména toho, co a jak se v knize píše. Partnery Mikuláše a Evy jsou jejich prarodiče. Zápornými hrdiny jsou pak recidivista Řepa a jeho kamarádka Lulu, navedení bývalým zaměstnancem galerie ke krádeži slavné Duchampovy Fontány, podepsaného a vystaveného pisoáru, který je považován za jedno z nejvýznamnějších uměleckých děl 20. století. Zatímco se Řepa chystá Fontánu ukrást, babička s vnukem a děda s vnučkou procházejí galerií a poznávají moderní umění.

Právě prarodiče nám přitom nejvíce povědí o umění. Zatímco babička se soustředí, aby malému klukovi osvětlila, k čemu jsou galerie, co se v nich vystavuje, jak se maluje obraz a co všechno lze na obraze vysledovat, děda své vnučce přibližuje konkrétní obrazy a zlomové úseky dějin umění v 19. a 20. století. Každý tak má svoji odlišnou úlohu. V jednom si však jsou ale až příliš podobní. Jejich promluvy jsou totiž dlouhé a složité a často nesou stopy odborného jazyka, jehož ustálené fráze trčí z rádoby živých dialogů s dětmi. Horák tak naneštěstí kolabuje ve svém nejnáročnějším úkolu, protože své znalosti nedokáže přetlumočit do jazyka pochopitelného pro ty, které by rád pro obrazy nadchnul. Jindy se naopak dopouští téměř neomluvitelných zjednodušení, například když babičku nechá charakterizovat galerie jako místa, kam se chodíme dívat na „originály“. Babičku by snad omlouval věk, avšak to neplatí pro autora s tolika zkušenostmi s muzei současného umění, kde již toto vymezení dávno neplatí.

U kritiky Horákova textu je dobré vzít v úvahu široký záběr témat, ke kterým se odhodlal vyslovit. Na druhou stranu právě taková snaha mohla vést k tomu, že napsal text přehuštěný a těžko stravitelný. Pořád je to ale první pokus prokousat se úskalími zprostředkování moderního umění velmi mladým lidem. Jestliže to další autoři budou mít lehčí, tak rovněž díky dílčímu neúspěchu knihy Proč obrazy nepotřebují názvy.

 

Ondřej Horák – Jiří Franta: Proč obrazy nepotřebují názvy. Labyrint/Raketa, Praha 2014, 100 stran, 349 Kč


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv