NP č.449 > FejetonKartydýtJan Stern

Jsem blbec. Já vím, nic mimořádného. Ale já nejsem blbec ledajaký. Já jsem blbec zcela specifického rodu. Blbec kartový.

Ne, nechodím ukazovat červené karty na Hrad. Já mám karty různobarevné. A každá mě činí členem jakéhosi úžasného klubu, který mi poskytuje nepředstavitelné výhody.

Tak třeba v bance mi slečna z kategorie „buď rád, že se s tebou vůbec bavím, pleško“ vnutila kartu Klubu Goliáš. A teď sbírám body. Až jich budu mít 5000, můžu si nechat ožrat nohy rybičkama. Stačí mi na to 5000 výběrů z bankomatu. Můžu to vzít ale taky zkratkou, takže když si půjčím milion, dostanu 10 000 bodů, a to už mi zajistí padesátiprocentní slevu v luxusní pražské restauraci. Vzhledem k vypůjčenému milionu tam minimálně čtyřikrát budu mít na večeři, takže se to rozhodně vyplatí. A to nemluvím o tom, že když vstoupím do jejich podílového fondu a vydržím tam pět let, dotáhnu to na super bonus 20 000 bodů. A dostanu permanentku na hokej. Z něho sice málokdy něco mám, protože blbě vidím puk, ale ten pocit, že to máte zadarmo, ten vám nikdo nezaplatí. A vážně nikdo, neboť ten podílový fond měl v posledních pěti letech výnos 5,1 procenta, při tříprocentním poplatku za vstup a jednom procentu poplatku za správu. A patnáctiprocentním zdanění. Ale čert vem prachy, být v klubu, o to přeci jde.

Já vám nevím, proč jsem vůči všem těm kartám tak bezbranný. Mám jich už asi čtyřicet. Jdu si pro rohlíky a odcházím s kartou Dalamán Exclusiv Club. A každý desátý croissant mám zdarma. Sice ty francouzský nafrněný rohlíky nesnáším, protože hrozně drobí, a když do nich kousnete, najednou nic v hubě nemáte, ale já jim ten desátej zdarma přeci nenechám. Vždycky si jich koupím deset. Těch devět vyhodím, ale ten desátý, ten exclusiv, co ho máme jenom my, Dalamánmani (tak si u nás v klubu věrných pečivu říkáme), ten si vychutnám a slavnostně si jím zadrobím svetr, a pak drobky hrdě ukazuji kolemjdoucím. To totiž nejsou ledajaké drobky. Ty jsou VIP. Minimálně každý desátý.

Kartová bezbrannost je něco jako homosexualita. Ti vaši to z vás vycítí. Jak vlezu do kvelbu, náboráři exclusiv klubů pookřejí a někteří se dají do úsporného, leč přeci jen tance. Oni vědí během vteřiny, že provize se blíží, neboť právě vstoupil kartový blbec, který nadiktuje rodné číslo, mail a možná i pin. Já už se opravdu ani nebráním. Naopak, už od vchodu radostně volám: slevy, pojďte k tátovi. A na těch čtyřicet VIP karet, jimiž bobtná moje portmonka (a opravdu jen jimi), apeluji: holky, přivítejte sestru a chovejte se k ní hezky, všechny společně otevíráte bránu k vyvolenosti. Co bych to nepřiznal, těmi normálně nakupujícími, přespolňáky, co nemají domov, už tak nějak lehoučce pohrdám.

Být v klubu zákazníků, konzumentů či klientů, to je blaho, jaké dříve plynulo snad jen z členství ve straně. Člověk ví, že někam patří a že se mu to vyplatí. Kluka na školu tím sice nedostanete, ta sleva – co si budeme povídat – taky není zadarmo, ale nožky, ty máte jako z alabastru. V horizontu patnácti let určitě.

Tedy je tu ovšem možnost, že se jednoho dne verbířům vzepřete a z klubového života odejdete. Já to zkusil. Zapsal jsem se kvůli tomu dokonce do kurzu asertivity. A nelituji. Jako nikdo z nás, členů Asertiv klubu, co máme teď každý pátý kurz zdarma a propisku k tomu. Na naší Bonuskartě nám sílu dodává klubové heslo: Už umím říkat NE!


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Pasivista / Jan Stern > NP č.498 > Fejeton Jsou věci, na které nejsem zrovna hrdý. Třeba že jsem viděl všechny díly seriálu Dva a půl chlapa. Ale pak jsou věci, za které se nestydím, ač mi leckdo naznačuje, že bych měl. Třeba za to, že jsem pasivista. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Nebýti cvrčkem / Jan Stern > NP č.464 > Fejeton O tyto své fejetony vedu pravidelně spor. Mám přítele, básníka, který mne za ně haní. Prý jde o suterén literatury. číst dále
celý archiv