NP č.449 > ReportážAntiutopie na DněpruMiroslav Tomek

V českém filmu Pelíšky zní následující dialog: „Znáš Kyjev?“ „Ano.“ „To je nádherný město, všechno nový, krásný...“ Hračka „Vyděržaj, pioněr!“ se tu už neprodává (nejspíš ani nikdy neexistovala). A co zbylo z nádhery?

Na první pohled to je obyčejná evropská megalopole. Tři miliony obyvatel, univerzity, hypermarkety, Dněpr a přes něj mosty, tři linky metra. Jezdí tu tramvaje i trolejbusy. Ukrajinské hlavní město je plné památek, k nimž patří třeba chrám svaté Sofie z 11. století, zařazený do seznamu světového dědictví UNESCO. Současně je Kyjev držitelem evropského rekordu v počtu výškových (více než dvanáctipatrových) budov – ty většinou vyrostly během poslední dekády.

Život na ulicích Kyjeva, obzvláště mimo centrum města, však návštěvníkovi připomíná, že je v zemi s druhým nejnižším HDP na hlavu v Evropě. Tlačenice v metru, nevytopené autobusy a křivé tramvajové koleje, nejnemožnější zboží na neočekávaných místech a přetékající popelnice sousedí s překvapivými kontrasty – cestování v náročných podmínkách zpříjemňuje cestujícím nejnovější elektronika, wi-fi chytíte i v parku a na děravých chodnících parkují (a někdy také jezdí) luxusní džípy.

 

ZE ZÓNY DO ZÓNY

V sociální antiutopii Červona zona (Červená zóna, 2014) se dočkala ztvárnění méně přitažlivá tvář města. Autorem průvodce po Kyjevu zítřka i dneška je ukrajinský cestovatel, aktivista a novinář Artem Čapaj. Přivádí nás do světa druhé poloviny 21. století, doby, kdy se pojmy společnost i stát vyprázdnily. Vládne ideologie ničím neomezeného trhu, státy řídí manažeři a bezpečnost (pro vyvolené) zajišťují soukromé agentury, chránící před nepřáteli svobody (podnikání): „Nejvyšší management rozhodl, že oddělovat svobodu od podnikání je zavádějící, proto ztotožnili i jejich nepřátele a udělali z nich jednu kategorii, přičemž poslední slovo se píše v závorce.“

V zelených zónách je život jakžtakž snesitelný. Vysoce kvalifikovaní výkonní zaměstnanci se pohybují v relativně čistém životním prostředí a mají přístup ke kvalitním potravinám – ani oni však nejsou bez starostí, neboť je neustálý konkurenční boj nutí pracovat ve zběsilém tempu. Kdo ztratí zaměstnání, přijde brzy i o bydlení a nezbude mu než se odstěhovat do červené zóny, do slumů, kde životní prostředí nebo bezpečnost na ulicích nikoho nezajímá. Není divu, že hlavní hrdina Tony propadá hrůze, když si musí po nezaviněné potyčce s pracovníkem bezpečnostní agentury hledat útočiště právě v červené zóně: „Přesvědčuji sám sebe, že v červených zónách žije devět lidí z deseti, ale nepomáhá to. Hned se mi vybaví údaje o průměrné délce života, dožívají se o devatenáct let nižšího věku než v green zónách. (…) Ale vždyť to jsou burani, říkám si. Můžou si za to sami. Fetují, chlastají – mají, co si zaslouží. Nejsem jako oni. Jsem vytrvalý, pracovitý, vzdělaný, v životě jsem všeho dosáhl sám, a i když teď zrovna mám problémy, prorazím zpátky do G-zóny. Vzpomněl jsem si, jak na Discovery říkali, že většina lidí z R-zóny sní o tom, že se dostanou do G-zóny, a hledají všechny možné způsoby, jak toho dosáhnout – poctivé i nepoctivé. Říkají tomu, prý tomu říkají ‚najít G bod‘.“ Zóny od sebe odděluje vysoká a bedlivě střežená zeď. Takové zdi oddělující prosperující a méně prosperující oblasti se začaly ve světě budovat na počátku jednadvacátého století. První z nich vyrostla mezi USA a Mexikem.

 

U STÁNKŮ S ÚPADKEM

Zdánlivě fantastický popis červené zóny vykazuje pozoruhodné podobnosti s dnešním Kyjevem. Velká tržiště, podobná těm, která mezi slumy nachází Čapajův hrdina, se rozkládají nejčastěji u metra či jiných dopravních uzlů. Ve městě funguje spousta supermarketů, ale drobný prodej doslova všeho je každodenní realitou. Jen kiosků je tu víc než 20 000. Drmolící prodavači pravoslavných kalendářů procházejí vagóny metra, na autobusových zastávkách sedí stařenky se zavařovačkami a pod rozpadajícím se lešením postávají venkovanky nabízející kusy syrového masa, rozložené na igelitové fólii přímo na zemi. Trvá-li někdy déle než půl dne déšť, vyrojí se prodavači deštníků. Agresivní privatizace městského prostoru tu nabývá podivuhodných forem – město neváhalo prodat do soukromého vlastnictví i tramvajové zastávky na rekonstruované trase.

Samozřejmě to má své výhody, zvlášť pokud si nelibujete ve sterilní vymydlenosti západních měst. Sezónní ovoce a zelenina jsou na dosah kdykoliv a kdekoliv. Na bleším trhu za pár drobných koupíte použité nádobí, výstřelky sovětské bytové kultury i radioaktivní předměty z okolí Pripjati. Zábavné srovnání nabízejí ukrajinské samoobsluhy, kde se těstoviny, mouka či sůl běžně prodávají na váhu – zatímco v Berlíně či Praze jde o hipsterský trend.

Raději ale nepřemýšlejte o tom, jaké asi je cestovat každé ráno do Kyjeva s taškami plnými zboží a stát celý den na ulici v očekávání nejistého výdělku. Jsou to tihle lidé, většinou paní důchodového věku v obnošeném oblečení a s ohromnými zavazadly, kteří večer zaplňují studené čekárny kyjevského nádraží. Pravda, v supermarketu si pokladní ve slušivé uniformě přijde na 12 hřiven za hodinu (v přepočtu asi 20 korun), to také není nic moc, vždyť ceny tu nejsou o mnoho nižší než v Praze.

Rozkvět pouličního obchodu se na Ukrajině asociuje s traumatem ekonomické katastrofy devadesátých let – pro mnoho lidí tehdy šlo o jedinou cestu k přežití, pro jiné to byla první možnost dostat se k nedostupnému zboží. Málokdo by se chtěl vrátit do časů socialistického deficitu, ale fotografie Kyjeva před třiceti lety, plného zeleně, bez všudypřítomné reklamy a kiosků, vzbuzují dnes u leckoho podobnou nostalgii jako u nás vzpomínka na malostranské hospody časů normalizace. Nový kyjevský primátor, bývalý boxer Klyčko, vyhlásil stánkařům válku, ale vzhledem k všudypřítomné korupci nemá jeho úsilí patrné výsledky.

 

HI-TECH STŘEDOVĚK

V tramvajích a maršrutkách (mikrobusy, které doplňují nestíhající „velké“ autobusy) častěji než u nás vesele poblikávají displeje tabletů, čteček a chytrých mobilů. Mobilní internet, pomalý, ale v porovnání s ČR neuvěřitelně levný (v přepočtu asi koruna za den), umožňuje na sociální sítě uniknout skoro každému. Bezplatná aplikace navíc šťastnému uživateli smartphonu snadno nahradí nedostačující orientační systém na zastávkách městské dopravy. „Elektronika je dnes skoro zadarmo, přitom se v červené zóně nedostává čisté vody, kvalitního jídla, hroutí se zdi domů, na rozbahněných ulicích se válejí odpadky a lidé umírají na snadno léčitelné nemoci. High-tech středověk,“ píše ve svém románu Čapaj. V dnešním Kyjevě voda sice není zdravotně závadná, ale má tak odpornou chuť, že nákup kvalitnější vody je pro většinu obyvatel samozřejmostí. V lepších i ne zvlášť dobrých kavárnách, jak se nezapomenou pochlubit, vaří kávu a čaj jen z balené vody. A to, že tuberkulóza či žloutenka jsou na Ukrajině rozšířeny natolik, že lze bez přehánění hovořit o epidemii, už je dobře známý fakt.

Snad trochu naivní představa „evropštějšího“ Kyjeva bez tržnic na každé stanici metra, ale s cyklostezkami a tramvajemi, co by jezdily na čas, byla jedním z motivů, které na konci roku 2013 přivedly lidi na Majdan. Mýtus cyklostezek je na Ukrajině mocný – v říjnu 2013, když se Janukovyč ještě chystal k podepsání Asociační dohody s EU, oznámil médiím, že bude do práce jezdit na kole. Aby se víc přiblížil Evropě. To vyvolalo jistý údiv, vždyť do té doby obvykle létal vrtulníkem. Čapajův příběh vrcholí povstáním obyvatel červené zóny proti hrozícímu posunutí stěny, které by znamenalo likvidaci celé čtvrti. V aluzi na Zamjatinův alegorický román My se vzbouřenci spojují s disidenty na druhé straně zdi. Autor tu je sice trochu didaktický – čteme výchovný dobrodružný příběh, ne velký román – ale zúročil ve vyprávění zážitky aktivisty bojujícího proti ničení historických památek Kyjeva.

Artem Čapaj dopsal svou knihu ve dnech, kdy začínaly protesty na kyjevském Náměstí Nezávislosti, jež během několika měsíců celou zemi doslova převrátily vzhůru nohama. Zatímco v jeho sociálně kriticky laděném příběhu se protestní hnutí vymezovalo proti nerovnosti mezi zónami, výsledky ukrajinské „revoluce důstojnosti“ se zdají být poněkud jiné. Ve vládě sestavené na počátku letošního prosince získal křeslo ministra zdravotnictví expert z Gruzie, Alexandr Kvitašvili, který v letech 2008–2010 zodpovídal za reformu gruzínského zdravotnictví. Jeho postup vyústil v jeho kompletní privatizaci a v podstatě rozpad systému zdravotní péče. Právě Gruzii, zemi, která se dokázala rázně rozejít se svou sovětskou minulostí, aby se stala rájem fanatiků volného trhu, považuje mnoho Ukrajinců za následováníhodný příklad. Ukrajina tedy jako by s Kyjevem v čele mířila spíše k naplnění autorovy noční můry.

 

Autor je doktorand historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

 

***

 

Artem Čapaj (*1981)

 

Pracoval jako nosič, poslíček, redaktor dětského časopisu, překládal filmy, dnes je novinářem. Stihl vystudovat i žít jako poloviční bezdomovec, když měsíc nocoval ve stánku, kde přes den prodával. Půldruhého roku cestoval a pracoval v Severní i Jižní Americe. O svých cestách napsal knihu Avantjura (Dobrodružství, 2008). V dalším cestopise popsal dvouměsíční motorkářskou výpravu napříč Ukrajinou. Byl aktivistou hnutí za záchranu starého Kyjeva. Červona zona (Červená zóna, 2014) je jeho první beletristickou knihou.

 


autor / Miroslav Tomek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv