NP č.445 > ReferátKlub neuznanýchMiroslav Tomek

Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie a Náhorní Karabach – tyto státy vzešly z různých ozbro­ jených konfliktů, k nimž na území bývalého Sovětského svazu došlo po roce 1990. Dnes uznávají jenom sebe navzájem a nemohly by existovat bez hospodářské podpory Ruska (výjimkou je Náhorní Karabach, sporné úze­ mí mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který po vyhnání tamní ázerbájdžánské menšiny těsně spolupracuje s Arménií – proto o něm dále psát nebudeme). Jejich obyvatele spojuje přede­ vším přesvědčení, že rozpad SSSR byl velkým omylem. Bez mezinárodního uznání existují tyto zemičky v jakémsi vzduchoprázdnu. Jak se v takových státech žije?

Na rozdíl třeba od Čečenska v období mezi první a druhou čečenskou válkou, které se snažilo o vybudování své státnosti, ale vznikla tam chaotická „federace polních velitelů“, jsou tato území takzvanými státy de facto. Je to přesnější než mluvit o státech samozvaných, vždyť i USA vznikly jednostranným vyhlášením nezávislosti. Hranice, pasy, daně a volby jsou tu zcela reálné, a i když je jasné, že závislost na ruské pomoci omezuje možnosti jejich vedení, zdejší obyvatelé nejsou tak zcela bezprávní a mohou mluvit do toho, kdo jim vládne.

VE STOPÁCH SUVOROVA

Oproti Podněstří, úzkému pásu země, táh­ noucímu se od severu k jihu po levém břehu Dněstru, působí i takové Bělorusko jako dyna­ mická evropská země. Mezi členy klubu ovšem

Podněstří vede mimo jiné svou propracovanou historickou mytologií. Role otců zakladatelů zde náleží vojevůdci Suvorovovi a Kotovskému, legendárnímu generálovi rudé jízdy.

Území na východ od Dněstru bylo součástí SSSR po celé předválečné období, teprve v roce 1940 k němu Sovětský svaz připojil část rumunského Moldavska. Když se impérium rozpadlo, místní obyvatelé (národnostně je zde zhruba stejný podíl Moldavanů, Rusů a Ukrajinců, hovoří se tu nejčastěji rusky) nový moldavský stát odmítli – báli se připojení k Rumunsku, kde by se stali za­ nedbatelnou menšinou. Nostalgie po Sovětském svazu (v roce 2009 považovalo jeho rozpad za chybu skoro 70 % dotázaných), pocit spřízněnosti s Ruskem a nedůvěra k Moldavanům, kteří se prý od obyvatel industriálního Podněstří liší svou „vesnickou mentalitou“, to jsou základy zdejšího patriotismu. Na jaře 1992 vedlo mnohem větší Moldavsko proti Podněstří válku, nedokázalo ale podněsterské jednotky, jimž pomáhala 14. ruská armáda a kozáci z Rostova na Donu, porazit. Sta­ tus quo zde dodnes udržuje 1500 ruských vojáků.

ZA NÁKUPEM K SHERIFFOVI

Na konci osmdesátých let zde bylo soustředěno na 40 % průmyslových kapacit celého Moldav­ ska, dnes se však produkce místních obřích oceláren a textilek zvlášť dobře neprodává. Hospodářství zkorumpované země s příliš malým vnitřním trhem nemá ani do budoucna nejlepší vyhlídky. Značkou Podněstří je dnes hlavně koňak Kvint, oblíbený v celém bývalém

Sovětském svazu, méně náročné turisty láká laciné víno a dobré sýry. Život dělá snesitelným levné bydlení, důchody dvakrát vyšší než v Mol­davsku (rozpočet je dlouhodobě deficitní, ale Rusko poskytuje zdejší vládě nemalou finanční pomoc) a plyn i benzín doslova za pakatel (také díky Rusku). Často se spekuluje o tom, kolik pravdy je na pověstech o Podněstří jakožto obřím překladišti zbraní a centru obchodu s drogami a zda nejsou poněkud přehnané. Při referendu v roce 2006 hlasovalo pro ne­ závislost 97 % občanů – v skrytu duše nejspíš pomýšleli na spojení s Ruskem, to ale jejich zemi dosud ani oficiálně neuznalo. Zdejší diplomy neuplatníte nikde jinde než v Rusku, pasy pak neuznávají vůbec nikde, takže tu kaž­ dý druhý má ještě moldavský pas. Tiraspolské rubly se srpem a kladivem pro velké hráče na trhu platebních karet neexistují, proto zde mají své vlastní platební karty Raduga (Duha). Nakupuje se nejčastěji u firmy Sheriff, největší podněsterské společnosti, provozující jedinou místní síť supermarketů, benzínky, televizní kanál, mobilní síť, nakladatelství a fotbalový klub. Majitelé tohoto státu ve státě jsou, jak napovídá už název, spojeni s bezpečnostní sférou. Bezpečnostní složky jsou zde všudy­ přítomné, od dopravní policie, jež si na sebe patrně musí sama vydělat pilným vybíráním pokut a úplatků, po KGB, který stejně jako v Bělorusku zůstal u tradičního hrozivého názvu a zabývá se sledováním potenciálních odpůrců režimu.

ROZSTŘÍLENÉ DOMY I PO
DVACETI LETECH


Černomořská Abcházie poskytuje dramatičtější obraz. Přímořské území o něco větší než Plzeň­ ský kraj je i po etnických čistkách z počátku devadesátých let národnostně různorodé – žijí zde Abcházci, Gruzínci, Arméni i Rusové. Na rozdíl od Podněstří zde má válka dodnes viditelné následky. Abcházci, kteří v roce 1989 představovali jen 17 % obyvatelstva, se stali většinovou národností, jak tomu bylo napo­ sled na konci 19. století. Za oběť abcházským čistkám padlo 30 000 Gruzínů, stovky tisíc dalších uprchly. Rozstřílené domy spatříte i v hlavním městě Suchumi, kterému dominu­ je vyhořelé sídlo vlády. Země se po těžkých válečných letech stále nevzpamatovala.

I Abcházie dostává ruskou finanční pomoc, místní mzdy jsou však nízké, oproti Rusku asi třetinové. Základem zdejšího hospodářství je kromě turistiky vývoz citrusových plodů a kaki. V dobách SSSR byla Abcházie velmi oblíbeným cílem turistů – říká se, že klima i pláže jsou zde lepší než na Krymu. Války a etnické čistky však turisty obvykle netáhnou. Od roku 2008, kdy Ruská federace Abcházii oficiálně uznala, přijíždí víc ruských rekreantů, země ale stále nemá příliš dobrou pověst.

OKRES NA JIHU

Jižní Osetie, již Rusko také uznalo v roce 2008, je území o velikosti většího okresu, ležící v stra­ tegické oblasti kavkazských průsmyků. Za SSSR byla součástí Gruzie, ale když se na počátku devadesátých let pokusila tamní vláda osetin­ skou autonomii zrušit, zdejší lidé se postavili na odpor a podivný pat trval až do roku 2008. Ani po rusko­gruzínské válce si však Jižní Ose­ tinci nedokázali splnit dlouholetý sen – spojit se s ruskou Severní Osetií. V současnosti Jižní Osetie představuje nepravděpodobný státní útvar, jehož rozpočet tvoří z 99 % ruská finanční pomoc a který chrání 5000 ruských vojáků. Slovy místního politologa Inala Plijeva tak Osetie „dodržuje slib, který naši předci dali Rusku už v roce 1774. Lid Jižní Osetie nezměnil ani přes obrovské ztráty a nehledě na úklady Gruzie a západních států svou geopolitickou volbu a zůstal věrný Rusku.“ Samo Rusko je ovšem opatrné v připojování nestabilních a etnicky pestrých regionů. Spřátelené malé země, jimž Rusko pomohlo k nezávislosti, navíc působí v očích světové veřejnosti lépe než bezprostřední okupace úze­ mí sousedních států a finančně je podporovat zvenku vyjde levněji než plná integrace.

 ZNOVU V DIVOKÝCH POLÍCH

Nové Rusko, které by ve fantazii svých stou­ penců mělo zahrnovat celý jih a východ dnešní Ukrajiny, dnes představuje jen menší část Do­ něcké a Luhanské oblasti. „Stát“ tu je jen ten­ kou slupičkou, volné pole působnosti získávají různé polokriminální struktury. Nefungují sou­ dy ani výběr daní. Ozbrojenci z řad domobrany sice někde zajistili větší pořádek na ulicích,

ale sami si k obohacení pomáhají bez okolků. Oddíly, které mají na starosti boj s rabováním, se vyznamenávají tím, že plní své povinnosti v podnapilém stavu a hrozí popravou každému, kdo jim přijde do cesty. Objevila se sice nová policie s nablýskanými vozy z Ruska, ale zdá se, že si důvěru místních zatím nevydobyla. Z věznic poblíž frontové linie uprchla většina ostrahy a vězni, kteří se bojí odejít, hladovějí. V Doněcku už vznikl i nový vtip: pokud nechce­ te, aby vaše auto stále stavěli, nezapomeňte si přivázat svatojiřskou stužku na samopal.

Jak by vypadal život v Donbasu, který by přeťal hospodářská spojení s Ukrajinou a byl odkázaný na ruskou pomoc? Některým místním se zdá být pomoc bohatého Ruska lákavá, jak jsme ale viděli, Rusové své neuznané satelity zrovna nerozmazlují a průmyslový region s velkými aglomeracemi je něco jiného než Abcházie. Už červnový zákaz vývozu potravinářské produkce vedl k vážným komplikacím: třeba pivo se z Doněcku vyváží nejen do celé Ukrajiny. V nejvíce zničeném Luhan­ sku podražilo maso, zato zelenina je neobyčejně levná, protože ji místní pěstitelé nemají komu prodat. Jak asi budou fungovat gigantické ocelár­ ny, když teď fronta rozděluje i jednotlivé oblasti? I Donbas má stejně jako ostatní neuznané státy svou historii, která spolu s rozšířenou nostalgií po sovětských časech může posloužit ke zdůvod­ nění jeho (kvazi)samostatné existence. Kdysi se tu rozkládala takzvaná Divoká pole, území nikoho, jež nenáleželo ani kozákům, ani Tata­ rům. V druhé polovině 19. století dala bouřlivá industrializace vzniknout silné dělnické třídě, proto zde měli bolševici za občanské války výraz­ nější podporu než ve zbytku Ukrajiny. Proruský publicista Vladimir Kornilov vydal v roce 2011 úspěšnou knihu o Doněcko­krivorožské sovětské republice, efemérním státním útvaru, existujícím v jarních měsících roku 1918. Stane se snad její tvůrce, bolševik Sergejev zvaný „soudruh Arťom“, zakladatelskou postavou nového státu?

Autor je doktorand historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 

 


autor / Miroslav Tomek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv