NP č.444 > UličníciMít nějakou činnostTomáš Havlín

Podle pana Jaroslava Ševčíka si každý musí prožít svoje vlastní peklo.

V Novém Prostoru nejste nováček, jak dlouho už prodáváte?


Od roku 2000, takže čtrnáct let, ale s přestávkami. Měl jsem mezitím několikrát zaměstnání na smlouvu, sem tam nějakou brigádu...

Jak tyhle přestávky skončí?

Že není do čeho píchnout. Pak se vracím k prodávání. Teď je to s brigádami na štíru, je jich málo. Lidí, kteří jsou bez práce, se po Brně naopak pohybuje docela dost. Nebo když jsem dělal na smlouvu, tak firma zkrachovala.

Co to bylo?

To bylo u elektrikářů, měl jsem 80 korun na hodinu, to bylo dobrý. Člověk se podíval po republice, jezdili jsme za prací. Ale pro mě už to na starý kolena není, cestování jako zamlada. Před rokem jsem měl na stavbě úraz, po něm jsem to zkoušel znovu a už to není ono. Měl jsem zlomených šest žeber, propíchnutou levou plíci, žebra mi nějak špatně srostla a nedělá to dobrotu. Měl jsem zákaz kouření, nekouřil jsem osm měsíců. Pak jsem znovu začal s brigádami a ke kouření zase přičichl.

Čím to?

To spíš člověka nutí. Při prodeji kouřit nejde, blbě to vypadá. Mě cigarety fungují tak, že mi uklidní nervy. Když se rozčílím, cigáro pomůže.

 

VÍM, KOLIK CO STOJÍ

Jak na období s Novým Prostorem vzpomínáte?


Za tu dobu tady mám dost známých. Člověk si nemůže někde vyskakovat nebo dělat ostudu, musí se krotit.

Reagují na vás dnes lidi jinak než dřív?

Teď aspoň vědí, že je to nějaká činnost. Máme cedulku i časopisy označené číslem, aby nedocházelo k pytlačení, je v tom větší řád. Já jsem v Brně prošel docela dost prodejních míst. Začínal jsem na Dominikánském náměstí, byl jsem na České, kde ode mě kupovali i z Ústavního soudu, tři zimy na Konečňáku...

Teď prodáváte na Moravském náměstí...

Jsem tu od půlky července, takže ještě moc neodhadnu objednávku. Výhoda je, že je tu tržnice, ve které mě hodně prodejců zná z Dominikánského. Sem tam se projdu, dostanu nějakou zeleninu a ovoce. Člověk taky ví, kolik co stojí. Já to docela srovnávám a někdy se to na trhu vyplatí.

Zdá se vám, že mají lidé do kapsy hlouběji než dřív?


Přijde mi, že teď spíš lidi myslí na zadní kolečka. Často říkají, že je pro ně časopis moc drahý. S tím já ale nic nenadělám. Třeba před Vánocemi se ani nekoukají, ale teď po dovolených je to poznat.

 

 

VYZKOUŠET SI NEZÁVISLOST

Co jste dělal před Novým Prostorem?

Toho bylo hodně. Byl jsem jedenáct let v Praze. Po revoluci jsem šel dělat pro Pražský stavební podnik na památky. Dělali jsme kostel Nejsvětější trojice, Václava naproti paragánům, Novoměstskou radnici, Ungelt, na Týnu. Já jsem vyučený klempíř-pokrývač, tuhle práci jsem dělal.

Po památkách jsem dělal na živnosťák v Radotíně vzduchotechniku, pak izolace ve Spolaně v Neratovicích, na parovodu. Oblast kolem jsem si hodně oblíbil, jezdil jsem na Kokořínsko. A když jsem dělal v Radotíně, zase jsem si zamiloval Srbsko, Karlštejn a Český kras.

Jak na to vzpomínáte?

Dá se na to vzpomínat. Když to srovnám, tak občas nadávám, že za komunistů bylo v některých věcech líp. Byla práce, bydlení. Dneska je to složitější. Já jsem nedůvěřivej člověk, co si nevyběhám, to nemám.

Proč jste z Prahy odešel?

Měl jsem zákaz Prahy na tři roky. Bylo tam zasedání měnového fondu, což znamenalo hodně policajtů, tak jsem usoudil, že bude lepší se vrátit do Brna, protože za to bych byl měl mařenku (maření výkonu úředního rozhodnutí, pozn. red.), to bylo půl roku. Předtím jsem měl trest za měď a barevný kovy... dostal jsem podmínku 4 metry na 18 (čtyři měsíce s osmnáctiměsíčním podmíněným odkladem, pozn. red.), jenže jsem se odvolal, tak jsem byl osm měsíců na vazbě a dostal jsem zákaz Prahy.

Máte ještě jinou zkušenost s vězením?

Kriminál jsem nepoznal, spíš pionýrský tábor v Odolově. To jsem dostal třináct měsíců a odseděl si jedenáct a půl. To bylo za chaty. Na vazbě jsem byl na Ruzyni a tam odsud jsem šel do dozoru, do nejlehčího výkonu trestu. Nikde tam mříže nebyly, jenom drát. Ráno vždycky budíček, nasnídat a obléct, autobusem nás rozváželi do práce. Dostal jsem vždycky odměnu i pochvalu. Ještě za komoušů jsem pak měl ublížení na zdraví. Bylo to na Ostravsku, kde jsem dělal tři a půl roku, seděli jsme na ubytovně u karet, něco se popilo, popral jsem se a ten člověk pak tři týdny marodil. Dostal jsem trest na pět měsíců, ale pak mi dal Husák aminu (amnestii, pozn. red.) k 70. výročí republiky, zbytek mi zahladili.

To vypadá, že jste to měl docela divoké...

No to je fakt, byl jsem hodně divokej. Odešel jsem z domu, když mi bylo čtyřiadvacet. V novinách byl inzerát, nábor na Ostravsko k Báňským stavbám, bylo to i s bydlením a s deputátem. To byla poukázka na černé uhlí a na dřevo, který šel vedle platu. Oni chachaři jsou takoví ostřejší. Jestli jsem mezi ně zapad, nevím... Někdy bylo třeba se vyrovnat. Ale myslím, že kriminál nikoho nepředělá. Říkám to z vlastní zkušenosti, člověk to vidí a furt dělá to samý. Když mě pak pustili, dělal jsem u Vietnamců, dostali jsme slušný peníze, viděl jsem, že se dá vydělat i legálně. Ale lidi, co tam pracovali se mnou, ještě brali věci ze zamčeného skladu, a to jsem si řekl, že tohle ne. Od té doby jsem velký odpůrce toho, když někdo něco vezme. Já, takovej darebák, a teď říkám, že ne kriminál, ale spíš useknout ruku. Asi si každý musí prožít svoje peklo, aby to pochopil.

Co by pomohlo snížit kriminalitu?

Dost lidí by potřebovalo zkusit třeba projekt jako Nový Prostor. Já nevím, jestli jsou zvyklí spát venku, většina asi jo. Aby si vyzkoušeli, jaké je být závislý jen sám na sobě.

 

 

NENECHAT SE PŘEKVAPIT

Kde jste doma dnes?

Doma... (usmívá se) Nejvíc tady v Brně.

A jak jste na tom s bydlením?

Zatím spím venku, ale holky už mě uhánějí, abych šel někam na ubytovnu. Venku jsem takhle od 25. března. Byl jsem na ubytovně, ale potom úrazu jsem skončil v nemocnici a mezitím mi zmizely papíry. Nevím, kdo mi tam krámoval. Ten, co jsem s ním bydlel, měl návštěvu... Zmizel telefon, 180 Kč a jízdenka. Správcové se to tam vymklo z rukou. I když šel člověk jen na záchod, pár metrů pryč, muselo se všechno zamknout. Strávil jsem tam čtyři zimy.

Zůstal jste někdy venku i zimu?

V Praze to pamatuju. No a tady v Brně jsem byl jednou venku do Vánoc. Já jsem už přivykl všemu, člověka nic nesmí překvapit. Ale už to začíná být na starý kolena až moc. Když tady celý den stojím, kolikrát i v dešti, chtělo by to přece jenom postel.

Jak to vidíte s prací do budoucna? Máte nějaké plány?


Na zimu bych rád sehnal nějaké hlídání. Čeká mě rekvalifikace na pracáku, měl bych pak dostat certifikát na strážného. Berou i bez toho, ale málokde a za horší peníze. Přemýšlím trochu dopředu a taky chci mít nějakou činnost. Když jsem nepracoval, chodil jsem po brigádách, jsem zvyklý přes den dělat. Sedět někde, nebo se přes den toulat, to už není nic moc. Udělat si výlet, to je jiná, ale bloumat bez cíle po městě, to nemá žádný význam.

Prodávání Nového Prostoru je činnost nebo ne-činnost?
Je to činnost. Nutí to člověka, aby něco dělal, aby se sebou něco provedl. Navíc vás to určité věci naučí. Ale je to nouzovka. Pro někoho možná ne, ale pro mě je to odrazový můstek k dalším činnostem.

Říkal jste, že byste se chtěl přestěhovat na ubytovnu. Nechystáte třeba i nějakou svatbu?

Chtělo by to na starý kolena. Člověk to poznává, že přicházejí problémy a bylo by dobrý se o někoho opřít. Ale poslední roky jsem spíš vlk samotář.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv