NP č.444 > Téma číslaDlouhé čekání v dunáchFelix Xaver

Francie zažívá nejvýznamnější humanitární krizi spjatou s migranty od Arabského jara. V současnosti se týká především běženců z východoafrické Eritreje a koncentruje se do severofrancouzského Calais a jeho okolí. Jak na tuto situaci reagují místní?

Francie se stává pro migranty tranzitní zemí, přičemž její teritorium se uprchlíci především z východní Afriky snaží překonat cestou do Británie a nově i Německa, kde má řada z nich své příbuzné a díky nim i šanci najít důstojnou obživu. To vyplývá z rozhovoru týdeníku La Vie s představitelem výzkumné organizace Migreurop Philippem Wanessonem. Rozhovor reagoval na eskalaci situace v Calais na začátku srpna 2014, kdy bylo v bitce mezi dvěma skupinami východoafrických migrantů zraněno asi sedmdesát z nich.

NEURALGICKÝ BOD

Calais a před ním nedaleké Sangatte je už téměř dvě desetiletí v roli jednoho z nejužších hrdel Schengenského prostoru, kde se soustředí migranti snažící se dosáhnout britských břehů. Existují dva způsoby, jak překonat Lamanšskou úžinu, a to buď prostřednictvím tunelu, anebo za pomoci trajektů. V obou případech musí běženci využít přepravních prostor kamionů, ať už s vědomím řidiče, nebo bez něj. Britský tisk dokonce uveřejnil otevřený dopis jedné z odborových centrál britských dopravců migračním úřadům, následující po ozbrojeném útoku migrantů na britského řidiče kamionu, s výzvou bezútěšnou situaci migrantů v Calais řešit. Nedávný konflikt v Calais pak měl podle Wanessona souviset se snahou o změnu techniky přejezdu přes Lamanšský kanál právě ze strany eritrejských a etiopských migrantů, kteří se tím dostali do konfliktu s běženci súdánského původu tradičně využívajícími cestu trajekty.

Přestože se zdaleka nejedná o jediné neuralgické místo Francie a už vůbec ne Evropy ve vztahu k migrantům, stala se právě současná situace v Calais referenčním bodem pro debatu o francouzském přístupu k této nové uprchlické migraci. Tranzitní migranti z Eritreje dnes ve Francii představují třetinu všech evidovaných nelegálů, přičemž početně předčili jak Syřany, tak i Afghánce, kteří dosud tvořili nejpočetnější skupiny. Ve světle dat z první poloviny roku 2014 se ale jedná jen o něco přes 2,5 tisíce lidí. Pokud toto množství porovnáme se závratným počtem všech nelegálů evidovaných ve stejném období na území Itálie (61 591), nejedná se o až tak alarmující čísla.

I proto lze bubnování na poplach nejen v britském, ale i německém tisku, podle něhož se Francie stává slabým článkem Schengenského prostoru, chápat různě. I přesto, že témata spojená s migrací dokáže bravurně politicky vytěžit francouzská krajní pravice, neroste v posledních třiceti letech dramaticky ani procento imigrantů ve francouzské společnosti (ze 7,3 na 8,5%) a procento cizinců v ní dokonce kleslo (z 6,3 na 5,8 %) tak, že je pod evropským průměrem. To ale nelze ani vysvětlit tak, že by byla Francie příliš štědrá v udělování občanství. Počet udělených občanství sice mírně roste, ale rozhodně ne exponenciálně (o 2,8 % vůči roku 1962 a o 4,5 % vůči roku 2011). Realitou ale zůstává asi tisícovka migrantů živořících v nehumánních podmínkách v okolí Calais.

SUPI SE SLÉTAJÍ

Migranti v reportáži lilleské korespondentky deníku Libération Haydée Sabéran z června 2014 putují až desítky kilometrů pěšky každý den k vývařovně katolické charity, jedinému místu v Calais, kde mohou získat večeři. V noci se střídají na hlídkách nejen před policisty a neonacisty, ale také před převaděčskou mafií parazitující na jejich bezvýchodné situaci. Migranti totiž musí platit horentní sumy za „ochranu“ a možnost postavit si stany v písečných dunách u Calais. Ozbrojené skupiny „kontrolují“ i jednotlivá dálniční odpočívadla poblíž Calais. Na nich totiž běženci naskakují do přepravních prostor kamionů. Samozřejmě ale předtím musí zaplatit vysoké „výpalné“ převaděčským gangům. Ty si pak chrání odpočívadla jako zdroj výdělku a o teritorium svádí krvavé boje s konkurenčními gangy. Policie naproti tomu městečka tvořená ze stanů, které migrantům donedávna rozdávali Lékaři bez hranic, periodicky ničí a migranty za pomoci slzného plynu, obušků a těžké techniky rozhání, přičemž tak částečně vychází vstříc té části calaiského obyvatelstva, kterou migranti znepokojují.

Kolektiv Sauvons Calais („Zachraňme Calais“) vznikl v listopadu 2013 jako pokus krajní pravice vytěžit z bezvýchodné situace v Calais politický kapitál. Jeho zakladatel Kevin Reche, čerstvý dvacátník s tetováním hákového kříže na hrudi, tvrdí, že mu jako nacionalistovi leží na srdci především osud rodného města, které prý devastují migranti a jim pomáhající organizace. Podle vizuální stopy, kterou za sebou Kevin Reche zanechává na internetu, má ale k naziskinheadskému retru souvisejícímu s kapitalizací hnutí proti Hollandově reformě rodinného zákona ze strany ultrapravice více než blízko. Sauvons Calais organizuje protimigrantské demonstrace a do jisté míry kanalizuje část tamního tekutého hněvu.

Calais totiž podobně jako celý francouzský sever významně vybočuje z francouzských ekonomických statistik, přičemž v samotné prefektuře dosahovala nezaměstnanost na konci roku 2013 bezmála osmnácti procent. Národní frontu v posledních volbách volila takřka třetina voličů tohoto sedmasedmdesátitisícového města. Vedle protimigrantských demonstrací se Sauvons Calais angažují v udávání migrantských squatů policii. Je více než pravděpodobné, že podstatná část organizátorů Sauvons Calais se ze starostlivých patriotů hájících zájmy svého milovaného města mávnutím kouzelného proutku promění v agresivní neonacisty, kteří pod příkrovem noci útočí na migrantské squaty kameny, a policie, již přes den informují o těchto „nelegálních narušeních soukromého majetku“, je musí v zájmu „uchování občanského smíru a soužití“ oddělovat od migrantů a jejich místních sympatizantů. 

SOLIDARITA PROTI METEORICKÝM ROJŮM

Zdaleka ne všichni obyvatelé Calais totiž podporují výše zmíněnou iniciativu ultrapravice. Ve městě existuje aktivní kolektiv napojený na celoevropskou síť No Border kritizující restriktivní politiku „Pevnosti Evropa“. No Border jsou těmi, kdo migrantům pomáhají při otvírání squatů a spolu s nimi zažívají útoky ze strany neonacistů. Jeden z nich z února 2014 na opuštěnou farmu obsazenou migranty na calaiském předměstí Coulogne popisuje svědectví uveřejněné na francouzském antifašistickém webu La Horde. Nejpůsobivějším je vylíčení toho, jak se sousedská komunita z Coulogne stmelila pod vedením neonacistů ve snaze vyhnat migranty z farmy. „Meteorické roje“, jak nazývá autor svědectví kamení vrhané na obsazenou farmu, totiž neházeli zdaleka jen mladí naziskini, ale i mámy od rodin a dvanáctiletí kluci.
Obdobně ale i početné demonstrace na podporu migrantů zasahují celé věkové spektrum a mezi jejich účastníky lze najít vedle především mladých sympatizantů antiautoritářské levice i starší komunisty. Situace migrantů v Calais ale přes tyto a další projevy solidarity v mnohém závisí na tom, co se děje mimo Calais. Když v dubnu 2014 zjednodušilo Švédsko proceduru získání azylu pro běžence ze Sýrie, přesunuli se syrští migranti zablokovaní u Calais do Skandinávie. Obdobnou naději na „deus ex machina“ v podobě nabídky legálního pobytu v některé z evropských zemí pak pravděpodobně chovají i dnešní migranti z východní Afriky.

Autor je spoluzakladatel Centra pro studium populární kultury.

autor / Felix Xaver VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv