NP č.443 > Téma číslaNa prázdniny bez závětiJosef Hawel

Devatenácté století přineslo zlom v dějinách cestování. Strach ze smrtelných nástrah v prachu cest vystřídalo vzrušené očekávání nevšedních prožitků na dovolených...

Pomineme-li období starověkého Říma, ve kterém bohatí občané vyráželi na svá letní venkovská sídla a cestovali do Atén, na Rhodos či na území dnešního Turecka za poznáním a zábavou, je cestování za účelem oddychu a potěšení moderním fenoménem. Do té doby lidé vždy cestovali a putovali hlavně z hospodářských, vojenských, náboženských či administrativních důvodů a namísto zážitku a pocitu nezávislosti je čekala strastiplná dřina spojená s oprávněnými obavami ze smrti na cestě, proto také bohatí lidé před delší výpravou často sepisovali své závěti. Divoké pitky, koupání naostro a jiná bujará zábava starých Římanů byla zapomenuta a ve větším rozměru se oprášila až ve 20. století.

K postupné změně evropského cestování začalo docházet až v 18. století, kdy jednotlivé státy budovaly silniční sítě a začaly organizovat poštovní dopravu, což cestování učinilo méně útrpným. Podél silnic vznikaly ubytovací a stravovací podniky různé kvality. Cestující si v nich nicméně museli dávat pozor, protože jejich provozovatelé občas dávali do jídla a vína jedovatý octan olovnatý, tzv. olověný cukr, který dodal potravinám sladkou chuť a přebil nakyslou zkaženost. Hrozbou však nebyli jen šidící hospodští, ale i hygienická úroveň nabízených služeb, zejména nečistá lůžka. Proto si movitější lidé, kteří putovali kočárem, s sebou brali vlastní postele, matrace a povlečení. Ti, kteří jeli poštovním vozem, měli často zabalený jakýsi spacák sešitý ze dvou jeleních kůží. Další dobovou vymožeností byla lehká skládací postel, jejíž nohy se daly do nádob s vodou, aby po nich nemohl šplhat hmyz. Kromě vlastních lůžkovin si někteří cestovatelé vozili i vlastní zámek, kterým se pro jistotu zamykali v na noc pronajatých pokojích.

HLAVNĚ SE NEOPÁLIT!

Nicméně až do 19. století většina obyvatel střední Evropy cestovala pěšky, což nutně ovlivnilo i množství věcí, které si brala s sebou. I v této době se však cestující nevydávali ani za dobrodružstvím, ani za odpočinkem a krásami přírody, ale za svými povinnostmi. Změna přišla až na jeho konci díky vlivu romantismu, který učinil z cestování a navštěvování přírody lákadlo a zbavil je závoje ničím zajímavého a nekulturního nepohodlí. Mladí šlechtici podnikající kavalírské cesty se tak už nevydávali pouze za vzděláním, ale i za perlami a zajímavostmi dalekých krajů. Na podobné výpravy se začaly vydávat i ženy, ale k dobré pověsti jim to rozhodně nepřidalo. Šlechta jezdila na svá letní sídla a lovecké zámečky. Rovněž sílící třetí stav zatoužil po krásách přírody a po dobrodružství, méně nákladné pěší cestování se tak začalo na kontinentě stávat módou měšťanů. Převratné změny v dopravě, vznik koněspřežky, říční paroplavby a zejména železnice, umožnily rychlejší, pohodlnější a hlavně levnější přepravu čím dál většího počtu osob a právě 19. století tak položilo základy cestovního ruchu a turismu.

Velice populárními se staly zejména Alpy, kam se vydávaly hlavně anglické elity a nejen v nich se začaly hojně rozrůstat horské boudy. Docházelo také k rozvoji lázní a přímořských letovisek v Anglii i v kontinentální Evropě, které se v privilegovaných vrstvách těšily značné oblibě. Moře však nesloužilo k plavání ani k delšímu pobytu ve vodě, ale k léčebným kúrám, během nichž se návštěvníci jen smočili, či si dokonce jen nechali mořskou vodu nanosit do své hotelové vany. Rovněž pláže nebyly místem, kde by bylo zvykem trávit příliš mnoho času, podnikaly se zde procházky za účelem dýchání zdravého mořského vzduchu, ale rozhodně se zde nikdo neopaloval. Snědá pleť byla až do slunného roku 1928 stigmatem nižších tříd. Ženy se před sluncem v přímořských letoviscích chránily slunečníky a nebylo výjimkou, že jejich hosté přijížděli v zimních měsících. Cestování pro zábavu však bylo i nadále výsadou těch nejmajetnějších, a to až do konce 19. století.

DOVOLIT DOVOLENOU

Vlivem výstavby moderních továren se stále častěji práce oddělovala od rodinného prostředí, a tak začalo docházet k oddělování pracovního a volného času. Masivní přesun pracovní síly z venkova do špinavých, páchnoucích a nezdravých měst navíc přispěl k rozšíření touhy jim zase alespoň dočasně uniknout opačným směrem. Dělnické boje a utváření sociálního státu postupně vedly k prodlužování volného času (zejména až ve 20. století), který byl pro vznik a vývoj turismu ústřední. Vývoj také vedl k posilování středních tříd v západních zemích a až do první světové války se rozšiřovala svoboda pohybu (u nás díky zákonu z roku 1857). Společenské proměny využil v polovině století v Anglii zakladatel moderního turismu Thomas Cook, který jako první začal pořádat hromadné zájezdy železnicí za kulturním vyžitím, a podnítil tím vznik cestovního ruchu jako svébytného hospodářského odvětví. V evropských zemích vznikaly různé spolky a kluby, které se věnovaly turistice a organizaci cestování. Na konci 19. století tak cestovaly či podnikaly výlety široké vrstvy lidí, od šlechty až po kvalifikované dělníky a nižší úředníky. Ke skutečně masovému rozvoji turismu už jen chybělo, aby zaměstnavatelé dovolili dovolenou.

V Anglii nejprve kvůli rekreaci dostávala část dělníků celopodnikové neplacené dovolené, a pak společně odjížděli do některého z letovisek. V Evropě získali mezi prvními privilegium placené dovolené vládní úředníci v Německu (1873) a železničáři ve Švýcarsku (1902), na území českých zemí to byli obchodní pomocníci (1910), horníci (1921) a nakonec i ostatní zaměstnanci (1925). Někteří pracující však měli garantovanou placenou dovolenou kolektivní smlouvou ještě dříve, než vešla v platnost zmíněná legislativa.

Před první světovou válkou byly oblíbeným způsobem trávení volna tzv. letní byty. Zatímco nejmajetnější si kupovali vlastní vily, v nichž s rodinou trávili čas prázdnin, méně movití si pronajímali byty na venkově. Na venkov často nakonec mířili i ti nejchudší – pomoci příbuzným se zemědělskými pracemi. Po vzniku samostatné ČSR ještě narostlo množství hotelů, kterých bylo třeba v roce 1929 přes 8 tisíc. Preferovalo se Slovensko, turistika, táboření, cyklistika a vodní sporty. Vzniká také Československá dopravní kancelář, která nabízela organizované zájezdy do zahraničí, dovolit si je však mohl málokdo. Hlavními dopravními prostředky ČEDOKU byly autobusy, ale objevovaly se i první letecké zájezdy. Nejčastěji se mířilo na území dnešního Chorvatska, kde Češi rychle ovládli 90 % cestovního ruchu. Tehdejší dovolená trvala většinou déle, než je dnes běžné, třeba do zámoří se jezdilo až na tři týdny.

NA DOVČU S HEYDRICHEM

Výletovat se nepřestalo ani během protektorátního období. Příkladem může být zotavovací akce, kterou naplánoval Reinhard Heydrich těsně před svou smrtí a která pak nesla jeho jméno. Heydrich nechal přeměnit některé prvotřídní hotely na dělnická rekreační střediska a inicioval vznik levných kolektivních dělnických rekreací. Smyslem celé akce bylo odpolitizovat dělnictvo, motivovat jednotlivé dělníky k lepší práci a zajistit si loajalitu zaměstnanců v klíčových sektorech průmyslu. Proto z počátku na rekreaci jezdili jen pracovníci zbrojovek, později i jiných průmyslových odvětví, hlavním kritériem jejich výběru však zůstala výkonnost. Program měl na starosti referent, který pro kolektiv naplánoval sportovní a kulturní akce, podobně jako tomu bylo později i u rekreací pořádaných Revolučním odborovým hnutím (ROH), které však, alespoň z počátku, měly cíl přesně opačný – dělnictvo politizovat.

Po odsunu Němců zbylo v Československém pohraničí velké množství opuštěných objektů, z nichž část byla využita pro potřeby rekreace a cestovního ruchu. Investovaly se nemalé prostředky do zvýšení počtu hromadných ubytovacích zařízení, v nichž měli občané socialistické republiky zalevno trávit svůj volný čas. ROH postupem času poskytovalo tři základní typy rekreace – mírně zpoplatněnou výběrovou, zaměstnaneckou (či také lidovou) a pionýrské tábory. Zpočátku byli přednostně na rekreaci posíláni pracující, kteří dosahovali vysokých výkonů. Lidé, kteří pracovali v ztížených pracovních podmínkách, ale také sociálně či zdravotně oslabení. Později se staly rekreace masovou záležitostí a ona výběrovost zůstala zachována jen v případě cest do zahraničí. Do roku 1956 však nebylo možné cestovat prakticky nikam za hranice, později se situace postupně zlepšovala a někteří Češi tak mohli znovu vyjet do svého oblíbeného Chorvatska, ti nejloajálnější dokonce i na Západ na výměnný pobyt. Mimo organizované dovolené lidé hojně jezdili na své chaty a chalupy. Dovolená tak byla jedním z prvků, který pomáhal vytvářet konsensus mezi občany a komunistickou stranou.

Na dovolenou vyráží lidé již přes sto let, stala se pro ně chvilkou zaslouženého odpočinku, ale také vítanou změnou, která jim pomáhala uniknout z jejich každodennosti. Jak však taková každodennost vypadá dnes? Podle některých sociologů ji charakterizuje nestálost a dočasnost v bydlení, zaměstnání, ale i v našich vzájemných vztazích, neustálý pohyb a žití přítomným okamžikem, tedy totéž, co charakterizuje i turismus. Proto si může téměř každý, ať už doma nebo v práci, zanotovat společně s raperem Vecem refrén jeho písně: „som turista, turista, turista, turista, turista T. U. R. I. S. T. A.“

 

 


autor / Josef Hawel VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv