NP č.443 > Kultura | DivadloHmyz pro naši dobuMarta Harasimowicz

Nové nastudování hry bratří Čapků vsadilo na experiment.

Zdá se, že pražské Národní divadlo v poslední době kráčí cestou občerstvování své dramaturgické image a snaží se zbavit nálepky divadla pro usedlého diváka ve prospěch puncu scény otevřené progresivnějším projektům. Jedním z důkazů tohoto vcelku úctyhodného úsilí je angažmá režiséra Daniela Špinara, který svou premiérou čapkovské klasiky Ze života hmyzu uzavřel uplynulou sezónu.

Špinarovu pověst v domácím divadelním prostředí tvoří různé charakteristiky – od „provokatéra“ a „enfant terrible“ české činohry až k pověsti vizionáře. Konfrontace podobně osobitého režiséra s devadesát let starým, dnes již čítankovým textem představuje sama o sobě výborný marketingový tah a příslib umělecké události.

KONTEJNER A KYTARA

Proslulé drama bratří Čapků, jehož cílem je ironická, avšak zdrcující kritika společnosti i lidských vlastnosti, nepatří v dnešní době k oblíbeným látkám českých tvůrců. Odhodláme-li se vzít tento text do rukou, snadno pochopíme proč. Ve své době inovativní a provokativní hra během desítek let značně zastarala a jakkoliv se z jejích ústředních myšlenek i dnes dá vydestilovat aktuální obsah, po formální stránce skýtá Čapků rukopis stěží překonatelnou estetickou bariéru. Problémem je především šílená upovídanost dramatu a jeho prvoplánová, z dnešního hlediska papírem silně šustící mravoučnost. V tomto kontextu se jeví jako pochopitelné i žádoucí, že se ve své inscenační úpravě Špinar rozhodl pro takřka nemilosrdné škrty.

Výsledkem je vcelku kompaktní děj, v němž mnohé mluvené pasáže hry nahrazuje obraz a fyzická aktivita herců. Kulisou pro přehlídku lidského hmyzu je urbánní krajina: vidíme betonové prostranství vedle zásobovací rampy hypermarketu s podivnou fontánkou, již zdobí umělá palma. Průvodce příběhem, Tulák, je slepý (nebo slepotu předstírající) bezdomovec s kytarou. Rodící se Kukla vyhlíží z odpadkového kontejneru, Chrobáci nosí prošívané bundy, Lumek má v rukou paralyzér a nezúčastnění slimáci pozorují dění z balkónku po obou stranách jeviště (zařízených na způsob panelákových bytů). Místo Tulákových monologů slyšíme brechtovsky laděné písničky (nutno říci, že hudba Petra Wajsara je tím, co na představení zaujme snad nejvíc).

SMRT V IGELITU

Koncepce inscenace se pravděpodobně úmyslně zakládá na efektnosti. Řadě Špinarových nápadů vskutku těžko upřeme šmrnc. Problém nastává, když diváka omrzí sledování režisérových nápaditých asociací – čemuž se bohužel v případě představení s podobnou délkou nelze vyhnout.

Jednotlivé akty mají velmi kolísavou úroveň a dosti paradoxní gradaci. Nač rázné druhé dějství (výcvik mravenců v podobě strašidelné teambuildingové hry a jepice úslužně se dusící igelitovými pytlíky za zpěvu náboženské odrhovačky), když nás tvůrci v úvodu mučí množstvím nudných, uječených a nicneříkajících scén? Mnohdy zklame i to, co by režisér (zdá se) rád vydával za interpretační inovaci. Šňupající motýli či Karel Dobrý v roli femme fatale by někdy před dvaceti lety mohli i šokovat – dnes strhnou pozornost snad leda průměrně sečtělého gymnazisty.

Po herecké stránce přitom inscenace přinejmenším uspokojí – za zmínku stojí především Michal Kern (Kukla), Filip Kaňkovský (Felix), Lucie Žáčková a Igor Orozovič (Cvrčci). O to víc zamrzí, že kvůli své nesourodosti a absenci skutečně jednotící myšlenky je Špinarovo představení přese všechnu snahu okázalým fiaskem.

Karel a Josef Čapkové: Ze života hmyzu, premiéra 5. června 2014 Národní divadlo

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv