NP č.442 > UličníciPřizpůsobivý jsem až mocTomáš Havlín

S Jiřím Bandou jsme měli na rozhovor slabou půlhodinku. Pak už musel vyrazit do své druhé práce ve skladu na opačném konci Brna.

Jak dlouho jste u Nového Prostoru?

Je to třetí rok, ale stane se, že mi kolega zavolá z práce, když potřebuje dřív vypadnout nebo má nějaké vyřizování, a já jdu místo Nového Prostoru do skladu. Třeba včera jsem tam byl od desíti dopoledne do devíti do večera. Mám vzhledem k tomu v Novém Prostoru asi i měkčí podmínky. Ví se, že chodím do práce, takže se respektuje, že jdu časopis prodávat, když můžu. NP mám jako vedlejšák.

Právě jste doprodal a hned jedete dál. Není toho někdy příliš?


Než jsem nastoupil do Nového Prostoru, byl jsem někdy v práci i dvanáct nebo patnáct hodin denně. Tehdy to ještě šlo, ale kvůli krizi už je to rozplánované jinak. Můžete občas dělat přesčas, ale jsou tam i další lidi, kteří třeba nemají exekuce, ale mají hypotéky, a tak se musíme střídat. Chtěl bych i víc hodin, ačkoli je to zase na úkor dětí a rodiny. Vracím se domů pozdě večer, hodinku podebatuju s dětmi, ale někdy je musím dirigovat vysloveně po telefonu. Času není nazbyt, tak pokud byste se nestihl na něco zeptat, pošlete mi email. Odpovím vám obratem.

Pracujete s počítačem?

SAP, systém skladového hospodářství, je základ. Ale internet mám i doma. Potřebuju ho k práci a také když píšu ve svých záležitostech na úřady.

 

NECHTĚLI JSME NA ULICI

Co jste vyřizoval s úřady?

Doteď se to týká bytu. Protože jsme bydleli neoprávněně v malém bytě a museli jsme se i s manželkou a pěti dětmi vystěhovat. Nám umřela tetička, na ni byla smlouva, byl tam dluh a byt na nás nechtěli legalizovat. Byl to malý byt, jen jeden pokoj a kuchyň, dohromady dvacet metrů čtverečních. Ale okolí bylo krásné, pohoda a klid.

Museli jste se vystěhovat?

Soudili jsme se, i když jsme věděli, že jsme v bytě neoprávněně, ale neměli jsme kam jít. Nakonec se uvolnil byt u Armády spásy na Staňkově ulici, tak jsme toho okamžitě využili – už dřív jsme si tam podali žádost. Víte, postupu úřadů se zase tak nedivím. Jednou z podmínek naší legalizace bylo zaplacení dluhu, což jsme skutečně udělali a vrátili byt prázdný a bez dluhu, ale oni se také řídili podle nějakých svých pravidel a norem. Udělovat výjimky je celkem ošemetné. V Armádě spásy se nám navíc celkem líbilo, byl to nádherný rozdíl. Najednou jsme místo dvaceti metrů čtverečních měli třikrát větší byt, platili jsme za něj sedm a půl tisíce měsíčně. Hlavně jsme byli rádi, že jsme nezůstali s dětmi na ulici.

Dodnes bydlíte na Armádě spásy?

Žili jsme tam asi rok a poté jsme získali domovnický byt na Cejlu, kde jsme zhruba rok a půl. Už to není azyl a také to není právě levné. Já už jsem si dokonce zavedl deníček, do kterého si píšu všechny výdaje. V práci dostanu dvacet tisíc, něco mi strhávají za exekuci, k tomu má manželka částečný invalidní důchod a něco málo nám stát dorovná do životního minima. Dohromady hospodaříme jako sedmičlenná rodina s osmadvaceti tisíci, přitom jenom za byt zaplatíme dvanáct a půl měsíčně. Když ještě zaplatím dětem obědy ve škole a šalinkarty, nezbyde nám mnoho. Dřív se mi stávalo, že ke mně přišly peníze a najednou jsem nevěděl, kde jsou. Dneska si všechno pečlivě zapisuji. Někdy mám pocit, že už jsem přizpůsobivý až moc (smích).

K bydlení vám ještě můžu říct, že se chystáme jít do nového. Zažádali jsme o výměnu bytu a město nám jich pak nabídlo několik v romských lokalitách, což jsem odmítl. Teď jsme si ale vyhlídli byt na Starém Brně, je to třípokojový obecní byt, který by byl znovu domovnický. Já jsem na Starém Brně vyrůstal a děti by to měly blízko do školy. Do půl roku by to mělo být hotové a už se moc těším. Chtěl bych poděkovat úředníkům, kteří se k nám zachovali vstřícně, ale i z naší strany to byla dlouhodobá práce. Jsem rád, že jsme to dokázali. Byt je zatím potřeba opravit, ale až se nastěhujeme, pozvu vás na návštěvu.

 

DĚTI VIDÍ ROZDÍLY

Říkal jste, že máte pět dětí. Jak se to dá zvládnout?


Mám čtyři kluky a holčičku, bůh je mi svědkem. Nejdřív se narodili kluci a až nakonec holka. Když to vidím, říkám si někdy, že je to strašný. Uživit dneska takhle velkou rodinu rozhodně není jednoduché a mít tolik dětí se také nenosí – maximálně dvě nebo tři. Řekl bych, že moje děcka si tohle už uvědomují. Starší kluk je v osmičce, nosí domů na vysvědčení vyznamenání a pořád jede. Kromě toho se chodí ještě doučovat do neziskovky IQ Roma Servis, se kterou spolupracujeme. Nejen, že se naučí hrát na varhany, ale když potřebuje dovysvětlit nějakou látku, tak mu pomohou.

Měl byste pro rodiče v řadách čtenářů NP nějaké výchovné tipy?


Já jsem to taky neměl jednoduché. Tatínek mi umřel, když mi bylo osm a matka chodila do práce a starala se o sedm dětí. Nějaký čas jsem pobyl v pasťáku, kradl jsem, taky jsem dřív nepracoval a byl jsem na podporách. Ale dneska jsem k tomu čuchl a chci, aby děti viděly na rodičích příklad a neměly se v budoucnu tak špatně jako my. Už teď se třeba snažím, aby děti znaly hodnotu peněz, tak jim dávám kapesné. Osmák má výsledky ve škole a vím, že neutrácí, tak mu dám šest stovek měsíčně a vím, že kdybych neměl peníze, tak mi půjčí a já mu pak vrátím. Deváťákovi, který se učí o trošku hůř, ale chodí na fotbal, dám čtyři stovky. Říkám mu, musíš se snažit. Za chvíli půjdeš na učňák a v životě jde o to, abys pro tuhle společnost něco udělal – nikdo ti zadarmo nic nedá. A pak jsou ty menší děcka. Prvňačce dám třeba jenom stovku. Řeknu jí, ať si koupí věci, které potřebuje, ona si koupí i kokina (sladkosti – pozn. red.), to je jedno. Ale už je pomalu učím, k čemu ty peníze jsou, že jim je nikdo zadarmo nedá a že naopak oni musí něco dát za ně.

Zdá se, že rodina vám dělá radost...

Já pocházím z olašských Romů, a jelikož to jsou ti, kteří často nechodí do práce a berou sociálky, tak si to dovedete představit. Nevím, snažím se, aby to aspoň u mě nějak fungovalo. Nedávno byl u nás ve fabrice den otevřených dveří a kromě svých dětí jsem tam vzal i bratrance a synovce. Chtěl jsem, aby viděli ty rozdíly, protože jinak sedí doma a nevědí, o čem je život. Já neříkám, někteří se snaží vychovat své děti dobře, ale je to těžké. Můj bratr například žije v Brně na Bratislavské ulici, vede slušný život, ale je na sociálce. Holka se mu na té ulici úplně zkazila. Dvě děti, které měla s přítelem, jí padly do dětského domova, tak je brácha vytáhl z Klokánku, vzal si je do péče a stará se o ně. Ale ta holka, kvůli tomu, co udělala, pro mě prostě nemá cenu. Moje děti ty rozdíly vidí. A jsem rád, že jsou rozumné a nějak to chápou.

Říkal jste, že vás zakrátko čeká stěhování. Máte nějaké další plány?


Těším se, že si v srpnu udělám po několika letech tři nebo čtyři dny dovolené. Možná bychom chtěli jet někam do kempu k vodě a nejspíš pod stan. Když už pojedeme, budeme muset jinde ušetřit, takže proč ne pod stan, na tom přece nic není. Občas také jezdíme na jednodenní výlety, které jsou organizované od nás z práce. Kdo ví, jak to tam bude, na konci roku se zavede třísměnný provoz, a tak občas říkám, že mě možná vyhodí. „Tatínku, ne, choď do práce, my chceme jezdit na výlety,“ říkají na to děti. Výlety je moc baví.

 

***

Jiří Banda (48 let) prodává Nový Prostor tři roky, jeho prodejní místo je v Bystrci, nedaleko známé brněnské přehrady a na samotném seve- rozápadním okraji města, kam za ním vede cesta zalesněnými údolími podél toku Svratky. Pan Banda žil kromě Brna nějaký čas také v Teplicích, ale na Moravu se zase vrátil. „Brno je velké město a v takovém člověk práci vždycky najde.”

 

 

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Děti, které nepláčou / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.381 > Téma čísla Se světově uznávaným odborníkem na problematiku pěstounské péče Chrisem Gardinerem o pěstounství, zranitelnosti nejslabších i současných nepokojích ve Velké Británii...   číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Zapomeňte na rok 1968 - S Danielem Cohn-Benditem o minulosti, evropských vyhlídkách a českých zelených / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.329 > Rozhovor Během studentských bouří ve francii v roce 1968 si Daniel Cohn-Bendit vysloužil přezdívku „Rudý Danny“. Od té doby ale uplynulo moře času a dnes sedí v evropském parlamentu za zelené. Přivolává ekologickou revoluci a obává se, aby lidé v časech krize Nespadli do náruče ultrapravice.    číst dále
celý archiv