NP č.440 > Kultura | DivadloV pevnosti smíchuMarta Harasimowicz

Obklopujeme se slovy, abychom neslyšeli ticho. 

V jednom dívčím románu si hrdinka, ambiciózní školačka, dá za úkol porovnat osobnost slavného operního zpěváka s postavou starého sedláka z povinné četby. A končí větou: „Srovnání nejde provést.“ Snažit se o komparaci experimentální hry Pevnost Rainalda Goetze v adaptaci Miroslava Bambuška (jak praví někteří kritici „běsa českého divadla“) s uhlazeným kabaretem Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská může působit jako pokus odsouzený k podobnému závěru. Přesto je toto srovnání podnětné.

 

SEMLETÁ TRAUMATA

 

Texty německého spisovatele Rainalda Goetze se pohybují na hranici lyrické provokace a esejistiky. Hra Pevnost z roku 1992 je jakýmsi slepencem ilustrací, monologů a citací, jenž si klade za cíl načrtnout ironickou mapu kondice německé kultury druhé poloviny 20. století. Ozvěny levicových kontrakulturních hnutí se zde mísí s narážkami na nacistický režim, nejpokleslejší formy kulturní produkce doprovází vzpomínka na holokaust – jednou míněna vážně, jindy ovšem výsměšně.

 

Právě poslední z těchto témat učinil Bambušek pro svou inscenaci ústředním. Otázky paměti holokaustu a s ní spojené vzpomínkové kultury se v podobě monologů i drsných pohybových etud linou celou inscenací. Vyústí v její nejráznější část – show s názvem Německo hledá superoběť. Jakkoliv je zřejmé, že balancování na hranici dobrého vkusu vyplývá z autorského záměru (stejně jako je i sotva snesitelná kakofonie provedení naprosto promyšleným režijním postupem), výsledek je výrazně diskutabilní. Zdá se, že Goetz naráží na tupou ustálenost klišé spojených s válkou a jejich bezohledné přežvýkávání kulturním průmyslem. Jestliže ovšem v Německu začátku 90. let podobná estetická provokace mohla mít jistý subverzivní intelektuální potenciál, v Česku druhé dekády 21. století působí jako pubertální hihňání – onen okřídlený hipsterský humor, kde se za míru vytříbenosti považuje poměr nadutosti k počtu zmínek o Hitlerovi.

 

KDO JE SUPEROBĚŤ

 

Paradoxně s podobným nedorozuměním zápasí husákovská groteska z pera Luboše Baláka, s níž na prknech Divadla Na zábradlí hostují Tomáš Matonoha, Tomáš Měcháček a Vladimír Polívka. Hra nás vrací do okamžiku zvolení Husáka prezidentem, kdy koňakem opojený hrdina potkává v delirickém vidění dobovou protirežimní ikonu Čáslavskou. Jejich rozhovor se točí (jak jinak) kolem reflexe režimu a volby mezi konformitou a vzdorem. Dojde ovšem i na Husákovy vzpomínky z dob jeho uvěznění v 50. letech – včetně ne zrovna pietní reflexe mučení či vězňova strachu.

 

Na rozdíl od Pevnosti zde nikdo nemá v úmyslu zkoušet divákovu estetickou či mravní otrlost. Inscenace se nese v duchu pomrkávání: vždyť se všichni shodneme na tom, jak byla ta normalizace hrozná. Dokážu si představit, že by podobná hra někdy těsně po roce 1989 mohla plnit důležitou terapeutickou funkci. Není ale nutkání smát se Husákovi čtvrt století po revoluci spíš na diagnózu?

 

Obě inscenace jsou (navzdory slušnému formálnímu zpracování) příkladem intelektuálního nezdaru. I kvůli jistému úspěchu jsou ale zároveň pro dnešní českou kulturu symptomatické, a tím vybízejí ke kladení otázek. Za všechny jedna na závěr: snesli bychom výsměch totalitní represi, kdyby nešlo o vzdálené Německo nebo o „zlé“ soudruhy?

 

Rainald Goetz: Pevnost (řeč o zničení), česká premiéra 20. prosince 2013, MeetFactory Luboš Balák: Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská, česká premiéra 7. dubna 2014, Divadlo Na zábradlí 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv