Na chvíle z dětství, kdy přijel lunapark na sídliště a maringotky se uhnízdily na hlínou zahrnutém smetišti mezi obytnými panelovými monumenty, vzpomínám spíše s pocity křivdy. Slovo lunapark jsem ještě nedokázal přečíst, takže mi můj vypečený tatínek nabulíkoval, že tam píší lunochod, a já zakoušel velké bezpráví, neboť mezi atrakcemi nikdy nebyla tato má oblíbená vesmírná popelnice s víkem na kolečkách, kterou v mých představách kolotočáři zapomněli sbírat vzorky hornin v nějakém kráteru na Měsíci. Také jsem měl pokaždé důvodné podezření, že celý lunapark odletí na Měsíc a já nemohu s nimi, což mi bylo velice líto.
Otec byl vůbec filuta. Své ratolesti lstivě přesvědčil, že smažené rybí prsty jsou opravdu uřezané rybí tlapky v těstíčku, a tak jsem s pláčem utíkal od talíře do té doby, než mi ve školce vysvětlili, že nic tak hrozného jako uřezané rybí prsty neexistuje, že jsou to naštěstí jen ryby rozemleté na amorfní hmotu poté, co jim byla vyrvána páteř i s kostmi, a tak se není čeho bát. Historky o gastronomických hrůzách započatých sledováním Vetřelce H.R.R. Gigera v šesti letech, s první miskou hovězího tataráku v životě a s otcem, který v té hroudě mletého masa nadšeně identifikoval vetřelčí vajíčko a spojil ho s přednáškou o zárodcích dvacetimetrových lidožravých tasemnic v syrovém mase, raději vynechám. Nechtěl bych, aby se čtenář obával nakonec sníst i jen rohlík.
KRUTÉ DĚJINY KOLOTOČŮ
Zpět k lunaparku. Slovo „světský“ jsme tehdy neznali, a pokud někdo ano, zaměňoval si ho za příslušníky duchovenstva. Ani tehdejší televizní seriál Cirkus Neberto nezpůsobil o světských osvětu. Měl totiž tak skličující znělku, že v kombinaci s funebrální tematikou neustálého umírání hlavních postav stářím nebo na pokousání tygrem, s obrazy nezvratného úpadku a zániku všeho, k čemu se divák mohl přimknout, způsobil jen hledání nejbližšího stromu s provazem v ruce po každém dílu, namísto hlubšího vhledu do kolotočářské terminologie a reálií.
Ona i samotná historie kolotočů je dosti deprimující. Víte totiž, proč jsou na těchto otáčivých monstrech místo pohodlných sedaček z tramvaje tak často koníci? A jestliže bychom předpokládali, že dedikované sedačky by sice byly pohodlné, ale pointa se skrývá v dětské šalbě jízdy na zvířeti, proč jsou sochy ořů upřednostňovány např. před lemury, chrobáky, morčaty, hrochy a jinou exotickou či nepravděpodobnou faunou? Vždyť to by teprv bylo terno, jezdit třeba na mouše! Kolotoč se historicky nazývá karosel, ze španělského carosella. Je to jméno pro dávnou vojenskou hru, kdy jezdci na koních jezdí v kruhu a vrhají oštěpy na cíl uprostřed. Na nejstarším dochovaném kolotoči v Evropě, zprovozněném v roce 1894 na pražské Letné, kde fungoval až do nedávných devadesátých let, kdy mu byl ukraden mechanický orchestrion, se uprostřed kruhu koníků krčily figuríny tří rytířů. O čem to vypovídá? Není těžké si představit hromadu krvežíznivých jezdců, kterak se baví mučením zajatců oštěpy, zatímco kolem nich cválají dokola. Opět značně skličující!
Je třeba v této pochmurné atmosféře vůbec mluvit o domu hrůzy? A pamatujete si na ten již polozapomenutý mem v civilizační paměti, zažloutlé novinové články a nitroceluloidové filmové pásky ukazující jako atrakce všemožné abominace, zdeformovaná lidská, zvířecí, či vzájemně pospojovaná monstra? Ač to spíše vypovídá o předsudcích společnosti raného 20. století, o ochotě lidí platit za možnost vidět tabuizovaná postižení jedněch a o schopnosti druhých tyto lidi držet v klecích a vybírat za jejich zesměšnění před veřejností peníze, stále to evokuje nepříjemné pocity. Člověk postižený elefantiázou předhozený davu jako sloní muž? Ostatně, i postava klauna je dnes jednou z nejhrůzostrašnějších postav hororové kinematografie. Potkáme-li ve sklepě zloděje, máme nahnáno, ale co teprv je-li na jeho místě mlčící klaun s hrozivým úsměvem ze shnilých, naostřených zubů...
TATÍNCI NA ÚTĚKU
Rozbalit před pár dekádami kolotoče na panelovém sídláku, to býval podchycenej vejvar. Neexistoval World of Warcraft, který by děti držel u monitoru, koneckonců počítačové hry obecně byly v plenách, video nedostupné, televizi okupovali rodičata a kouzelník, hračky byly zrůdné (vyjma Merkuru – stavebnice konstruktérů práce!), a tak se děti vzájemně šikanovaly v betonových ulicích, jak je smutným zvykem v celých dějinách lidstva. Ať už chýše nebo panelák, starší hází z pískoviště do popelnice mladší sviště. Tedy lidské pole přímo nachystané pro sklizeň kolotočáři.
Je však faktem, že za mých dob již docházelo k úpadku. Kolotoče samotné nikoho nezajímaly, mezi železobetonovými králíkárnami kdosi z neznámého důvodu postavil mnoho obdobně železobetonových – a často značně nebezpečných – kolotočů a prolézaček. Jenže kolotočáři pravidelně vozili i maringotku s automaty, hlavní lákadlo. Uvnitř bylo narváno a kolem se jako had pojídající myš táhla fronta tatínků, tatínků s dětmi a sígrů. Tatínkové pochopitelně nečekali na forbes, automat výherní, zkázu mnoha existencí. Tohle byla maringotka s automaty počítačových her. Jak jsem již řekl, tehdejší elektronické hry byly v plenách. Ale v plenách voňavých exotikou, možným nemožným! Kdeže nějaké labutě. Ač byly automaty s hrami primitivní, obří boxy s displejem malého rozlišení, tak člověk měl pocit, že budoucnost z vědeckofantastické literatury už je tady. A tak uvnitř nebylo k hnutí. Stejně jako většina dětí jsem si pochopitelně na žádném automatu nezahrál. Tatínkové jen co vešli dovnitř, a zmizeli tak z dohledu maminek, někam vhodně nainstalovali své potomky a vrhli se na automaty sami. Ve frontě se nacházeli i tatínkové bez dětí, kterým se podařilo doma vymyslet nějakou výmluvu. A sígři? Sígři již byli dostatečně staří, aby jim rodiče dali kapesné, nebo dostatečně zkušení, aby „udělali kočárkárnu“, kterých se skrývalo v každém paneláku několik. A tak maringotku s automaty sígři v enormním množství přímo okupovali. Já si bohužel nikdy nezahrál jinak než na nefunkčním automatu, kde blikalo „insert coin“ a představoval jsem si, že těmi páčkami skutečně ovládám dění na obrazovce. Takže vlastně další tragický zážitek!
Vozu s automaty mohl konkurovat pouze autodrom. Postupem doby tyto maringotky přijížděly i osamoceně, bez kolotočů a jiných atrakcí, které zůstávaly navštěvovány pouze rodinami s konzervativní morálkou a pro mne zmizely v zapomnění.
TO NEZESTÁRNE
Proto jsem byl v dospělosti překvapen, když jsem omylem navštívil lunapark a objevil nové druhy atrakcí. Samozřejmě, možnost se vzájemně masakrovat na autíčkách, až kolem pobíhá rozlícený kolotočář, že ohrožujete stařenky s vnoučátky ve vozech ostatních, nebo bezuzdně kosit plyšáky a papírovou květenu na střelnici několika desítkami modelů vzduchovek, to nikdy nezestárne, ale kolotočáři jdou prostě s dobou. Pominu-li bizarní vodně-plastikové atrakce, musím složit hold velkolepým zámkům na kolečkách, které si v ničem nezadají s rodinným domem. Včetně klimatizace, hydraulické terasy a vchodových dveří jako u novostaveb satelitních městeček pro bohaté. Kdeže dřevěná maringotka, evokující opuštěný včelí úl v lesích. A abych se již k pohřebnímu duchu rodinné tragedie nevracel, budu pokračovat ve výčtu těchto novinek přímo z terénu matějské poutě tak, jak mi je popsal spolupracovník redakce nad několika slivovicemi: „Nejdřív jsem se vrhnul k chňapomatu, což byl velkej průhlednej box, ve kterým byla hromada tabletů a telefonů, roboti, heliport a kupříkladu dětský radar. Ovládacími páčkami se řídilo bagrovité chapadlo, nicméně stejně jako v automatech s chňapkou na plyšáky, které patřily ke koloritu samoobsluh devadesátých let, jsem ani za hromadu peněz nic nevylovil. Potom jsem honem utíkal k tankům, normální plechový modýlky s pásy a výbušným motorem, ve kterých se dalo sedět. Paní od nich mne ale varovala, že když s tím zkusím ujet kamkoli mimo vyznačený území, okamžitě to vypnou. Asi na mně bylo příliš vidět, že jsem se sem přimotal s kolegy z práce přímo ze špeluňky před podnikem. Takže z rekonstrukce bitvy u Kurska nebylo nic. Asi bych tanky rozpustil svým lihovým dechem. Horská dráha byl hotovej Bajkonur, který u základny opravoval pán rezavým utahovákem za provozu, což mne odradilo od nástupu. Potom mi vzhledem k úhlům náklonu horské dráhy došlo, že pán čekal, co komu vypadne z vozíčků a kapes. Domnívám se, že to večer sklízí hráběmi. No rito! Můj skvělý nápad přemluvit světský u hradu hrůzy, že bychom jeli pozpátku od konce na zatáček, se bohužel nesetkal s dostatečnou angažovaností na obou stranách. Dále jsem prosypal majlant na házecích atrakcích, kde jsem se dožadoval nejhnusnější trofeje, kterou mohou nabídnout, což byl metrový růžový had z plyše. Nakonec mi po půl hodině opileckého házení předměty vnutili doutník, ať už držím ústa. Ten jsem si vykouřil hogofogo na ruském kole. Naštěstí jsem nezvracel dolů. Nejhnusnější trofeje jsem se dožadoval taktéž u vzduchovek. Medvěd se zlatou kšiltovkou nebyl špatný, ale u třetí střelnice mi světská ukázala kočku. Od té doby jsem se dožadoval na všech střelnicích, jestli si mohu vystřelit kočku. Vzhledem k vlastníkovi areálu p. Kočkovi mi to přišlo velice vtipné a divím se, že jsem během turné po vzduchovkáriích nebyl inzultován. Jsou zde ohleduplní lidé.“
Autor je nezávislý humorista.
