Zvažování, zda dát dítě do náhradní rodinné péče, se netýká jen žen, které dlouhodobě bojují s drogovou závislostí nebo psychiatrickou diagnózou. Rozhodování o tom, zda ještě může být dobrou mámou, padá i na mnoho dalších.
VYRŮSTÁNÍ V PROVIZORIU
Do sociálních služeb určených právě matkám či otcům s dětmi se lidé dostávají často až po dlouhém putování po všech jiných přechodných variantách. Pobyt v azylovém domě pro mnohé znamená především potvrzení vlastního selhání a neschopnosti obstát.
Pro odrostlejší děti, které už navštěvují školu, se většinou jedná o realitu, za niž se musejí stydět. Přiznat ve školním kolektivu, že bydlím na azyláku, bývá ponižující. Takové děti se často stávají terčem šikany a předsudků také ze strany pedagogů. Chudoba se u nás stále považuje za záležitost neschopných, nemotivovaných, těch, kteří selhali v banalitách... Vstupujete do školy, která vás má formovat, jak v ní ale obstát, když jste už dopředu za lúzra? Jak uspět na startovní čáře, když kulháte už dávno před začátkem závodu?
Způsoby řešení situací si odnášíme už z raného dětství. Časté stěhování a střídání školních kolektivů zároveň vylučuje možnost vytvořit si pevné vztahy. Na azylových domech či jinde v péči sociálních služeb tak dorůstají mladí dospělí už jako jejich noví uživatelé. Absence dostupného bydlení a rostoucí počet lidí, kteří řeší obdobné problémy, kruh uzavírají. Ani silná vůle a touha prožít svůj život „jinak“ zkrátka nestačí. Jeden takový příběh popisuje Iva Poláčková z organizace Společnou cestou. Slečna (říkejme jí třeba Alice) sama vyrostla s mámou v prostředí azylových domů a provizorních lůžek. Rozhodla se věci změnit, i přes veškerou snahu a odhodlanost je však stále obyvatelkou jednoho z azylových bytů. Nízké příjmy a vysoké nájmy jí normální život prostě nedovolují. I kdyby sehnala dost peněz na úhradu kauce ve výši dvou či tří nájmů, jak je dnes běžné, těžko najde zaměstnání, kde zároveň vydělá na provoz domácnosti a zároveň se bude moct věnovat svému dítěti.
PŘEVOZNÍCI BEZ DRUHÉHO BŘEHU
Ani matky z běžných poměrů nemají snadné obstát a mateřství se při výběru zaměstnanců stále bere jako hendikep. Platí to dvojnásob, pokud je žena sama a nemá oporu v rodině. Řešením bývá setrvávání v dlouhodobě nevyhovujících vztazích. Snaha za žádnou cenu nezůstat sama umocňuje pocit vlastního selhání a neschopnosti.
Ubytovny a azylové domy sice nabízejí jistý druh řešení, ale jejich kapacita je omezená a s narůstajícím počtem lidí v nouzi brzy přestanou stačit. Městské části a obce se zřizováním podobných zařízení příliš nepočítají. Chybí totiž peníze a lidé platící předražené nájmy nechtějí ve svém sousedství ty, kterým se daří o poznání hůře. Ve srovnání s některými zahraničními zkušenostmi můžeme dokonce říct, že jsme na tom vlastně ještě docela dobře. Po pěti letech krize bychom ale měli přemýšlet jinak: Jak dlouho může trvat nečinnost zodpovědných míst, než se dočkáme i u nás smutných záběrů známých z metropolí měst východní Evropy, Řecka nebo také USA, kde je dětské bezdomovectví běžnou součástí života ve městě?
Matky v prekérní situaci chtějí především bezpečně vychovávat děti, bez neustálého řešení, kam se přestěhují, až vyprší doba pobytu v azylovém domě. Chtějí prostor pro život, za který by se nemusely stydět. Chtějí být samostatné a především dobré mámy. Mezi prsty jim ale utíká čas, vyhrazený u jejich šťastnějších vrstevnic pro kolonku „bezstarostné mládí“. Z čeho pak čerpat sílu potřebnou k tomu ustát realitu a doufat v lepší budoucnost?
Azylové domy, kterých je zoufalý nedostatek, sice nabízejí dočasné řešení bydlení a suplují i další podpůrné aktivity, neměly by se ale stávat jen jednou ze zastávek na trati od ničeho k ničemu. Měly by představovat přemostění do běžného života, jenomže druhý břeh zatím spíše chybí. Dlouhodobě špatná bytová politika, absence zákona o sociálním bydlení a nízké příjmy lidem nedovolují opouštět jejich zdi směrem k samostatnosti, po které většina jejich obyvatel právem touží.
Autorka je spolupracovnicí redakce.
