NP č.437 > Téma číslaRotující dětiAnna Hausnerová

Gauč u příbuzných, azylový dům, provizorní podnájem, azylový dům, karimatka u kamarádů... To je častá cesta dětí s mámou z chudých poměrů. Někdo to pak snadno zdědí, tak jako jiné děti zdědí třeba byt nebo firmu.

Zvažování, zda dát dítě do náhradní rodinné péče, se netýká jen žen, které dlouhodobě bojují s drogovou závislostí nebo psychiatrickou diagnózou. Rozhodování o tom, zda ještě může být dobrou mámou, padá i na mnoho dalších.

 

VYRŮSTÁNÍ V PROVIZORIU

Do sociálních služeb určených právě matkám či otcům s dětmi se lidé dostávají často až po dlouhém putování po všech jiných přechodných variantách. Pobyt v azylovém domě pro mnohé znamená především potvrzení vlastního selhání a neschopnosti obstát.

Pro odrostlejší děti, které už navštěvují školu, se většinou jedná o realitu, za niž se musejí stydět. Přiznat ve školním kolektivu, že bydlím na azyláku, bývá ponižující. Takové děti se často stávají terčem šikany a předsudků také ze strany pedagogů. Chudoba se u nás stále považuje za záležitost neschopných, nemotivovaných, těch, kteří selhali v banalitách... Vstupujete do školy, která vás má formovat, jak v ní ale obstát, když jste už dopředu za lúzra? Jak uspět na startovní čáře, když kulháte už dávno před začátkem závodu?

Způsoby řešení situací si odnášíme už z raného dětství. Časté stěhování a střídání školních kolektivů zároveň vylučuje možnost vytvořit si pevné vztahy. Na azylových domech či jinde v péči sociálních služeb tak dorůstají mladí dospělí už jako jejich noví uživatelé. Absence dostupného bydlení a rostoucí počet lidí, kteří řeší obdobné problémy, kruh uzavírají. Ani silná vůle a touha prožít svůj život „jinak“ zkrátka nestačí. Jeden takový příběh popisuje Iva Poláčková z organizace Společnou cestou. Slečna (říkejme jí třeba Alice) sama vyrostla s mámou v prostředí azylových domů a provizorních lůžek. Rozhodla se věci změnit, i přes veškerou snahu a odhodlanost je však stále obyvatelkou jednoho z azylových bytů. Nízké příjmy a vysoké nájmy jí normální život prostě nedovolují. I kdyby sehnala dost peněz na úhradu kauce ve výši dvou či tří nájmů, jak je dnes běžné, těžko najde zaměstnání, kde zároveň vydělá na provoz domácnosti a zároveň se bude moct věnovat svému dítěti.

 

PŘEVOZNÍCI BEZ DRUHÉHO BŘEHU

Ani matky z běžných poměrů nemají snadné obstát a mateřství se při výběru zaměstnanců stále bere jako hendikep. Platí to dvojnásob, pokud je žena sama a nemá oporu v rodině. Řešením bývá setrvávání v dlouhodobě nevyhovujících vztazích. Snaha za žádnou cenu nezůstat sama umocňuje pocit vlastního selhání a neschopnosti.

Ubytovny a azylové domy sice nabízejí jistý druh řešení, ale jejich kapacita je omezená a s narůstajícím počtem lidí v nouzi brzy přestanou stačit. Městské části a obce se zřizováním podobných zařízení příliš nepočítají. Chybí totiž peníze a lidé platící předražené nájmy nechtějí ve svém sousedství ty, kterým se daří o poznání hůře. Ve srovnání s některými zahraničními zkušenostmi můžeme dokonce říct, že jsme na tom vlastně ještě docela dobře. Po pěti letech krize bychom ale měli přemýšlet jinak: Jak dlouho může trvat nečinnost zodpovědných míst, než se dočkáme i u nás smutných záběrů známých z metropolí měst východní Evropy, Řecka nebo také USA, kde je dětské bezdomovectví běžnou součástí života ve městě?

Matky v prekérní situaci chtějí především bezpečně vychovávat děti, bez neustálého řešení, kam se přestěhují, až vyprší doba pobytu v azylovém domě. Chtějí prostor pro život, za který by se nemusely stydět. Chtějí být samostatné a především dobré mámy. Mezi prsty jim ale utíká čas, vyhrazený u jejich šťastnějších vrstevnic pro kolonku „bezstarostné mládí“. Z čeho pak čerpat sílu potřebnou k tomu ustát realitu a doufat v lepší budoucnost?

Azylové domy, kterých je zoufalý nedostatek, sice nabízejí dočasné řešení bydlení a suplují i další podpůrné aktivity, neměly by se ale stávat jen jednou ze zastávek na trati od ničeho k ničemu. Měly by představovat přemostění do běžného života, jenomže druhý břeh zatím spíše chybí. Dlouhodobě špatná bytová politika, absence zákona o sociálním bydlení a nízké příjmy lidem nedovolují opouštět jejich zdi směrem k samostatnosti, po které většina jejich obyvatel právem touží.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

 

 


autor / Anna Hausnerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv