NP č.434 > ReferátPříběh tvrdohlavého filmuJan Konrád

Chtěli zabránit natočení filmu, zastrašovali štáb a podpalovali. Když se to nepodařilo, bránili stříhání materiálu. A nakonec nepustili film do kin. Snímek Sůl země o stávce horníků v Novém Mexiku se stal terčem šikany asi jako žádný jiný film ve Spojených státech.

Když onoho březnového dne roku 1953 vyskákalo v Silver City z aut padesát ranařů, herci na place i všichni ve štábu kolem zkoprněli. Je to tady, blesklo jim nejspíš hlavou, místní komunistobijci přišli účtovat. A taky že ano. V novomexickém městečku, někdejším tábořišti Apačů, znovu došlo na pěsti, kopance, bití a nahánění. Jeden z herců to odnesl monoklem, násilníci málem rozbili kameru.

I tohle ale bylo jen upozornění, aby „filmařský komoušský parchanti“ nebrali na lehkou váhu varování, které jim zástupci místních strážců konzervativních hodnot doručili ještě téže noci: „Nezmizíte-li do zítřejšího poledne, odjedete odsud v černých futrálech.“

A nebylo to všechno. Deník z natáčení filmu Sůl Země vypadal se záznamy všech útoků, kterým štáb čelil, spíš jako válečný zápisník. Však také nešlo o běžný film. Vymykal se v mnoha ohledech, ale především nevznikal v tak zcela běžné době.

 

VE VĚZENÍ, NA SEZNAMU

V padesátých letech stresovala svět studená válka na Východě i Západě. V Americe jí padaly za oběť i filmové osobnosti, které kosily antikomunistické represálie. „Patříš ke komunistické straně? Znáš vlastizrádce? Jmenuj!“ zaznívalo při výsleších filmařů členy Výboru pro neame­ rickou činnost.

Již v roce 1947 si předvolali i režiséra Herber­ ta Bibermana. Odmítl vypovídat, a byl proto odsouzen k sedmi měsícům vězení. A stejně jako stovky dalších lidí od filmu – scénáristů, režisérů, herců a producentů – se ocitl na černé listině.

Biberman se ale nevzdal. Dal se dohromady s dalšími kolegy z filmové branže, kteří se stali oběťmi represí. V roce 1951 založili společnost Independent Productions Corporation. Chtěli dávat šanci umělcům, kterým stát zavřel dveře do filmových studií. Ale nejen to. Taky se rozhodli spáchat „zločin“, který by zpětně vyvážil nespravedlivé tresty. Chtěli natočit silný, sociální a politický příběh.

 

STÁVKA ZA VODU

Příběh, který filmaři našli právě v Novém Mexiku, zaslouží pár slov o sobě. V roce 1951 tam v zinkových dolech v okrese Grant County stávkovali američtí Mexikánci, hlavně kvůli tomu, že dostávali za stejnou práci menší mzdu a měli horší podmínky než jejich bílí kolego­ vé. Po osmi měsících dosáhla firma toho, že soud zakázal hornické stávkové hlídky – a pak se to stalo. Místo mužů se boje chopily jejich manželky, kterým to nikdo nezakázal. Předtím ale musely podstoupit ještě jednu válku – ve svých domácnostech. Proti svým mužům, kteří je nechtěli pustit: Jaká svatokrádež – ženské by bojovaly a oni by zatím doma vařili! Je lepší poklonit se před šéfem, nebo se schovávat za ženské sukně?

Nakonec ženy na stávkovou hlídku vytáhly. A být na ní tehdy znamenalo čelit fyzickým střetům – prát se, být bit ostrahou firmy, zvedat se a vracet rány. A tyhle dámy se rva­ ly jako o život: stavěly se do cesty autům se stávkokazy, padaly, tahaly chlapy z náklaďáků, házely po nich kameny, ztékaly korby, oháněly se zbraněmi z domova, píchaly pletacími jehlicemi, házely do očí chilli koření. Třiapadesát jich bylo zatčeno, zastoupily je ale tři stovky dalších. Vydržely sedm měsíců, poté těžební společnost přistoupila na dohodu. Uznala ně­ které požadavky horníků a přidala ještě jeden ústupek, o němž ale chlapi nemluvili: zavedla teplou vodu do hornických domků. Toho se domáhaly ženy.

Tyhle dělnické madam vedly bitvu na dvou fron­ tách, u šachet a ve svých kuchyních. A vyhrály. Že prý feminismus vznikl v šedesátých letech na univerzitách?

 

POHLEDEM ZDOLA

V nevšední době přistoupili nepohodlní filmaři k nevšednímu tématu svým vlastním způsobem. Scénárista Michael Wilson se vypravil do Nového Mexika, kde scénář upravoval podle přání aktérů stávky s až obsedantní pečlivostí. Rendez­vous dvou světů se přitom neobešlo bez rozpaků. Lidi z Grant County nechápali, proč o nich chce někdo točit film. „Myslím, že jsme si lidi z Hollywoodu romantizovali a oni si romantizovali nás,“ usmíval se člen tamních odborů Local 890 Clinton Jencks.

Nakonec se ale setkání povedlo a horníci a je­ jich ženy se dostali na soupisku herců – filmaři najali jen pět profesionálů. „El Biberman, jak jsme mu říkali, byl nejspokojenější, když jsme byli prostě jen sami sebou,“ vzpomínal představitel jedné z hlavních postav, v civilu odborový šéf Juan Chacon.

Pokud ale snímek vyčnívá nad svou dobu, je to tím, že zachytil třídní boj z ženské perspektivy. Jeho vypravěčkou a protagonistkou je od první­ ho záběru do konce manželka stávkového vůdce, Esperanza. Právě ona vypovídá nejvýstižněji o tom, jak nelehké bylo prosadit v táboře dělníků myšlenku rovnosti. „Myslím, že se báli,“ říká Esperanza na adresu horníků, kteří zůstali doma. „Báli se toho, že nebudeme stát pevně. Nebo se možná báli právě toho, že to dokážeme.“

 

NA OBRANU ŠKOD

V únoru 1953 nebylo zřejmé, že z natáčení vzejde tak působivý snímek, který dokáže politizovat nejen boj u šachet, ale i domácí práci a rovnost v dělnických rodinách. Nebylo dokonce jasné ani to, že se film vůbec natočí. Přesto už se ale vědělo, že film může způsobit nevyčíslitelné škody Spojeným státům. „Je zbraní v ruských rukách,“ hřměl tehdy člen Výboru pro neamerickou činnost Donald L. Jackson. „Je čas vybrat si svou stranu,“ notoval výhružně novomexický list Silver City Daily Press. Městem, ve kterém bydleli filmaři, kroužilo ozvučené auto a hlásalo: „Nechceme komunismus. Respektujte zákon, žádné násilí, ale ukažme jim, že je tu nechceme.“ Člen odborů Clinton Jencks byl zbit a do jeho auta se zavrtala kulka. V březnu 1953 kdosi zapálil v novomexickém Bayardu dům odborů Mine Mill, které se podílely na natáčení. Po žhářském útoku lehlo popelem také sídlo Mine Mill v blízkém Carlsbadu. Pár týdnů poté někdo vypálil dům jednoho z herců a úřady deportovaly představitelku Esperanzy do Mexika. Poslední záběry se tak musely natočit tam a filmaři je pašovali zpátky přes hranice. Cesta se tím ale neuvolnila.

„Když jim filmový průmysl, nejen v Hollywoodu, ale po celých Spojených státech, odepře své služby, tak film v této zemi nikdy nedokončí,“ nastínil další část antikomunistického plánu šéf produkční společnosti RKO. Bibermanův producent Paul Jarrico tak hledal lidi, kde se dalo. Začátkem roku 1954 natočený materiál přece jen dotáhl do podoby filmu. Slepovali ho čtyři střihači, později se ukázalo, že jeden z nich byl agentem FBI. Snímek byl ale na světě. Jenže kde ho promítat?

„Hollywoodská odborová rada AFL vás ujišťuje, že udělá, co bude moci, aby zabránila promítání Soli země,“ sliboval šéf filmařských odborů kongresmanovi Jacksonovi. Opravdu dělal, co mohl. Z třinácti tisíc kin, která tehdy ve Spojených státech fungovala, mělo odvahu pustit „protiamerický“ film pouhých dvanáct, podle jiného zdroje třináct.

 

BOJ VĚTŠÍ NEŽ JEDEN FILM

Příběh snímku Sůl země je především výpovědí o ohromné vůli nepřizpůsobit se, jasný happyend ale nemá. Navzdory nadějeplnému filmovému závěru se jím ostatně nechlubí ani osudy hornických manželství z Grant County. V některých rovnoprávnost zapustila kořeny a obohatila vztah manželů, jiná upadla do předchozího stereotypu. Některé ženy si vybojovaly mimo jiné odvahu opustit své hrubé partnery. Nejtragičtější rozpor dostihl manželku odborového předáka Chanu Montoya. Rok po premiéře Soli země a po letech domácího násilí opustila spolu se sedmi dětmi muže, našla si práci a začala nový život v Los Angeles. Po mnoha letech ji tam Cipriano Montoya dostihl a zastřelil. U soudu se hájil tím, že bránil děti před komunismem.

Abychom se však od lidských osudů vrátili k pří­ běhu samotného filmu, na Sůl země se nezapomnělo. Malého zadostiučinění se jí dostalo v šedesátých letech, v atmosféře tehdejšího vzepětí. Pro anekdotickou ilustraci toho, jak se během studené války oba bloky pletly v hodnocení sebe samých a leckdy i svých protivníků, dodejme, že oproti tvrzení amerických institucí nedal Sovětský svaz na výrobu Soli země ani dolar. O distribučních právech naopak jednal s tvrdostí chladného obchodníka – a kopii na­ konec pirátsky ukradl.

 

                                                                                                                                                 Autor je spolupracovník redakce.

 


autor / Jan Konrád VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv