NP č.434 > Kultura | Výtvarné uměníLidé Olbrama ZoubkaJiří Ptáček

Na bilanční výstavu Olbrama Zoubka přišlo již třicet tisíc lidí. Protože byla prodloužena o měsíc, lze předpokládat, že návštěvností překoná loňský kasamač Jízdárny Pražského hradu, retrospektivu Karla Malicha.

Vystavením drobné plastiky Harmonikář z roku 1943 Olbram Zoubek dokládá, že se uzavřela sedmá dekáda jeho umělecké kariéry. Bezesporu může být spokojen, že přitahuje takovou pozornost. V trvalé opozici vůči publiku ale již tradičně stojí kritici umění, kteří většinou oceňují časově pouze vzdálenější polovinu Zoubkovy tvorby. Retrospektiva dobře ukazuje, že tento rozpor může vycházet z postupujícího konformismu jeho díla.

 

MÝTICKÝ OBRAT

Figurální sochy Olbrama Zoubka jsou dobře známé. Přinejmenším ty, v nichž od konce 60. let uplatňuje schematizované statické mužské a ženské figury po vzoru umění antického Řecka. Dávné vzory v nich Zoubek překračoval uvolňováním paží s téměř divadelními gesty a různými způsoby odlehčení skrze zlomení, prohnutí, naklonění či náznaky vznášení. Staré Řecko sochaře inspirovalo také k nanášení zářivých barev a zlata na šedý cement.

Jako vůbec nejdůležitější inspirace antikou
se ale jeví jeho postupný přesun k námětům z jejích mýtů, bájí a literatury. V tomto ohledu je vlastně zajímavé sledovat, jak rychle se Zoubkovo dílo zbavilo vazeb k dobovým reáliím. Za přechodové lze brát sochy inspirované osobnostmi Jana Palacha a Jana Zajíce. Poté, co Zoubek sňal Palachovu posmrtnou masku (toto jeho „slavné dílo“ ovšem na výstavě není, neboť autor správně soudí, že není sochou), vyjádřil svůj respekt k oběma osobnostem i volnými plastikami. Osobám na nich ponechal individuální obličejové rysy, celkovým pojetím se ale přiklonil k figuře jako znaku. O něco později opustil aktuální problematiku úplně.

 

SOCHY JAKO TURISTICKÉ DESTINACE


Zoubkův věhlas z 60. let přežil zásahy nomenklatury, která mu v dalších desetiletích bránila ve vystavování. Publikum ale na sochaře nezapomnělo a sledovalo jeho vývoj aspoň v míře, v jaké k tomu dostávalo příležitost. Obrovské ocenění jako galerijního umělce i autora soch pro veřejný prostor během 90. let tak vlastně navazovalo na širší povědomí o autorově přesunu do pozlaceného mýtického času „mimo všednodenní realitu“, které plně odpovídalo odklonu normalizační společnosti od politického vnímání každodennosti a příklonu k ideálům individuálního blahobytu a konzumu. Antické Řecko v kořenech Zoubkovy tvorby jako by bylo „mýtickou turistickou destinací“ pro obyvatele země za ostnatými dráty, kteří po roce 1989 vyjádřili nabytou svobodu nejdříve masovým cestováním a teprve poté museli (mnohdy neradi) přiznávat, že kromě svobody pohybu a podnikání mají velké potíže s chápáním dalších důsledků „celé svobody“. A byl to právě ideál individuálního bohatství, kapitalismem pouze odkrytý v celé kráse, co ze Zoubkových zlatých soch učinilo vyhledávanou výzdobu bankovních ústavů.

 

CO MOHL VIDĚT?

Olbramu Zoubkovi bychom křivdili, kdybychom ho obviňovali z vypočítavého konformismu. Jeho vývoj jako by však kopíroval obecné pohyby naší společnosti. A u nich je vždy ošemetné určovat, kdy jim jedinec vycházel vědomě vstříc a kdy je pouze bezděčně následoval. Olbram Zoubek je právem hrdý na to, že lidskými postoji oponoval diktatuře a nesvobodě. Naším dnešním úkolem je zkusit přijít na to, nakolik se sžil s jinými společenskými hodnotami, které skrze osobní politický průzor nevnímal jako naléhavé, a nakolik si společenství jeho dílo přivlastnilo samo, protože se v něm naopak vidělo velmi dobře.

 

Olbram Zoubek. Jízdárna Pražského hradu, U Prašného mostu 3, Praha 1 (www.olbramzoubek.cz). Výstava potrvá do 30. března.

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv