NP č.433 > Kultura | FilmV Llewynovo nitruMartin Šrajer

Tři roky po westernu Opravdová kuráž se bratři Joel a Ethan Coenovi pokoušejí proniknout do duše dalšího ze svých smolařských hrdinů. A jako v jejich kafkovském Bartonu Finkovi nebo apokalyptickém Seriózním muži se jim to daří minimálně stejně dobře.

Snímek zasazený do Spojených států na počátku 60. let vypráví o neúspěšném folkovém písničkáři Llewynu Davisovi (hraje ho Oscar Isaac), který se po sebevraždě svého spoluhráče snaží v branži prosadit na vlastní pěst. Llewynova několikadenní anabáze, během které mu společnost povětšinou dělá jen oranžový kocour, začíná zabouchnutými dveřmi a pokračuje ztrátou peněz, radostných vyhlídek i vlastní identity. Jeho agent sice má rád lidi, což se bohužel projevuje jeho častou návštěvou pohřbů, nikoli tím, že by svému svěřenci intenzivně sháněl práci. Intenzivní je oproti tomu nenávist Llewynovy bývalé přítelkyně (Carey Mulligan), šokované lhostejností protagonisty k budoucnosti vlastní i budoucnosti druhých.

 

(NE)DOBROVOLNOU OBĚTÍ OSUDU

 

Pravda, Llewyn moc neplánuje, nemá kdovíjak pevnou vůli a okolní svět nechává víceméně volně plynout kolem sebe. Možná i pro tuto nedisciplinovanost a neschopnost uchopit život pevně do rukou a prosadit své zájmy, se zas a znovu ocitá v podobně nezáviděníhodných situacích, v podobně úzkých chodbách a nevlídných příbytcích, aby svou pouť nakonec završil tam, kde ji započal. Ač by snad i chtěl, Llewyn Davis nerozhoduje o svém osudu. To osud, možná převtělený do kocoura s velice výmluvným jménem (které film jednoznačně propojuje s hudební komedií Bratříčku, kde jsi?), rozhoduje o něm.

 

Tón spirálovitého vyprávění, v němž je dovolený pouze humor hořký a černý jako káva bez cukru a mléka, udává hned první z mnoha baladických songů. Llewyn v něm zpívá o tom, jak procestoval celý svět a nevadilo by mu, kdyby
zemřel. Jak následně vysvitne, ve skutečnosti stěží kdy opustil Greenwich Village a rozhodně ničeho významného nedosáhnul. Také volbou písní jako kdyby dával najevo svou smířenost s přisouzenou rolí vedlejší postavy. Pro jeho životní příběh, inspirovaný životem folkového písničkáře Davea Van Ronka, je příznačné, že zatímco na pódiu se chystá první posluchače očarovat Bob Dylan, Llewyn sám je v boční uličce mlácen cizím mužem.

 

CHUDÝ, ALE SVŮJ

 

Do jaké míry je ale tato pasivita dobrovolná a do jaké vyplývá z přijímání (respektive odmítání) Llewyna druhými? Většina postav si buď nedokáže zapamatovat jeho jméno, nebo se ho snaží přiřadit k někomu jinému. Třeba k nemohoucímu otci, který na synův hudební výstup zareaguje projevem inkontinence. Paradoxně se tím projeví jako vnímavější posluchač, než jakým je hudební producent Bud Grossman (reálného Alberta Grossmana ve filmu představuje F. Murray
Abraham), který folkařovo procítěné brnkání zhodnotí větou „Nevidím v tom moc peněz“. Baladickým tónům, kterými je Llewynova smolná pouť prokládána, odpovídá chladný vizuální styl, který filmu dodal kameraman Bruno Delbonnel. Dominance šedomodrých barev pomáhá vytvořit nevlídný svět, v němž hrají prim zištné mezilidské vztahy a suchý humor, který kromě smíchu vzbuzuje také existenciální úzkost. Občasný projev něčí vřelosti nebo zřídkavá přítomnost teplejších barev jsou vzácnými, ale o to významnějšími náznaky, že ještě není úplně nejhůř.

 

Nevyhnutelnost volby mezi komercí a živořením, vlastním přesvědčením a požadavky veřejnosti, to jsou univerzální otázky, nad nimiž se Coenovi tentokrát zamýšlejí. Namísto jednoduchých odpovědí nabízejí nádherně posmutnělou komedii, která vám díky své vizuální a náladové semknutosti bude ještě dlouho doznívat v hlavě.


V nitru Llewyna Davise, r.: Ethan a Joel Coenovi, USA/FR, 2013


autor / Martin Šrajer VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv