NP č.433 > UličníciMožná budu gaučákTomáš Havlín

Zdeněk Soukup prodává Nový Prostor před Českou televizí v Brně. „Teď se mi toho děje hodně," říká a doufá, že ho nastalé změny posunou blíž k jeho snu.

Pane Zdeňku, naposledy jsme se viděli loni v listopadu (viz NP 428), jak se vám daří?

Zrovna včera jsem se vrátil nočním vlakem do Brna, byl jsem za matkou v Hradci Králové. Byla to pro mě velká věc, protože jsme se neviděli dva roky. Máma byla mezitím na operaci srdce, voperovali jí takový budík, takže už jsem ji chtěl vidět. Dost se mi po ní stýskalo.

 

Dlouho jste cestu odkládal?

Do loňského listopadu nikdo nevěděl, že jsem v Brně, jenže pak mě porazil autobus a do nemocnice za mnou přišel švára. Tehdy jsem si říkal, že je to v háji, protože už nebudu moci zapřít, kde jsem a jak žiju. I když mi sliboval, že moje telefonní číslo dá jenom sestře, už jsem tušil ty telefonáty: „Jak se máš? Děláš, nebo neděláš? Máš práci, nebo nemáš práci a máš peníze?“ Tohle jsem nikdy neměl rád. „Nevolej mi, chci být sám a mít klid,“ reagoval jsem na to obvykle.
Měl jsem vyloženě strach jet do Hradce, i když je mi 57 let. Nechtěl jsem, aby se máma rozčílila a vynadala mi. Svoji roli sehrálo i to, že mi ségra kdysi finančně vypomohla, a tak jsem se před ní styděl a nechtěl složitě vysvětlovat, že práce prostě nebyla. Mám tady v Brně kamarády z Armády spásy, ještě den před odjezdem byli za mnou a ptali se: „Jedeš za mámou?“ Říkal jsem jim, že pojedu, až budu sedět ve vlaku. Byl to boj do poslední minuty.

 

Jaká byla návštěva?

Myslel jsem, že to bude horší. Přijel jsem, poslal jsem sestře sms a zašel jsem si na pivo, abych to trochu strávil a měl volnou řeč. Sestra přišla dřív, prý aby snad mámu nekleplo, ale i máma byla dobrá. Sice mi vynadala, že jsem se za ní před dvěma lety nebyl podívat do nemocnice, ale také byla vyloženě šťastná, že mě vidí. Pro mě bylo důležité, že to celé bylo jinak než v minulých letech. Nechtěl jsem přijet s holou prdelí a ustřiženými kalhotami, aby mi museli dávat peníze, když jdu něco nakoupit - za to bych se styděl. Říkal jsem, že přijedu, až si vydělám. A když jsem vydělal, tak jsem opravdu jel.

 

Plánujete nějakou další cestu?

Sestra říkala, že se občas stavuje v Brně, tak se asi uvidíme, a mámě jsem řekl, že zase za tři roky. „Synku, ty jsi blbej,“ řekla mi. Ona si občas nebere servítky. Pak jsem na ni byl ještě trochu sprostý, protože jsem si nechtěl vzít na cestu do igelitky bábovku. „Nechám tu tašku ve vlaku,“ vyhrožoval jsem. Ale nějak to překousla (smích).

 

ČERNÉ MYŠLENKY NA ŠALINU

 

Za příbuznými jste jel do Hradce, ale původně jste z Českých Budějovic...

Jako kluk jsem tam hrával hokej za Motorlet a potom pětadvacet let pracoval v Jihočeských tiskárnách. Vyučil jsem se mechanikem polygrafických strojů a nechci se chlubit, ale byl jsem špička. Jezdil jsem na školení po tehdejším Československu i do zahraničí, mašiny jsem opravoval i v dalších fabrikách. Bavilo mě to - zajímalo mě vždycky, v čem je problém, proč ten stroj nefunguje, nad tím jsem byl schopen vydržet klidně celé hodiny. Nevadilo mi, když mě o jedenácté v noci vytáhli z postele. Jenže pak to šlo do háje. Tiskárny koupil v devadesátých letech jeden německý zubař, který brzy zjistil, že mu přestávají sypat. Nejdřív přišlo snižování stavů na údržbě, tak jsem šel dělat pivní etikety na poloautomat. Pak se přihlásily kolínské tiskárny a začaly kvalitnější stroje odkupovat. V podniku nám řekli, že teď budeme dělat „na úkol“, ale na těch rozhrkaných vehiklech si zase člověk nevydělal. Prostě to krachovalo. Zrušili, co chtěli. Když vás ale ta práce baví a zruší vám fabriku, pak možná ubude i trošku té chuti do života. V Budějicích jsem pak ještě zůstával, občas jsem se poflakoval nebo měl různé nárazové práce, například když se stavěl železniční koridor. Jenže postupem času bylo vidět, že i malí soukromníci, kteří dodávali tu obyčejnou nejhnusnější práci, začínají končit. Začaly je vytlačovat velké firmy a nás odstrkovaly vyloženě do prdele. V Budějicích už nešlo o práci zavadit.

 

Kdy jste přišel do Brna?

Jsou to asi tři roky. Měli jsme tady slíbenou práci na stavbách, ale byla to otročina. Nedostali jsme zaplaceno, majitel to pak prodal jinému, takovému nařachanci, s nímž už nebylo radno si zahrávat. A ten nás rovnou vyhodil s tím, že má lidi, kteří budou pracovat levněji.


Ocitl jste se na ulici?

Nějakou dobu jsem spal v Žabovřeskách, tam, co se kříží tramvajové tratě, říkal jsem tomu džungle. Prostě jsem tam chrápal v roští a zakrýval se podlážkou od rozřezaného stanu. Živil jsem se tím, co jsem našel v koších nebo jsem běhal po Petrově a hledal prázdné flašky. Nebylo to jednoduché období, tehdy jsem opravdu vážně pomýšlel na sebevraždu. Ty tramvaje tam sjíždějí velkou rychlostí, neměly by šanci zastavit... Každých dvacet minut jsem se v noci budil a měl černé myšlenky. Anebo jsem se napil a pak mohl spát celou noc. Bylo to pro mě něco jako vysvobození.

 

V Praze se nedávno vyskytl případ, kdy nějací lidé podpálili stan člověku bez domova, a ten pak jen se štěstím unikl. Vám se podobné hrůzy vyhýbaly?

V Brně zase asi před měsícem a půl někdo bezdomáči rozbil držku a hodil ho hlavou do popelnice. Nikde se o tom nepsalo. Bezdomáči nikoho nezajímají, ale tenhle člověk v každém případě zemřel. Já podobné zkušenosti nemám, co nejvíc jsem se snažil, abych na sebe nepoutal pozornost. I tak jsem se ale cítil jako na neu- stálém bitevním poli, podmínky byly drsné.


CHCI BÝT AKTIVNÍ GAUČÁK

 

Jak jste se dostal k Novému Prostoru?

Když jsem spal „v džungli“, kamarádi do mě hučeli, ať jdu aspoň na Armádu spásy na teplou polívku, ale já se bránil a nechtěl jít někam prosit o pomoc. Možná jsem byl blbej, ale do té doby jsem si na sebe vydělával sám a prostě se mi to příčilo. Jenže pak jsem začal mít problémy se žaludkem, potřeboval jsem doporučení k doktorovi, a tak jsem tam šel. Na „Áčku“ jsem se pak potkal s Pepíkem Škopů, tehdejším prodejcem NP. Od začátku jsem k tomu inklinoval, protože jsem chtěl vydělat nějaké prachy, ale slovo dalo slovo, až když on od Nového Prostoru odcházel. Tehdy mě zavedl na výdejnu a přenechal mi svoje místo. Od loňského června tak u České televize prodávám já.

 

Daří se vám s Novým Prostorem?

Každý vám řekne, že záleží na počasí, ale nestěžuju si. Myslím si, že na tohle mám talent, rád kecám s lidmi a baví mě to. A konečně jsou z toho i nějaké peníze. Dal jsem si závazek, že od každého čísla prodám sto kusů, ale obvykle se mi ho daří překročit.


Zůstáváte dál na Armádě spásy?

Od listopadu jsem pryč. Jeden kamarád mě seznámil s paní, u které se dá bydlet zdarma, když přitom člověk vytápí celý dům. Tak jsem to vzal - od sedmi ráno jsem na fleku, prodávám do tří a pak letím do Komárova zatopit pod kotlem. Někdy naštípu dříví a topím až do desíti, kdy kotel naložím briketami, aby bylo teplo až do rána. Musím to přitom pořádně rozžhavit, protože sám bydlím až v podkroví, kde je teplo nejpozději. Je to celkem masakr (smích).


Je to lepší než v „džungli“?

Paní, u které bydlím, mi řekla, že se mnou počítá, a to pro mě něco znamená. Jsem o krok blíž svému snu být „gaučák“, ale ne v tom smyslu, jak si to lidi představují. Nechci se jen válet, pít pivo, jíst popkorn a koukat na televizi - naopak, chtěl bych být aktivní gaučák, který si občas vyjede na kolo tak, jak jsem to dělával rád ještě v Budějicích (smích). A taky jsme si s kamarádem říkali, že bychom si letos ušetřili nějaké peníze a postavili si pořádný model auta na dálkové ovládání. Ne na baterky, ale na benzin. To by byla palba.

 

...

Pan Zdeněk Soukup je ročník ´57 a letos mu bylo padesát sedm let. „Konečně to vyšlo,“ říká a dodává: „Hlavní je, aby bylo ne zdraví, ale štěstí. Na Titaniku byli totiž zdraví všichni, ale štěstí jich mělo jen pár. Každý se tomu směje, ale bohužel je to pravda. Štěstí tam musí být taky.“

...

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv