NP č.432 > Kultura | LiteraturaPoslední limbusDáša Beníšková

Jestli vás občas přepadne chuť hodit dlažební kostku do výlohy, nakreslit politikům tykadla či se od srdce zasmát osobě, pro niž je vrchol dilematu volba mezi sójovým latte a karamelovým macchiatem, jste s DBC Pierrem na správné adrese.

DBC Pierre se ve své třetí knize, Zhasínáme v říši divů, dosti okatě posmívá všemu, co k posměchu je. Ani kapitalismus z jeho pohledu již dávno není tím sladkým snem plným vytoužené svobody. Svými nesmyslnými pravidly svazuje ruce a jeho možnosti jsou neomezené pouze pro hrstku vyvolených, kteří tahají za správné drátky. Zastřešující téma bychom tedy měli: konzum a jím zotročená společnost. Ale aby to byla ta správná alegorie, ještě potřebujeme kontrastní postavu, která bude na míle vzdálena prototypům vládnoucích: lehce nesympatického životního losera, který utíká před sebemenším projevem dospělosti, nevyzná se v sobě ani v ostatních a jediná jeho jistota je pomyšlení na sebevraždu. Užít si ještě jeden večírek, poslední stav limbu a pak tradá na onen svět. Postavme mu do cesty drogy, dále nejlepšího kamaráda, jehož musí vytáhnout z průšvihu, do něhož ho sám dostal, a bandu gastrosexuálních bankéřů – a máme pro jízlivou kritiku zaděláno. Chybí vám ve výčtu ještě nějaká okatá slečna? Nebojte, je tam – bez ní by říše divů nemohla být kompletní.


SPOLEČNOST POSLUŠNÁ DIKTÁTU DOBY

Gabriel, který je zároveň hlavní postavou i vypravěčem, čtenáře provádí svým světem, který není až tak snadné pochopit. Zaprvé si autor kompozici románu řádně připravil, takže žádná informace neunikne dřív, než je třeba. A aby se mu ke konci všechno spojilo a zapadlo do sebe tak, jak má, skládá střípky adekvátním tempem. Zadruhé je Gabriel tak trochu sobecký, egoistický frfňal, který bloudí ve svých kruzích. A konečně zatřetí, jako by si chtěl hrdina kompenzovat výše zmíněné, kniha je protkaná úvahami a vnitřními monology, které ho ukazují v jiném světle: jako přemýšlivého a vlastně i velmi citlivého člověka.

Tyto úvahy jsou často doplněny ještě poznámkami pod čarou, ve kterých se myšlenka dále rozvíjí. A právě jejich množství se zejména ze začátku knihy, kde děj lehce stagnuje, nejeví jako šťastné řešení. Netrpělivého čtenáře dychtícího po zápletce ruší, a hrozí, že knihu odloží. Avšak tomu, kdo tento až nestandardně hutný úvod překoná a na tento způsob čtení přistoupí, poznámky odkryjí svou pravou krásu a dost možná se pro něj stanou vůbec tím nejlepším z celé knihy. „Obecné pravidlo: pozor na tiché milostné vztahy. V pětadvaceti le- tech už mám dva nezhojitelné šrámy od citů a žalu lidí, které jsem nikdy nepotkal nebo jen zběžně zahlédl. (...) Je to ta nejvyšší úroveň milostného vztahu, protože jen ty, které jsme nikdy neprožily, mohou být dokonalé.“


KONZUM JAKO ŽIVOTNÍ STYL

Díky kvalitnímu překladu a redakční práci naštěstí porozumění nestojí v cestě jazyk, se kterým si Pierre vyhrává do detailu. Bohatým arzenálem slov podporuje intelektuální vyjadřování svého hrdiny, do svého textu zapracovává bohaté literární aluze a používá takové metafory, u kterých si i navoněný fotbalista musí říct: hm, něco takového bych taky jednou rád napsal. „Na konci řady sklesle sedí dva místní, rozdrcení palicí sobotního veselí stejně jako my.“

Zhasínáme v říši divů je i přes všechny překážky, které před čtenáře klade, knihou hodnou pozornosti. A jakým lepem si k sobě čtenáře přitáhne: autorovou Man Bookerovou cenou, filozofickým poznámkovým aparátem – jedovatě zeleným přebalem, šťavnatě popsanou sexuální scénou či velkolepým happy-endem – na tom už nesejde, hlavně že se tak stane.


DBC Pierre: Zhasínáme v říši divů, Plus, 2013, 424 stran

autor / Dáša Beníšková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv