NP č.432 > UličníciMusím být normálníTomáš Havlín

S Růženou Valentovou jsme proseděli v mrazu před knihovnou na Mariánském náměstí v Praze skoro dvě hodiny. „Teď to vypadá dobře, jsem spokojená a vyrovnaná," nestěžovala si prodejkyně Nového Prostoru.

Kolem knihovny býváte už delší dobu. Nejprve jste prodávala v boční Žatecké ulici, pak v Kaprově u pošty a teď přímo před knihovnou…

Předtím tady prodával Pavel, ale nebyl spokojený. Pak jednou přišel s tím, že jede někam pryč dělat maséra a že mi domluvil, abych mohla před knihovnou prodávat místo něj. To jsem ráda přijala, a tak jsem začala. Lépe to jde odpoledne, tak tady někdy stojím až do osmi. Popovídám si, nenadávám, nezmatkuju – když to jde, tak to jde, když to nejde, tak to nejde. Vím ale, že mám pocit, že pro to dělám, co můžu.

Znáte lidi, kteří se tu pohybují?

Některé i jo – neptám se jich, jaké mají problémy nebo jak se do nich dostali, to je jejich věc, prostě si normálně povídáme. Nejvíc mi to ale nakonec stejně pomáhají zvládat ti, které znám už z doby, co jsem byla u knihovny poprvé. Raději si sednout venku na okno, koupit si krabici nebo plasťák a nějak to skousnout… to mě odrazuje a vím, že takhle už nechci. Proto dělám všechno, abych si to udržela. Já už bych na ulici žít nemohla. Mám přechozené zápaly plic a třást se někde v noci zmoklá na zastávce a čekat na ráno bez možnosti se umýt nebo ohřát, to není žádný život.

Kromě těchto obav, dělá vám tu něco i radost?

Mě potěší dobré slovo, když jde tady někdo kolem. A byly vánoce, tak jsem dostala od lidí i pomeranč nebo banán, abych měla nějaké vitamíny. Musím s nimi ale mluvit a být normální. Kdyby jel člověk v nějakém tomhle řešení, tak je to na něm i znát. Je unavenej, strhanej a čím je starší, tím víc se na něm tyhle věci podepisujou. Nikdo by mi nic nedal, kdyby si mysleli, že to mám na něco jiného. A já chci taky ještě vypadat trochu na svůj věk. Tak mám teď tuhle inteligentní čapku, za třicet pět korun jsem si ji koupila, i když to jsem vlastně musela, protože mám rýmu a táhlo mi na hlavu.

V černé jeskyni

Paní Růženo, jak jste vlastně přišla o bydlení?

Po rozvodu jsem šla k mamince, která mě ze všeho dostala. Já jsem si chodila uklízet baráky, ona už jako starší paní ven moc nechodila, ale když bylo hezky nebo potřebovala na poštu, tak jsme vyrazily. Byla taková malá, drobounká a odmítala chodit o holi, tak jsem ji vždycky podpírala, hlavně do tramvaje. Často jsme jezdily na trh do Strašnic ke staré škole, maminka si to tam vždycky v klidu prošla, prokoukala a něco jsme nakoupily. Jedenáct let se nám spolu žilo spokojeně, ale potom byt odkoupil brácha, a protože ho chtěl prodat nebo pronajímat dál, tak si vzal maminku k sobě a mě odvezl do noclehárny Naděje. Moc fajn brácha to byl, neměl vadu, ale zapomněl na to, že maminka je stará osoba. Stěhování snášela velmi těžce, byla to pro ni velká trýzeň, a když se k tomu přidala stařecká demence, tak se jí víceméně zbavili někam do ústavu. Pro mě začalo v Naději období, kdy už v podstatě nebyla možnost bydlet tak, jak bydlí normální lidi. Potom už to jelo.


Je život na ulici pro ženu těžší?

Záleží, jak se k tomu ta ženská postaví, ale horší to každopádně je, kór v noci, kdy nevíte, na koho se vám podaří narazit. Když jsem jezdila nočními spoji a snažila se aspoň trochu vypadat – žádné igelitky, jenom kabelku jsem s sebou měla – mívala jsem někdy i štěstí. Stalo se, že mi řidič na konečné řekl, ať si sednu na sedačku hned za ním a takhle mě vozil, dokud nemusel zajet do garáží. Jsou ale i zážitky, na které raději nevzpomínat. Není to zase tak dlouho, co jsem byla opravdu na pokraji sil a říkala si, že bych se potřebovala aspoň tři dny někde vyležet, ale to nebylo možné, protože z noclehárny musíte odejít hned v sedm ráno. Ke knihovně tehdy chodil takový člověk, který mě pozval k sobě, že si budu moci dát čaj, vyspat se v teple a pak zase jít do práce. Naivně jsem mu uvěřila a jela s ním, jenže pak jsem se nemohla dostat ven! Byla to černá jeskyně, snad nějaký bývalý vojenský kryt v polích na okraji města, byla tam tma, vlhko a svítilo se jenom svíčkou… Říkala jsem potom na Barťáku, že ten člověk byl dva v jednom. Jednou mi řekl, že můžu odejít a nic mě nedrží, jenže pak mi začal vyhrožovat. Byla to muka, co jsem tam prožila, to radši ani vyprávět nebudu. Ani přesně nevím, jak dlouho jsem tam byla. Utéct se mi pak povedlo vlastně náhodou. Šli jsme jednou pro vodu do kanystru a já naskočila do dveří přijíždějícího autobusu. Neměla jsem ani boty, byla jsem vyhládlá, ale to mi nevadilo. Jako by ze mě v tu chvíli spadlo stokilové závaží. Říkala jsem si, že hlavní je, že konečně budu v civilizaci.

Dneska už vyloženě na ulici nejste, jak k tomu došlo?

Velký dík patří Olině (prodejkyně NP Olga Tichavová, viz NP 390 – pozn. aut.), nevím, co by bez ní bylo. Jednou za mnou přišla a říká: „Růžo, kde jsi teď?“ – a nabídla mi, že je na azylovém domě pro ženy v Modřanech a že už o mně mluvila s tamní vedoucí, která je skvělá. Tak jsem tam šla a odtud pak přímo na ubytovnu na Černém mostě. Když skončím s prodejem před knihovnou, hopnu na metro a za chvíli jsem tam. Někdy zajdu do společenské místnosti, posedím s lidmi a navečeřím se, ale většinou se už těším, jak se natáhnu. Ještě si uvařím hrnec čaje a jsem spokojená.

Nejsem takový živel

Hovořila jste o svojí rodině, viděla jste se pak ještě s bratrem?

Jo, s Jardou jsme si rozuměli, jenom švagrová byla na houby, byla chamtivá. On už je ale taky po smrti. Byl o osmnáct let starší, jednoho dne ho odvezli do nemocnice a už to nezvládl. Teď jsme zůstaly akorát se sestrou. A pak mám ještě dceru s třemi vnoučaty. Ona je skvělá, vždycky si říkám, jak to zvládá. Chodí do práce, doma má tři chlapy a ještě se stíhá usmívat a pobavit se s kamarádkami. Nikdy mě nežádala o pomoc nebo o peníze. Je to takový živel, oproti mně.

Oproti vám?

Já taková nejsem. Ne, že bych to nezvládala, ale ona se zná s Ivanem už od devítky a zůstali spolu, přestože všichni jim předvídali brzký rozchod. Já jsem jednou rozvedený člověk, a jak se říká, jednou a dost. I když teď bydlím na ubytovně s přítelem, dělá tam správce. On je moc hodnej a tolerantní člověk, takže je to sice pán a já jsem paní a občas člověk žije normálně, ale zase mám jistotu, že když přijdu večer a jsem utahaná, tak mě nikdo nebude obtěžovat. A ještě mi navaří – třeba dneska jsem si dala ráno polévku, než jsem šla prodávat.

Je něco, co byste teď ráda změnila?

U sebe nevím, jsem spokojená. A jinak, co se dá změnit? Mám pocit, že tady by se museli nejdřív změnit lidi, nebo by to potřebovalo pustit sem nějaký čerstvý vzduch, aby začali být trochu milejší a přátelštější. Teď jsme to probírali u nás na ubytovně. Spousta lidí se zadlužila na Vánoce a teď má těžkou hlavu, jak to splatit. Ale přitom by místo honosných darů leckdy stačilo poslat jen čumkartu a ukázat, že si člověk vzpomněl. Tohle ale vymizelo. Pokud už lidi mají kontakt, tak se nevídají, ale mluví spolu přes telefony a počítače. Nestává se, že by se lidi jen tak dali do řeči na lavičce. Ani já bych se do toho už tak nehrnula, v dnešní době člověk neví, s kým mluví. Ale stejně mi to trochu schází.


***

„Ráno vstanu a zeptám se: Co je dnes za den? A kolikátého? Mám sklony být trochu chaotická,“ říká paní Růžena, s níž jsme si domlouvali setkání hned na několik pokusů. „Někdy to ale říkám jen z legrace,“ vysvětluje, „já vím, že je úterý.“

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv