NP č.428 > Ženská stránkaMilý JežíškuAlena Zemančíková

Milý Ježíšku, naše společnost touží po autoritě. Musíme si to přiznat, jakkoli navenek předstíráme, že milujeme nezávislost, že se rádi rozhodujeme sami a nikdo nám nebude za naše peníze rozkazovat. A pak jdeme a tam, kde můžeme alespoň poněkud do věcí mluvit, zvolíme tak, aby nám přece jen rozkazoval.

Naše společnost touží po autoritě. Musíme si to přiznat, jakkoli navenek předstíráme, že milujeme nezávislost, že se rádi rozhodujeme sami a nikdo nám nebude za naše peníze rozkazovat. A pak jdeme a tam, kde můžeme alespoň poněkud do věcí mluvit, zvolíme tak, aby nám přece jen rozkazoval. Ti, kdo usilují o naše hlasy, hlásají, že pokud je dostanou, udělají tady pořádek, s tím či oním zatočí, toho či onoho zkrotí. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, kde ti, kteří vidí svoje bezpečí a klidnou existenci pod ochranou někoho, kdo proklamuje, že se bude chovat jako krotitel nebo vymítač, berou jistotu, že nakonec nebude zatočeno s nimi, že sami nebudou odkázáni do vyhrazených mezí. A přitom to všichni známe ze školy – učitelé, kteří pouštějí hrůzu, trestají a vyšetřují, mají vždy horší výsledky, jejich žáci toho méně umějí a vědí, než ti, kteří dokážou vyvolat zájem, rozmlouvat, a dokonce i přiznat vlastní chybu a neznalost.

 

Náš stát je sekulární, nemá žádné státní náboženství a náboženské symboly nemá ani ve své symbolice. Žádné „Zachovej nám Hospodine“ či „Bůh ochraňuj...“, zcela jiná slova zpíváme při slavnostních příležitostech. To třeba Slovensko si hned poté, co se po rozpadu Československa osamostatnilo, postavilo na vrchol kopce na svém znaku kříž.

Jenom mě čím dál častěji napadá, jestli si na místo Boha, který koneckonců před posledním soudem s každým zatočí podle jeho zásluh a vin, který nakonec silou své nejvyšší spravedlnosti udělá pořádek, který se nám ani třeba nebude moc líbit, nedosazujeme pozemskou autoritu, od níž očekáváme bohorovná rozhodnutí. Takové schopnosti však nikdo nemůže mít, nemá a není správné, aby cokoli takového sliboval. A tak nám ve veřejných funkcích sedí muži, kteří se chovají a jednají jako vrtošivá božstva a mohou si to dovolit, protože „mají mandát“.

 

Rovnou řeknu, milý Ježíšku, že je to velice nedospělé a že mě to nebaví. Říkám si, že v zemích, kde si lidé onu potřebu autority, kterou asi každý v sobě nějak máme, uspokojují prostřednictví víry v Boha, jsou mentálně svobodnější, dovedou nějak lépe rozlišit potřeby každodennosti od potřeb věčnosti a není pro ně pak takový problém svěřit starost o každodenní politiku ženám (konečně, pokud jsi, milý ježíšku, dočetl až sem, vidíš, proč tahle úvaha vychází na „ženské“ stránce tohoto časopisu.) Poslední volby u nás dopadly z hlediska rovného zastoupení žen v politice katastrofálně, velké strany, které mají schopnost posbírat dostatek hlasů k tomu, aby jejich působení v zákonodárných orgánech bylo vlivné, se v obavě o tento dostatek otázkou rovného zastoupení ani nezabývaly, malé strany, které to mají ve svém programu, se do Sněmovny nedostaly. Jsou strany, které ve Sněmovně žádné ženy nemají (KDU-ČSL), a kraje, které budou zastupovány samými muži bez ohledu na strany (Plzeňský kraj). Poměrně hodně žen je v nově vzniklých politických seskupeních jako ANO a Úsvit, což mě vede k úvaze, že kdyby se tradiční politické strany dokázaly rozhlédnout kolem sebe, uviděly by dost veřejně angažovaných a schopných žen, které by podle povahy jejich skutků a smýšlení mohly oslovit, nabídnout jim spoluúčast na své politice. Jediná strana, která s ženami počítá, je komunistická, kterou ovšem považujeme za relikt minulosti a nikdo s ní nechce vládnout.

 

A tak, milý Ježíšku, bych si přála, aby byly rozmetány pánské kluby a ženy aby konečně začaly stvrzovat a ovlivňovat politická rozhodnutí, vždyť i kolem Tebe byly ženy po celou dobu Tvého narození, působení i smrti a zmrtvýchvstání. Tak, jako jsou v každém pantheonu i mezi všemi svatými. Ne však proto, aby se neřeklo, dokonce ani ne proto, že bych si snad myslela, že budou lepší nebo že nás spasí, ale protože to odpovídá rozumnému, dospělému a svobodomyslnému uspořádání společnosti, k čemuž přece svůj lid neúnavně nabádáš a vedeš, přestože on v tebe nevěří. 


autor / Alena Zemančíková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv