Za necelých osm měsíců se papeži Františkovi podařilo změnit obraz katolictví. Jeho vize chudé církve pro chudé zahrnuje teologické upřednostnění chudých a ostrou kritiku společenského systému, který chudobu dopouští, odmítnutí klerikální povýšenosti a uzavřenosti, nové otevření sporných otázek, jako je postavení žen v církvi, situace rozvedených katolíků, vztah k homosexuálním věřícím nebo korupce v církevních finančních institucích. Svým osobitým stylem mění první latinoamerický papež, Argentinec Jorge Mario Bergoglio, který přijal jméno po sv. Františkovi z Assisi, i pojetí papežského úřadu. Snáší ho z vatikánských výšin a vrací se k původnější podobě úřadu římského biskupa coby služebníka lidí. Zatím jde ovšem pouze o změnu ovzduší. Nabízejí se proto otázky: Podaří se Františkovi církev obnovit? Nezůstane u mediálních gest? A pokud k reálným změnám v církvi dojde, jaký to bude mít vliv na svět?
Proti modle peněz
Už volba latinskoamerického kardinála dávala tušit, že církev bude zdůrazňovat sociální otázky. Papežova kritika neoliberalismu navazuje na sociální učení církve, které představuje třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem. Toto učení, které zakládá katolická antropologie, zdůrazňuje důstojnost člověka a jeho práce. Zvláště papež Jan Pavel II. podrobil v encyklice Laborem Exercens (1981) kapitalismus rozsáhlé kritice. V závazném církevním dokumentu se můžeme dočíst: „Proto je nadále třeba klást si otázku o subjektu práce a jeho životních podmínkách. Pro uskutečnění sociální spravedlnosti v různých částech světa, v různých zemích a ve vzájemných vztazích mezi nimi jsou nutná stále nová hnutí solidarity pracujících a také solidarity s pracujícími. Taková solidarita se musí vyskytovat vždy tam, kde to žádá společenské znehodnocení subjektu práce, zvrácené vykořisťování pracujících a rostoucí oblasti bídy, a dokonce přímo hladu. Církev se v této věci živě angažuje, neboť pokládá za své poslání, za svou službu, za měřítko věrnosti ke Kristu, aby byla opravdovou ‚církví chudých‘.“
František na Jana Pavla II. navazuje a sociální otázku bere jako klíčovou. Na Sardinii jsme od něj mohli slyšet, že nezaměstnanost v regionu není „problém jen Itálie a Evropy... je to důsledek celosvětové volby, ekonomického systému, který s sebou přináší tuto tragédii. Ekonomického systému, který má ve svém centru idol zvaný peníze.“ Na konci září pronesl během mše v chrámu sv. Petra: „Pokud se věci, peníze, světskost stanou středem života, pohltí nás a my ztrácíme lidskou identitu.“ Papež připomněl, že v evangeliu boháč, který nevidí žebráka u svých dveří, „nemá jméno“. Papež opakovaně napadá systém produkující strukturální nespravedlnost. Svoji kritiku kapitalismu zakládá na křesťanském pojetí lidské důstojnosti, která je nezcizitelná, Bohem daná a nesmí se stát objektem zotročující honby za ziskem. Zdá se, že i pod vlivem teologie osvobození (jedním z jeho neformálních poradců je i slavný brazilský teolog osvobození Leonardo Boff, za předchozích papežů v nemilosti) zdůrazňuje tzv. strukturální hřích – hřích produkující struktury umožňující nespravedlnost.
Kritika bohatství zasahuje i církev. Papežův skromný životní styl se má očividně stát vzorem. „Zraňuje mě, když vidím kněze nebo jeptišku v nejnovějším moderním voze. To prostě nejde. Auta jsou nezbytná. Ale vyberte si obyčejnější. Myslete na děti umírající hladem a ušetřené peníze jim věnujte,“ prohlásil. Papežovy požadavky kontrastují s životním stylem některých vyšších kleriků. Prvním plodem nové atmosféry je např. odstoupení „biskupa luxusu“ Petra Tebartz-van Elsta.
Trhliny v konzervativní pevnosti
Sociální témata hýbou církví, ale nejsou jediná. Řada katolíků již delší dobu požaduje změny v postavení žen v církvi. Vzhledem k tomu, že ženy v katolické církvi nemohou získat kněžské svěcení, jsou vyloučeny z vedení církve. Papež sice v otázce svěcení žen zastává tradiční linii, přesto některé signály ukazují, že i zde může dojít k výrazným posunům. V tisku se objevily spekulace, že by ženy mohly zastávat kardinálský úřad. Tuto možnost teoreticky nevyloučil ani konzervativní kardinál Timothy Dolan. Ačkoli tisk už spekuloval o konkrétních jménech, např. o irské feministické teoložce Lindě Hoganové, Vatikán spekulace odmítl. Papež se ovšem tématu několikrát dotknul: „Trpím, když v církvi vidím, že služebná úloha, kterou máme všichni a kterou musíme mít, se u žen mění v posluhování. Ženy vykonávají služebné práce, a nikoliv službu.“ Vadí mu v této otázce „nedostatek teologického vývoje“ a dále prohlásil, že „role žen v církvi nesmí být vyčerpána mateřstvím a prací.“ Na tom, zda ženy zaujmou ve vedení církve místo, se ukáže, jak daleko Františkova reforma zajde.
Otevřelo se i téma rozvedených katolíků a katoliček, kteří dnes nesmějí být připouštěni ke svátostem, jelikož katolíci (narozdíl od většiny protestantských i pravoslavných církví) rozvod neumožňují. Např. Pastorační úřad diecéze Freiburg už předložil dokument, kterým navrhuje povolit za jistých podmínek znovu sezdaným katolíkům účast na přijímání.
Odlišné klima se projevuje i v otázce gayů a leseb. Papežův slavný výrok „Kdo jsem já, abych je soudil?“ se konzervativci snaží vykládat jako pokračování v tradičním postoji, že církev neodsuzuje hříšníky, ale hřích (tedy homosexuální jednání). Papež ale v rozhovoru, který poskytl časopisu Civiltà Cattolica, říká i jiné věci: „Ne všechna dogmatická či morální učení církve mají tutéž hodnotu... Duchovní vměšování se do osobního života není možné. Jednou mi jeden člověk položil provokativní otázku, zda schvaluji homosexualitu. Odpověděl jsem mu jinou otázkou: ‚Řekni mi: Když Bůh vidí homosexuála, přijímá jej s láskou, anebo jej odmítne a odsoudí?‘ Vždycky je třeba brát v úvahu osobu člověka. Vstupujeme zde do mystéria lidství. Bůh lidi v každodenním životě provází a také my je máme doprovázet a přitom vycházet z jejich situace. Je třeba je provázet milosrdně. Pokud se tak děje, Duch svatý knězi vnukne to nejsprávnější, co má říci.“ Ačkoli papež nepopřel dosavadní učení, je zřejmé, že i zde otevírá nový prostor. Podle významného amerického týdeníku National Catholic Reporter se lidé s menšinovou sexuální orientací po nástupu Františka začínají v církvi cítit lépe.
Spornými tématy se zabývá také dotazník, který Vatikán rozeslal farnostem a nese zřetelně papežův teologický rukopis. Obsahuje 38 otázek týkajících se např. antikoncepce, homosexuality, rozvedených. Farnosti by měly odpovědět, jak v konkrétních sporných otázkách postupují. Odpovědi by se mohly stát podkladem pro jednání Synodu biskupů v roce 2015, kterému bude předcházet mimořádné shromáždění v roce 2014.
Změna stylu nebo obsahu?
Narozdíl od svého předchůdce, plachého teologa konzervativní ražby Josepha Ratzingera, papež Bergoglio vědomě pracuje se svým mediálním obrazem. Série jeho mediálních gest je zaměřená na proměnu ovzduší v církvi. To může ovšem vrhat i stín. Na příkladu známých „papežových telefonátů“ lze ukázat, že si František rizika uvědomuje. Papežovy telefonáty byly cíleny symbolicky. Některé měly být poselstvím církvi, např. podpůrný telefonát svobodné matce, jejímuž dítěti byl odpírán křest. Současně se staly součástí papežské mánie a mohly vyvolat dojem, že se jedná jen o mediální kýč. I proto papež požádal média, aby zprávy o jeho telefonátech dále nepřinášela. Stínem tak může být vznik sentimentálního papežova kultu, aniž by bylo vnímáno jeho radikální poselství.
Legitimní je i pochybnost, zda se nejedná jen o mediální obraz, nový make-up na hodně vrásčité tváři církve. Liberální kritici občas poukazují, že papež sice mění ovzduší, ale dosud nedošlo k jediné výraznější institucionální změně (ať již v otázkách etických nebo strukturálních). Papež ovšem opakovaně odpovídá, že nejprve je nutné změnit přístup a pak až vše ostatní. Domnívám se, že je to od Bergoglia prozíravé poučení se z osudu II. vatikánského koncilu, který v šedesátých letech přinesl shora radikální změny, avšak jejich duch byl postupně pohlcen církevním provozem. Zdá se, že František chce evokovat jiné ovzduší, které případným doktrinálně-institučním změnám zajistí přijetí.
Především je ale změna přístupu výrazem odklonu od lpění na doktrínách jako takových. František nechápe církevní nauku jako soubor absolutních pravd. V nedávném dopise italskému nevěřícímu intelektuálovi František přiznal svou neochotu mluvit o „absolutní pravdě“ – ne proto, že by byl „relativistou“, ale proto, že pro křesťany je pravda zprostředkovávána osobou, osobou Krista, a s touto pravdou se setkáváme v dějinách. V rozhovoru pro Civiltà Cattolica také řekl „Kdo dnes neustále hledá disciplinární řešení, kdo přehnaně usiluje o doktrinální ‚bezpečnost‘, kdo se zatvrzele snaží obnovit ztracenou minulost, má statickou a zpátečnickou vizi. Tímto způsobem se z víry stává jedna z mnoha ideologií. Já mám tuto dogmatickou jistotu: Bůh je v životě všech lidí, Bůh je v životě každého. Byť by něčí život byl katastrofou, zničený neřestmi, drogami nebo čímkoli jiným, Bůh je v jeho životě. Můžeme a musíme ho hledat v každém lidském životě.“
Zdá se zkrátka, že papež se od důrazu na ortodoxii (pravou víru) přesouvá k ortopraxi (správné praxi). Zůstává otázka, zda se Františkova vize chudé, milosrdné a otevřené církve prosadí v celém katolictví. (Sledováno z domácích církevních luhů to snadné mít nebude.) Jisté je, že bez podpory angažovaných věřících, kleriků i laiků se tak nestane. Již nyní je ale zřejmé, že s Františkem přichází nová éra katolické církve – naděje na radikální změnu. A vzhledem k papežovým postojům může mít taková změna vliv na paradigmatický obrat v planetárním měřítku.
Ti z nás, kdo se spolu s papežem Františkem pokoušíme následovat chudého muže s Nazaretu, se za takový obrat musíme modlit. I to může být předmětem rozjímání ve vánoční době, kdy se slaví narození Světla v chudém chlévě v jednom zapadlém koutě světa.
Autor je básník a šéfredaktor Tvaru.
