NP č.428 > Pošli to dálKdyž na vás nemají kolonkuAnna Hausnerová

Představte si, že je vám něco málo přes dvacet. Od doby, kdy jste si ve výchovném ústavu vyzvedli osobní věci, už uběhlo pár let, a vy se protloukáte životem pražských squatů, heren a periferií s partou lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy, sem tam nějaké drogy, občas průšvih…

Představte si, že je vám něco málo přes dvacet. Od doby, kdy jste si ve výchovném ústavu vyzvedli osobní věci, už uběhlo pár let, a vy se protloukáte životem pražských squatů, heren a periferií s partou lidí, kteří jsou na tom podobně jako vy, sem tam nějaké drogy, občas průšvih... Od státu jste nikdy nic nechtěli a nestaráte se o něj, jenže pak vyjde pozitivní těhotenský test a najednou nejde jen o vás. Najdete sílu věci měnit a zachovat se zodpovědně. Takže: sklopit uši, zatnout zuby a hurá na úřad! Duplikát rodného listu vám pošlou poštou, máte-li zrovna někoho, kdo má poštovní schránku. Občanku udělají, zatím bez pokuty. Pokud ztrátu hlásíte opakovaně, zaplatíte i několik tisíc. (Zkuste mít na ulici doklady déle než týden, a vyhrajete bobříka statečnosti...)

 

Evidenci na Úřadu práce a žádost o dávky státní sociální podpory získáte v místě trvalého bydliště. Sice se jde evidovat v místě skutečného pobytu, ale jen po doložení nájemní nebo pracovní smlouvy. Nic naplat, musíte do dalekého místa, které je vám dávno cizí. Ptáte se na hmotnou pomoc, prostředky na cestu právě v takové situaci – „To já nemůžu rozhodovat, zajděte k vedoucí odboru“. Čekání na chodbě s prosbou o pár stovek na jízdenku. „Víte, kolik lidí dneska zneužívá sociální dávky?“ Víme, píše se to všude v novinách...

 

S částkou sotva na polovinu cesty vyrážíte do míst, kde vás před lety nikdo nechtěl a nepotřeboval. Na zdejším úřadě jsou daleko vstřícnější. Slečna za přepážkou se snaží pomoct, ale v lejstrech chybí kolonka. „A kde tedy skutečně pobýváte?“ ptá se. „V létě jsem měla stan, ale teď tak nějak po známých...“ Žádáte-li o dávky státní sociální podpory, je potřeba vaši situaci vyhodnotit na základě místa pobytu a společně posuzovaných osob.

 

Na pomoc je přivolána vedoucí odboru. Nejprve strohá, po kratším rozhovoru se snaží vysvětlit legislativní náležitosti. „Takže když vám řeknu, že bydlím na lavičce u nádraží, pojedete se tam podívat?“ Rozpačitý pohled. „Ano, to bychom musely vyjet vyhodnotit situaci na místě. V Praze už jsem nebyla snad deset let.“ Úsměv. Snažíme se společně najít cestu z kolonkového labyrintu.

 

Vlastně máme předjednaný azylový dům, ale tam potřebují potvrzení, že to pracák zaplatí, jinak místo nepotvrdí. Jenže na úřadě zase potřebují smlouvu s azylákem, jinak nemůžou odsouhlasit dávku doplatku na bydlení. Začarovaný kruh. Chvíli to vypadá jako v detektivní kanceláři, volá se všude možně a obě dámy se snaží situaci vyřešit, ale nic naplat, kolonka zůstává prázdná. Dávka mimořádné okamžité pomoci v případě bytové nouze byla zrušena zhruba před měsícem. „Tak si do začátku někde půjčte. Až vyplníte adresu azyláku a doložíte smlouvu, zaplatíme vám to zpětně.“

 

Tak jsme si v tom cizím městě daly aspoň zmrzlinu a v duchu pogratulovaly těm, kterým se daří zneužívat sociální dávky. Pokud se jim daří ošálit všechny kolonky a sledovat neustálé změny v sociálním systému, patří jim spíš obdiv než odsouzení. Na každý úřad jednoho asistenčního zneužívače! Možná se uleví i ochotným dámám za přepážkou. 


autor / Anna Hausnerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv