NP č.426 > Kultura | FilmVýstřely v TorontuDominika Prejdová

Festival v Torontu je na filmařské mapě důležitou zastávkou. Po Cannes se právě tady odehrává nejvíce obchodů a je startovní čárou pro ty snímky, které se chystají běžet pro sošky Oscarů.

 

Nejostřeji sledovanými byly letos v Torontu především 12 let otrokem Steva McQueena a Gravitace Alfonse Cuaróna. McQueenův film nakonec vyhrál hlavní diváckou cenu za nejlepší film (Toronto je nesoutěžním festivalem). Své zastoupení zde měla i Česká republika – do programu se dostaly Líbánky Jana Hřebejka a česko-slovenská koprodukce Zázrak Juraje Lehotského.

Všechny snímky, které jsem měla možnost vidět, nesly náboj společenské angažovanosti a navracely víru, že hraný film stále dokáže upozornit na společenské problémy, a navíc k nim nabízet nové přístupy.

Bezmocný divák

To se týká i snímku 12 let otrokem, který spojuje klasickou hollywoodskou produkci se silným poselstvím a splňuje tak oscarový ideál. Film si v ničem nezadá se Spielbergem – hra na city, ve které se o dobru a zlu nepochybuje. Že byl v režii Steva McQueena, autora Studu a Hladu, silných vizuálních děl na pomezí videoartu, skoro nepoznáme. Film vznikl na základě stejnojmenné knížky, která rekapituluje autentickou zkušenost Solomona Northupa, svobodného černocha z New Yorku, jenž byl prodán do otroctví. Kdyby ve filmu nebylo několik brutálních scén, šlo by bezmála o didaktické vyprávění, detailně a názorně popisující otroctví jako systém. Zatímco první polovina 12 let otrokem je až stereotypní (krutý běloch a jeho nevinná oběť černé pleti), v jeho druhé části se výpověď prohlubuje. Zaprvé běžný život otroků vidíme opravdu zblízka: jak bydleli, jak byly rozdělené rodiny, jak přesně vypadala jejich práce, jak osamělí, zbavení základních potřeb žili a umírali. Zadruhé Michael Fassbender v roli omezeného jižanského plantážníka vytváří komplexnější charakter, než na jaký jsme zvyklí. Předvádí ho jako slabého člověka, jehož přerůstá vlastní agrese. Černošský hrdina přežívá, protože je inteligentnější než on a dokáže jeho slabostí využít. McQueenovo autorství výrazněji probleskuje jen ve dvou scénách. V jedné je hrdina mučen přiškrcením tak dlouho, že vidíme, co všechno se děje opodál: otroci pokračují v práci, děti si hrají, ale nikdo se neodváží pomoci. Ve druhé scéně, stejně bolestivě dlouhé, musí hrdina sám bít jinou otrokyni. Bič zakusující se do živého masa, bolest mučené, bolest hrdiny, vše dopadá na diváka a film tak dosahuje až na dřeň otroctví: nekonečné bezmoci.

Jako děti

Druhým dílem, o němž se nenapsalo zdaleka tak mnoho, byl německý tříhodinový opus Policistova žena, zařazený v sekci experimentálních filmů. Jako by formální odvážnost, jinakost film předem odsuzovala k marginálnímu dopadu. Ten přitom získal Zvláštní cenu poroty v Benátkách a pro mě osobně jde o nejvýraznější počin roku. Je rozdělen do kapitol – fragmentů z každodenního života jednoho mladého páru v německé provincii. Muž pracuje jako policista, žena je doma s dítětem, jiné vztahy nemají, žijí sami pro sebe, hravě, ale také bez jakékoli sebereflexe, jako děti. Film vizuálně i dramaturgicky pozoruhodně vyjevuje emocionální napětí každodenních drobných situací – ranní probouzení dítěte, rodinnou večeři, hru s dítětem, návrat z práce. Mezi ně se však vkrádá pomalu postupující agrese muže. Agrese, s níž si ani jeden neví rady, žena čím dál víc utíká k dítěti, které se zároveň snaží chránit. Snímek je ojedinělou výpovědí o dynamice vztahu, ale také o rodičovství, o křehkosti duše, dětské i té dospělé.


Pozvánka do kina :

Mezipatra

Letošní čtrnáctý queer filmový festival Mezipatra zve své diváky na pomezí reality a fikce či autenticity a stylizace. Přehlídka se bude konat 7.–15. 11. v Praze a 13.–20. 11. v Brně. U nás premiérově uvede letošního vítěze festivalu v Cannes, Život Adele, vyprávějící o milostném vztahu dvou mladých žen, ale i spoustu jiných filmů hodných divákovy pozornosti: například polský film Ve jménu o touhách a osamělosti homosexuálního kněze, mytologickou autobiografii provokativní hudebnice Peaches does herself nebo kanadský nezávislý film, který vyhrál Stříbrného medvěda na Berlinale, Vic+Flo viděly medvěda.

Více informací na: www.mezipatra.cz


 

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv