NP č.426 > Kultura | DivadloSamota Karla K.Marta Harasimowicz

„Lhostejnost je v mých očích ten nejděsnější hřích.“

Přiopilé tety a strejdové u taboráků, rozhněvaní demonstranti, patetičtí gymnazisté, depresivní intelektuálové – kdo nezpívá písně Karla Kryla? Jejich autor se stal jakýmsi mramorovým pomníkem, před nímž každý s úctou smekne, ale u kterého si zároveň málokdo dokáže vybavit víc než poněkud vyprázdněná hesla. Dá se dnes o Krylovi napsat moudrý, drásavý a aktuální text? Tvůrci inscenace Země Lhostejnost ve Švandově divadle se rozhodli s touto výzvou poměřit.


Radši zpívej

„Ten název je přece o nás! Neštve nás indolence těch, kteří by neměli být lhostejní a neteční? Nežijeme právě v zemi, kde se říká: Co tě nepálí – nehas!? Nežijeme v zemi, kde už – kolikátá – generace opakovaně zalézá plna hořkosti a frustrace do svých soukromých životů a dělá, že to venku s ní nemá nic společného?“ píše v programu spoluautor scénáře Libor Vodička a režisér inscenace Dodo Gombár dodává: „Kryl šel vždy proti proudu.“ Témata konformity, odvahy nahlas říkat své názory a napětí mezi soukromou „pohodou“ a veřejnou aktivitou, jsou pro představení ústředními.


V úvodních scénách se nacházíme v Česku roku 2013 a slyšíme texty zpráv a internetové komentáře, které jsou nám všem povědomé. Za potlesku a nadšených výkřiků „lajk!“ zaznívají stížnosti na Kalouska, Romy, Čechy, povodně. Před rozhádanou skupinu jednou za čas s mírně zoufalým výrazem předstoupí Miroslav Hruška s ampliónem a marně se snaží oslovit netečné obecenstvo. Je to jakýsi prolog k hlavní části představení, jehož dominantou bude podobný obraz: posmutnělý muž s kytarou (v jeho roli se postupně vystřídají všichni účinkující) stojící proti publiku, které ho sice jednou za čas familiárně osloví „Karle“ a požádá o další písničku, ale jež ho nikdy nebude pořádně poslouchat.


Být žhavý nebo ledový

Vodička a Gombár při tvorbě scénáře vycházeli z Krylových esejů napsaných v letech 1990–1993 (loni je vydalo nakladatelství Torst), ambice inscenace sahají ale za snahu pouhého představení textů. Na jevišti vidíme celistvý příběh, komponovaný z názorných skupinových scén a zpívaných pasáží. Samostatný výrazový prostředek přitom tvoří výprava inscenace, kterou připravila Eva Jiřikovská. Téměř jednotné kostýmy navozují dojem univerzality, rázné scénografické prvky – maska koně (narážka na „agoru“ Václaváku i Krylovu pomníkovost) a velké růžové srdce, do kterého se v závěru hrdina schová jako do obří bonboniéry – doplňují dění coby odměřené komentáře.


Příběh Země Lhostejnost působí přesně tak jako Krylova tvorba: je zároveň reflexivní a nabitý emocemi, lehce ironický a přitažlivě patetický. Ve své formální vrstvě by toto představení mohlo být střídmějším protipólem k posledním vynikajícím inscenacím Jana Mikuláška Europeana a Zlatá šedesátá. Zároveň je v něm patrný Gombárův rukopis – zejména v úvodním pokusu o scénické ztvárnění internetových diskuzí a režisérských experimentech, jako je rapovaná verze písně Strejček Strach a teta Obava (bezpochyby by obstála i jako samostatná performance).


Snad jediným, co Zemi Lhostejnost schází, je výraznější problematizace figury samotného Kryla jakožto mytologizované postavy české kultury. Je jasné, že by důkladnější zaměření na toto téma vydalo na samostatný večer, zároveň ale zamrzí, že se ho autoři inscenace dotýkají jen lehce a jakoby nejistě. I přesto nabízí představení Vodičky a Gombára podnětný komentář k naší současnosti. Komentář formulovaný hlasem, který dnešnímu českému divadlu velmi chybí.


 

Karel Kryl, Libor Vodička a Dodo Gombár: Země Lhostejnost, česká premiéra 5. října 2013

Švandovo divadlo na Smíchově


***


Ariel Dorfman: Smrt a dívka


Paulina žije v domku mimo civilizaci na břehu moře. Její manžel Gerardo má být jmenován předsedou vyšetřovací komise zločinů předchozího režimu. Ač je Paulina obětí výslechů a věznění režimu, žijí poměrně spokojený život a touží po dítěti a štěstí. Situace se změní, když Gerardo jednoho večera cestou domů havaruje a z nouze mu pomůže jistý doktor Miranda. Toho však Paulina poznává… V Česku málo známá hra chilsko-amerického autora Ariela Dorfmana je mistrovskou psychologickou sondou do života a útrap lidí po pádu (jakéhokoli) režimu, řeší provinění a míru trestu, lidské svědomí a příčiny jednání v kritických situacích.


Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1

5. 11. od 20 h.


 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv