NP č.426 > Dějiny přítomnostiDžihád nahoře bezPetr Michal

Znamená feminismus ukázat prsa? Co udělá z protestního gesta přenos z Kyjeva do tunisu? A jak nese „břemeno bílého muže“ ukrajinská žena?

 

Hesla napsaná černou barvou na nahých tělech krásných žen, policejní zásahy a fotografové, přední stránky novin a magazínů... Takový je tradiční průběh téměř všech akcí hnutí Femen. Letos na jaře se v řadě evropských měst odehrála série protestů „Džihád nahoře bez“, s chytlavými slogany jako Do prdele s vaší morálkou! Svobodu pro ženy! Pryč s islamisty! Naše prsa jsou nebezpečnější než kameny! Akce na podporu tuniské aktivistky a sympatizantky hnutí Aminy Tyler měly velký mediální ohlas. Avšak mimo masmédia se setkaly se silnou kritikou komentátorů, konzervativních i liberálních muslimů, muslimských žen a Aminy samotné. Přitom když se hnutí před pěti lety objevilo, vyvolávalo sympatie. Nyní, když se rozšířilo i do zbytku Evropy a překročilo moře na sever Afriky a do obou Amerik, přicházejí spíš rozpaky.


Z Kyjeva do Stockholmu

Hnutí Femen se objevilo v roce 2008 na Ukrajině s cílem bojovat proti patriarchátu – sexuálnímu vykořisťování žen, diktatuře, církvi… Hodně mluvilo o svém regionu – o zpodobňování žen jako duchaprostých objektů sexuální touhy, sexuální turistice, násilí na ženách, zakazování potratů, omezování práv gayů a leseb. Z počátku se jejich protesty odehrávaly v „kostýmech“ a aktivistky zůstávaly vyzývavě oblečené. Brzy ovšem nastoupilo to, co hnutí proslavilo – polonahý protest s údernými hesly na obnažených tělech aktivistek.

Právě tento protestní styl se nakonec stal nejvýznamnějším vývozním artiklem. Hnutí se nikdy netajilo ambicí přerůst hranice Ukrajiny. Od roku 2011 se rozšířilo do dalších východoevropských států, západní Evropy a po arabském jaru přeskočilo i na sever Afriky. Témata se rozrostla od protestů proti jaderné energii v roce 2011 (polonahé protesty u příležitosti 25. výročí Černobylu), přes podporu Pussy Riot v roce 2012 (Inna Ševčenková pokácela motorovou pilou dřevěný kříž v centru Kyjeva) až po letošní podporu Greenpeace (členky hnutí uspořádaly na výletní lodi v centru Paříže exhibici na podporu aktivistů zadržených v Rusku).

Ke kroku do muslimského světa jim dala příležitost Aliaa Elmahdy, egyptská studentka, která v prosinci 2011 zveřejnila na blogu svou nahou fotografii. Symbolické protesty následující rok ve Švédsku (Aliaa tam požádala o azyl) rozšířily „program“ o boj proti islamismu a právu šaría. Femen, které od začátku kritizovaly konzervativní pravoslaví, zde svůj odpor k náboženství „globalizovaly“.


Komu vlastně patří mé tělo?

V březnu 2013 dala na internet svou polonahou fotografii s černým nápisem v arabštině na hrudi tuniská sympatizantka hnutí Amina Tyler. Její původní poselství znělo: Mé tělo patří mně, nikoliv ctnostem někoho jiného. Avšak brzy se objevila alternativní verze v univerzální a náležitě zjednodušující, nebo spíše překrucující angličtině: Fuck Your Morals (Do prdele s vaší morálkou). Amina se ocitla v domácím vězení a zavrhla ji její vlastní rodina. Femen zahájily v dubnu, v den Amininých narozenin, sérii polonahých protestů: „Džihád nahoře bez“.

Proč Amina kritizovala organizaci, která se za ni postavila, a proč ji letos v srpnu opustila? Šlo zvláště o protest v Paříži, kde členky hnutí spálily vlajku nesoucí šahádu, krédo spojující muslimy. Tento krok kritizovala jako islamofobní, stejně jako akci Femen v době jejího věznění tuniským státem (Amina v květnu protestovala proti nepovolenému sjezdu saláfistů, během protestu se dostala do konfliktu s policií), kdy aktivistky Femen demonstrovaly před tuniskou ambasádou v Paříži s pokřikem Amina Akhbar, Femen Akhbar. V srpnu se pak od Femen distancovala právě kvůli postoji k islámu, ale také kvůli neprůhlednému financování (Amina se obávala, že organizace může čerpat peníze z Izraele).


Práva žen jako politický nástroj

Necitlivá forma protestů ukazuje nejenom na neporozumění roli islámu v severoafrických zemích, ale také na sdílení islamofobie rozšířené po 11. září 2001. Symbolem islamofobie s feministickou tváří se stalo prohlášení Laury Bushové z roku 2001 o „válce proti teroru“ coby boji za práva žen. V tomto pohledu jsou islám a právo šaría původci nespravedlnosti, muži jsou v muslimských zemích barbary, aktéry veškerého násilí a představují nebezpečí pro demokracii a civilizaci. Ženám je ponechána role slabých a manipulovatelných objektů bez vlastní vůle. Místo propůjčení hlasu ženám z muslimského světa tvrdí mediální vůdkyně hnutí Inna Ševčenková, že „muslimská feministka je oxymorón“ a „nošení hidžábu nebo jiné formy zahalení je otevřeným přihlášením se ke zločinnému náboženství“.

Některé hlasy upozorňují také na necitlivost k postavení muslimů v Evropě, kde čelí předsudkům a ekonomickému znevýhodnění. „Džihád nahoře bez“ se nevyhnul ani ahmadíjské mešitě v Berlíně – v Saudské Arábii je tato menšina považovaná za kacířskou a jejím členům je zapovězený hadždž. I kdyby se jednalo o pouhé nedorozumění, je zvláštní, že se aktivistky nedokázaly inspirovat postavením muslimů v regionu, z nějž vycházejí. Situace muslimů v Rusku se totiž podobá té západoevropské – vykonávají ubíjející a špatně placené práce, čelí policejní šikaně a xenofobii společnosti. Výstavba mešit je v Moskvě běžně zamítána s odůvodněním, že většina muslimů ve městě jsou ilegální přistěhovalci. Sám Putin tvrdí, že nošení muslimského šátku je cizí tradicí, která nemá v ruské kultuře místo, a otevřeně tak vystupuje proti 15 % muslimské populace v zemi. Putin, ale i běloruský Lukašenko a ukrajinský Janukovič jsou ve velmi dobrých vztazích s pravoslavím. Útočit na islám tak znamená přitakávat východoevropským mocným.


Ukrajina nahoře bez

Kritika Femen za islamofobii nás může snadno vzdálit možnosti hnutí pochopit. Přenášení evropského přístupu k nahotě na islámský svět je totiž stejně zavádějící, jako posuzování východoevropského ženského aktivismu západníma očima.

Východ Evropy si prošel odlišnou cestou emancipace žen než Západ. Původní komunismus zdůrazňoval oproštění od rodinných povinností vytvářením veřejných služeb. Nahota obou pohlaví hrála osvobozující roli, např. hnutí Pryč s hanbou v roce 1922 uspořádalo několik nahých protestů proti zpátečnické buržoazní morálce. Stalinismus s masovou industrializací a kolektivizací viděl rovnost pohlaví v zapojení do pracovního procesu, ale povinnosti žen vůči rodinám zůstaly. Komplikovaná situace země za Gorbačova se odrazila v kampani za obnovu rodinného života. Ženy sice mohly pracovat a získat kvalitní vzdělání, ale vztahy mezi pohlavími zůstaly podřízené některým tradičním normám. Nedemokratické období ve východoevropských zemích také potlačilo cokoli, co by mohlo být považováno za feminismus zdola.

Naopak devadesátá léta představovala explozi hladu po všem západním: everything from west is the best. Nekriticky se ze Západu přejímalo vše, co se zdálo být symbolem svobody – od demokratických ideálů až po otevřené hlásání sexuality. Dnes je na Ukrajině možné vedle sebe vidět chudobu srovnatelnou se zeměmi třetího světa a rozsáhlý sexuální průmysl (odhady se pohybují okolo 50 tisíc prostitutek). Obecná neúcta k ženám se odráží nejenom v četném násilí na ženách, vysoké míře nezaměstnanosti (okolo 80 % nezaměstnaných jsou ženy) a nedostatečném zastoupení v ukrajinském parlamentu, ale i v tématech jako potraty. O nich diskutovali na IV. národním kongresu bioetiky v roce 2010 zástupci akademie věd, ministerstva zdravotnictví a pravoslavné církve. S výjimkou několika aktivistek, které narušily začátek kongresu, bez účasti žen.

Pokud tedy mluvíme o Femen, je nutné mít na paměti, z čeho vycházejí. Jistě lze kritizovat jejich „podporu“ muslimským ženám za syndrom bílého spasitele, tento spasitel však přichází z východu a nepatří mezi vyvolené.


Nový feminismus?

Na organizaci se běžně snáší kritika zleva i zprava. Jedněm vadí odhalování těl, jiným hanobení národa a národních symbolů.

Je tohle vůbec feminismus? Anna Huzolová, bývalá ekonomka a zakladatelka hnutí, chtěla prostě upozornit na to, že i „ženy mají práva, třeba právo protestovat. Mít práva není nic radikálního.“ Chtěla každodenní běžný ženský aktivismus, který by měl styl, bavil by a nebyl zatížený zbytečným akademismem.

Femen ovšem od začátku stojí na pomezí marketingového projektu a umělecké performance. Polonahé protesty jsou do detailů plánované a zaranžované, podílí se na nich většinou úzký okruh aktivistek a na pečlivě spravovaném blogu a sociálních sítích si získávají zájem internetových mas. Volba polonahých protestů útočí na konzervativní klima země, ve které je tělo vyhrazeno k individuálnímu potěšení, nikoli k veřejným protestům v ulicích Kyjeva. Femen chce otevřít veřejnou debatu o roli žen a snaží se upozornit na problematický přístup k prostituci. Cílové publikum má vysokou toleranci vůči pornografii. Volba stále stejných krásných žen umožňuje udržovat mediální obraz celebrit, který zaručuje prodejnost. Ideologie „sextremismu“ – křehká těla, hlasitá hesla a přehnané násilí – je vlastně jen divadelní hrou s nekonečným jevištěm.

Nahota sice útočí na převládající macho kulturu, ale také posílá dál stereotypy o ženských tělech. Od uměleckých projektů těžko očekávat hlubokou analýzu. Výmluvné je i nedávné odhalení ukrajinského politologa stojícího za PR úspěchem Femen, Viktora Svjatského. Komplikovaný vztah celé organizace vůči mužům naznačuje skutečnost, že v jejím centru stál muž, jehož osobní motivací k činnosti v hnutí bylo získat ženy a který aktivistky sám označoval za slabé, bezcharakterní, bezpáteřní a submisivní.

„Francie potřebuje trochu našeho nového feminismu,“ nechává se slyšet Inna Ševčenková. Možná ale spíš Femen potřebují zamyšlení nad tím, jak mohou jejich metody protestu působit jinde a jestli na kritice od „nudných“ západních feministek a „ušlápnutých“ muslimek něco není.


Autor je spolupracovník redakce.


***

2008 – Anna Huzolová zakládá na Ukrajině hnutí Femen.

2009 – první polonahé protesty

2011 – za protesty v Bělorusku jsou členky hnutí vystaveny policejní šikaně.

2012 – aktivistky protestují společně s Aliou Elmahdy ve Švédsku
– Inna Ševčenková podřezává na podporu Pussy Riot v Kyjevě kříž a v obavě před trestním stíháním odchází do Francie, kde zakládá Femen France.
– prosincové protesty před Eiffelovou věží:
„Raději nahá než v burce“

2013 – „Džihád nahoře bez“, série dubnových protestů na podporu tuniské aktivistky Aminy Tyler
– v červenci a srpnu čelí klíčové postavy hnutí státní šikaně
– z nového dokumentárního filmu
Ukraine is not a Brothel vychází najevo, že jedním z tvůrců mediálního úspěchu hnutí byl „tajemný“ Viktor Svjatskij.


 

 


autor / Petr Michal VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv