NP č.428 > Téma číslaJak obnovit solidarituJaroslav Fiala, Jiří Růžička

Solidarita je dnes pro mnohé z nás mrtvé nebo až příliš abstraktní slovo. Proč k tomu došlo a lze to změnit?


 

Je před námi nelehký úkol. Jak psát o něčem, co se vytrácí nebo možná už ani neexistuje? Jinými slovy, jak dnes psát o solidaritě? Solidarita jako představa, že dohromady tvoříme společnost, v níž má každý právo na zdraví, bydlení nebo jídlo a že se o sebe společně staráme, mizí, a existují pádné důvody domnívat se, že bude úplně zničena. Zvyšují se sociální nerovnosti, počty chudých v Česku rostou závratným tempem a víc než patnáct procent populace živoří na hranici bídy. Evropa se potýká s ohromnou nezaměstnaností mladých lidí, jejichž perspektiva se rovná ztrátě budoucnosti. Vyhlídky jsou čím dál nejistější, ale snahy politiků něco s tím udělat jsou mizivé. Přitom by všechno mohlo vypadat jinak. Nevěříte?


Umění solidarity

O střední třídě se říká, že tvoří páteř naší společnosti. Střední třída údajně ztělesňuje nejdůležitější ctnosti, jako je pracovitost a odříkání, její členové jsou hrdí na to, co v životě dokázali, zakládají si na svém pracovním nasazení, ale i na osobní integritě a schopnosti projevit uznání druhým. Často si myslí, že jsou strůjci svého štěstí, že vše dosáhli jen díky svému úsilí a věří, že žijeme ve víceméně otevřené společnosti založené na spravedlivé odměně za podaný výkon. Jenže pokud čelí nejistotě a začne se jim dařit hůře, reagují trochu zvláštně.

Sociolog Jan Keller píše, že mentalita středních vrstev je založena na touze dostat se na společenském žebříčku výše a také na strachu z pádu, kdy jim hrozí, že by mohly přijít i o to, co už mají. Příslušníci středních vrstev nepatří mezi vrcholně úspěšné, ale ani mezi neúspěšné. Nějaké prostředky a postavení sice získali, ale není toho dost, aby mohli žít bez ustavičného pracovního nasazení. Odtud plyne i jejich pocit nejistoty, stejně jako obavy o dosaženou společenskou pozici. Touží se tedy dostat mezi ty bohatší, jejichž životní styl napodobují, ale zároveň pociťují odpor vůči deklasovaným – chudé obviňují z toho, že si za svou situaci mohou sami svojí leností nebo neschopností. Jenže střídavý obdiv k vyšším vrstvám a odtažitost nebo dokonce nenávist k chudým, kterým přičítají vinu za své vlastní potíže, vede k neblahé situaci: střední třídy neumějí říci, co je spojuje ani bojovat za společný zájem.

Navzdory všem potížím tu však jistá naděje existuje. V rozmanité a čím dál víc individualizované společnosti, jako je ta naše, je soužití s druhými, natož pak sledování společného zájmu, jedním z nejnáročnějších úkolů současné doby. Žít s lidmi, kteří se ode mne liší, vyžaduje víc než jen dobrou vůli: je to poměrně náročná dovednost, která v nás byla potlačena. Je ale možné se jí znovu naučit. V takovém případě se na celou věc můžeme podívat jinak – základem solidarity se může stát spolupráce, kterou si lze osvojit jako například umění nebo řemeslo.


Energie z ulice

Říká se, že člověk potřebuje 10 000 hodin k tomu, aby se naučil nějakou dovednost, jako je třeba hra na hudební nástroj. To se rovná zhruba čtyřem hodinám cvičení denně po dobu pěti až šesti let. Těžko říci, kolik času je potřeba k tomu, abychom se znovu naučili být solidární. V zásadě tu ale platí, že spolupráce se může stát určitým druhem rituálu, který si osvojujeme v praxi – například pobytem v kolektivu, organizováním koncertu, happeningu nebo demonstrace. Takovéto rituály jsou důležité z jednoho prostého důvodu: spolupráci máme určitým způsobem zabudovanou v sobě. Abychom přežili, museli jsme se naučit kooperovat, pouze současné podmínky v nás namísto péče, empatie a spolupráce znovu probouzejí hlavně soupeření.

Pod ekonomickým tlakem se náš čas rozpadá na anonymní balíčky kupované na stále krátkodobější úkoly a náš život se mnohdy podřizuje technologiím. Otázkou je, jak proti něčemu takovému bojovat a kde brát energii. Virtuální prostor nabízí odpověď jen zčásti: na jedné straně nám usnadňuje komunikaci a nabízí možnost lépe se organizovat, na druhé straně ve vztahu k solidaritě funguje stále jako náhražka nebo určitý druh kompenzace. Energii je namísto toho možné získávat především setkáváním ve veřejném prostoru. Tím, že se lidé budou veřejně setkávat, společně komunikovat a sdílet živou energii. Solidarita totiž předpokládá i vědomí společných myšlenek, postojů nebo cílů. Právě v kolektivu na ulici nebo na demonstraci je snáze sdílíme, protože je vidíme fungovat v praxi – společný postoj tu získává reálnou podobu.

Můžeme změnit instituce?

Demonstrace může sloužit jako dílna solidarity. Nejenže nás spojuje jistý zájem, ale můžeme za něj bojovat a nakonec jej prosadit. Říká se, že americký prezident Richard Nixon měl velký strach z demonstrantů proti válce ve Vietnamu. Pln obav volal svým podřízeným, že si pro něj protestující před Bílým domem brzy přijdou… Dnešní politici jako by se veřejnosti a jejích požadavků bát přestali, což může být o důvod víc, proč se o něco podobného pokoušet. Jestliže má být naše společnost pouhým souborem individuí sledujících jen naplnění svého soukromého štěstí, můžeme se omezit na každodenní přežívání a přizpůsobovat se okolnostem. Pokud nám to ale k životu nestačí, je možné se inspirovat a usilovat o hlubší změnu.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč by snahy o změnu měly fungovat. Absence solidarity je podle všeho jednou z hlavních příčin neúspěchu různých sociálních hnutí, která se často setkávají s nepochopením a dlouhodobě i vlažným zájmem širší veřejnosti. Přitom jsou to právě obyčejní lidé, kteří jsou současným systémem postiženi a ohroženi nejvíce, a bylo by pochopitelné, kdyby se chtěli aktivně zapojit do protestního pohybu. Těžko se tomu ale divit. Přispěly k tomu i dvě desetiletí intenzivní mediální masáže, která nám neustále vštěpovala mantru o osobní odpovědnosti a individuálním úspěchu. Bylo by tedy trochu zbytečné pouze naříkat nad ztrátou konkrétní, praktické solidarity mezi lidmi, když jí byl odňat takřka jakýkoli širší základ.

Kde bychom měli takovou oporu hledat? Podíváme-li se na zřejmě největší organizovanou historickou sílu, jejímž cílem bylo prosazení skutečné solidarity a rovnosti – dělnické hnutí druhé poloviny devatenáctého století, pak tímto tmelem bylo nepochybně třídní vědomí. Bylo přesným opakem jakékoli kastovnické solidarity předmoderních časů, jelikož usilovalo o rovnost pro všechny bez rozdílu. Svoji sílu čerpalo z rozlišení práce a kapitálu, a otevřelo tak cestu dělnickým organizacím a postupné přeměně na stát blahobytu, který garantoval například právo na práci, bezplatné vzdělávání, zdravotnictví a zajištění ve stáří. Setkávají-li se dnes apely na solidaritu s neúspěchem, je tomu především proto, že takové vědomí neexistuje.


Umíme toho víc, než se zdá

Solidarita má dnes slabou oporu v institucích. Probouzet ji lze určitě různými kroky – vzájemnou pomocí, sbírkami, na demonstracích, při stávkách nebo organizováním hnutí. Nabízí se ale otázka, zda takovéto praktické kroky nezůstanou jen záležitostí subkultur, které sice upozorní na důležitá témata, jenže jejich dopad zůstane omezený a dočasný. Fyzické i časové možnosti jejich členů mohou mít bez širší podpory veřejnosti stále omezený účinek, který navíc bude obehnaný zdí parlamentní politiky a velkých ekonomických zájmů.

Budoucnost ale stále zůstává otevřená. Koneckonců, krize vždy poukazuje na potřebu změny a právě díky tomu se otevírají i možnosti, které se dosud zdály být nemyslitelné. Nemusíme hned propadat skepsi, jelikož každá aktivita může změnit kritéria, pomocí kterých uvažujeme o tom, co je vůbec možné a co ne. Budoucnost proto nemusí znamenat jen zintenzivnění a umocnění stávajících trendů, jinými slovy pokračování světa v zajetých kolejích, které nás vedou k boji o zdroje a ekonomické válce všech proti všem. Lidé mají právo určit, co je možné a co ne, změnit běh věcí a položit větší důraz na lidskou důstojnost. Ptejme se proto jinak: není právo na slušnou mzdu, bydlení, zdraví nebo jídlo otázkou zdravého rozumu? Jak to, že jsme došli do bodu, kdy považujeme tak základní věci za nesamozřejmé? Právě spolupráce by mohla sloužit jako základ pro probuzení lidské důstojnosti. Jsme totiž schopni spolupracovat mnohem víc, než se nám v současném společenském řádu zdá. Byla by škoda toho nevyužít.

Autoři působí na filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

 

BOX:

Smrt solidaritě!

 

Se solidaritou a dalšími nákazami nechcete nic mít? Jak nenaletět planým řečem a ochránit sebe i svět před solidárním morem?

 

1. Nevstupujte do kontaktu! Čím větší distanc od ostatních i světa, tím větší bezpečí. V běž- ných každodenních kontaktech s ostatními se vyhněte především sdílení, empatii, přiroze- nosti a pochopení.

2. Fluktuujte! Nic jako společnost samozřejmě neexistuje, i shluky lidí, které přetrvávají v čase však můžou znamenat určité riziko. Přesouvej- te se, co nejvíc – kdo nikam nepatří, zůstává v bezpečí.

3. Dívejte se jinam! Pokud už vám hrozí setkání s lidmi či situací, která by se vás mohla jakkoliv emocionálně dotknout, odvraťte se. Pozor na letmá každodenní setkání. I ten nejodporněj- ší chudák vám může přirůst k srdci, když ho budete potkávat každý den. Co oči nevidí, to srdce nebolí...

4. Hodnoťte! Nejste Buddha a na svůj názor máte právo. Máloco dokáže člověku udělat tak dobře, jako od srdce vyřčený soud. Hlavně nepátrejte po okolnostech a kontextu, svou pozornost zaměřte na viníka, ať už spáchal cokoliv (vždycky se něco najde).

5. Po ničem nepátrejte! Neztrácejte čas sna- hou porozumět sobě a světu kolem vás (ale- spoň ne najednou!). Člověka to jen obtěžuje a znepokojuje.

6. Nemluvte o tom! Pokud už se nějakého solidárního jednání dopustíte, nechte si to pro sebe. Čím méně se o takových věcech bude mluvit, tím líp. Ještě by si někdo mohl začít myslet, že je to normální.

 

Svobodu – stát se člověk člověku vlkem! 



autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jiří Růžička VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Přestat být cizincem / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.342 > Rozhovor Může se Vietnamec stát někdy Čechem? Jak daleko může zajít islamofobie v Evropě? Mohou Češi pomoci řešit izraelsko-palestinský konflikt? Kudy vede hranice mezi nekritickou vstřícnosti a strachem z cizího? Rozhovor s politologem Pavlem Baršou.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále
celý archiv