NP č.423 > Téma číslaNenechat to na uliciOndřej Slačálek

S antropologem Yasarem Abu Ghoshem o vlně anticiganismu i výzkumu mezi chudými Romy.


 

Proč mluvit o anticiganismu? Není to jen způsob, jak zakrýt rasismus a říct, že Češi nejsou rasisti, jen nesnáší cikány, protože se neumějí chovat?

Takhle jsem anticiganismus nezaznamenal. Možná to ale není moc vzdálené tomu, jak mu rozumím: jako nové podobě resentimentu vůči Romům, která radikalizuje otázky soužití. Anticiganismus nestačí jen odmítat jako formu rasismu a uvádět proti němu obecné argumenty o rovnosti mezi lidmi a kulturami. Postoj „nejsem rasista, ale...“ se liší od klasického rasismu minimálně v tom, že není vyjádřením nadřazenosti jedněch vůči všem ostatním, ale podřadnosti jedněch vůči všem ostatním.

Dokonce si myslím, že argumentování problémy soužití musíme pochopit jako nahrávku na smeč. Znamená možnost přesunout střet emocí na úroveň střetu konkrétních zkušeností. Že si nepřejeme, aby se z toho stal rasismus jako politická doktrína, ještě neznamená, že bychom měli umenšovat nebo zesměšňovat ono „ale“. Nebezpečí vyplývající ze spojení jakéhosi svátečního rasismu „místních rozhořčených obyvatel“ s organizovaným násilím, ať už lidovým nebo, když ne státním, tak aspoň státem přehlíženým (např. na Slovensku, v Itálii nebo Maďarsku), je zřejmé a je třeba neustále připomínat, že ty tzv. pochody jsou jen nedokonanými pogromy.


Anticiganismu se přitom chytají politické elity…

Potlačování „cikánského zlořádu“ se někde stává otázkou „přežití národa“. Když Jobbik v Maďarsku dostane 15 %, tak to v zásadě znamená, že téměř pětina Maďarů považuje „cikánskou otázku“ za věc vlastního přežití. Zároveň většina těch lidí má za to, že „popisují realitu“. Politická doktrína rasismu, kterou nabízejí krajní politická uskupení, jim umožňuje vyzdvihnout některé případy a „zkušenosti“ a potlačovat jiné.

Vždycky tu je otázka formy. Facebook poskytuje dostupný politický prostor, olajkováním statusu nebo přidáním do nějaké skupiny se hlásíte k nějakému názoru, ale zároveň to děláte v nezávazném prostředí, často s nadsázkou… Jevy, které jsme znali, to posouvá do nových, vyhrocených poloh. Ve výsledku tu máme takovou laboratoř třicátých let.


Nic zásadně nového?

Laboratoř neznamená stejné záměry, postoje ani výsledky. Romové jsou v nové roli. Cikáni se nemohli nikdy stát Židy, protože si nešlo představit souvislost úpadku německého hospodářství a kultury s Cikány. Existovala ale židovská elita, která mohla fungovat jako obětní beránek.

Zatímco dnes se dá poukazovat na sociální dávky, i když je to absurdní...

Nejen to. Kde nejsou Romové, lze přisoudit vinu proromským aktivistům nebo spiknutí elit, „politické korektnosti“ atd. Průšvih bude, pokud se tohle téma nechá na ulici.


Co je možné místo toho? Jak reagovat?

Potřebujeme politický střet a hledání politického řešení. To, že tu jsou nezaměstnaní nebo špatně zaměstnaní, kteří se cítí odstrčení a zároveň se domnívají, že instituce jsou tak nějak „jejich“, české, a mohou se jich dovolávat proti Romům, je špatně. Ten „velký“ rasistický střet do sebe vtáhne mnoho „malých“, každodenních zkušeností, přerámuje je a zdůrazní některé z nich. Potřebujeme, aby se ke slovu dostaly i jiné: Když jsme včera spolu pili v hospodě, tak jsi se ani nezmínil, že mě tu nechceš. Když učíte naše děti, tak se přece nemohou dívat, jak jste na demonstraci, kde se křičí Cikáni do plynu. A potřebujeme také romské zastupitele a romské starosty, aby instituce nepatřily pouze jedné pomyslné straně. Takže Romové do politiky.

Otázka stojí: jak se stává, že vztah k Romům představuje i vyjádření vztahu ke společnosti, ke státu apod. Odpověď si musí vyjednat mezi sebou všichni zainteresovaní. O tom je politika, kterou je akorát potřeba přiblížit aktérům. Antropolog David Scheffel nedávno mluvil o svém současném výzkumu postupného přerámování „cikánské otázky“ na Slovensku v důsledku zapojení Romů do komunální politiky. Dnes je na Slovensku okolo třiceti romských starostů a nevím kolik zastupitelů. V takových místech se už sotva budou organizovat výstražné pochody. Kdo chce vyjednávat o problémech, má možnost. Když ji nebude respektovat, je to on, kdo je nepřizpůsobivý. Ti, kdo v takových místech žijí, si na to budou muset postupně zvykat a s Romy politicky vyjednávat. V demokracii si politické partnery nevybíráme.


Jak samotní Romové reagují na svůj obraz? Ve vašem výzkumu se s vámi vždy snažili uzavřít pomyslné „spojenectví“ proti jiným Romům: Ti špatní cikáni jsou ti odvedle…

Je to obecný jev, nejlépe zpracovaný na vztazích mezi katolickými a protestantskými nezaměstnanými v Belfastu. V mém výzkumu bylo nakonec celkem okrajové, že jsou to Romové, dělo se tam to, co všude. Nebylo to dělení mezi rodinami, žádné „tradiční romské rody“, byli promíchaní. Šlo to brácha proti ségře, bratranec proti sestřenici, jen proto, že bydleli shodou okolností ve vedlejší budově.

Téhle nevraživosti nejde porozumět, pokud do rovnice nepřiberete neviditelného třetího. Tohle všechno přece děláte proto, abyste normalizoval svůj obraz v očích těch, kdo mají moc, lepší přístup ke zdrojům, kdo rozhodují – zkrátka v očích bílých.

V dané vesnici to konkrétně znamenalo především mít na své straně majitele večerky, protože dával na dluh. Mnohem víc než starostku.


Ukázat, že „nejsem jako oni“ a dluh splatím?

Ano. Nejsem žádnej cikán, já jsem Rom, my při sobě držíme, jsme spořádaný, my známe své závazky a dluhy. Tamti jsou nestřídmí a nespolehliví cikáni, ani neví, co je závazek, nedá se jim věřit, nezaslouží si pomoc.

Mimochodem, ten majitel večerky se nakonec stal starostou, právě díky hlasům tří čtvrtin místních Romů.


Yasar Abu Ghosh (1973) je antropolog, působí na Univerzitě Karlově. Zabýval se výzkumem strategií přežití chudých Romů.

 

 

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv