NP č.445 > Téma číslaZa město čistějšíAnna Hausnerová, Ondřej Slačálek

Už více než rok a půl platí tzv. lex Řápková, zákon, který umožňuje uložit zákaz pobytu na území obce za opakované přestupky. Co přinesl? Kromě stovek, možná tisíců vykázaných a více než dvou set lidí s uměle vyrobeným trestným činem také jednašedesát vězňů, kteří jsou ve vězení zbytečně. A dobrý pocit na některých radnicích.

Lence je jednadvacet let, na ulici je od šestnácti. Rodinu nemá a jejím jediným prostředím jsou ostatní mladí lidé v podobné situaci. Poslední dva roky společně vyřizujeme doklady, hledáme příležitostné brigády, probíráme, v jakém prázdném objektu by se dalo alespoň dočasně vegetit nebo si prostě jen tak povídáme o životě. Letos v květnu Lenka zmizela. Ptala jsem se na ni v denním centru Naděje a ostatních terénních pracovníků. Nikdo o ní nic nevěděl.

Stává se, že člověk z ulice prostě zmizí. Někdy odchází dobrovolně do léčebny, jindy nedobrovolně za mříže. Někdy se prostě přihodí něco zlého. Lenka ale nikdy nemluvila o potřebě změnit svůj život, nedávala si žádnou naději a ani v trestné činnosti nebyla nijak protřelým „živlem“, spíš trochu oběť partnerů, bez kterých je pro holku na ulici obtížné obstát. Telefon neměla a kartičku s mým číslem ztrácela stejně často jako doklady. Na ulici prostě nemáte šuplík, kam si důležité věci ukládat, proto jsme se dohodly, že originály důležitých dokumentů zůstanou u nás, v kanceláři organizace, která pomáhá dlouhodobým uživatelům drog, a u sebe bude mít jen kopii občanského průkazu. Policistům to při kontrole většinou stačí, mají na nás kontakt a skutečnost si mohou ověřit. Začala jsem mít obavu, že se přihodilo něco opravdu zlého. V případě, že někdo z ulice zemře nebo je hospitalizován v závažném zdravotním stavu, zpravidla se to dozvíme od ostatních lidí z ulice. Pouliční potrubní pošta funguje spolehlivě. Takže Lenka prostě zmizela. Uprostřed léta jsme se potkaly v tramvaji. Ulevilo se mi a byla jsem zvědavá, co se stalo. Lenka vyprávěla a já se tak poprvé setkala se zákazem pobytu. Už v minulosti se stávalo, že někdo přiběhl na Hlavák s potřebou si vyměnit použité injekční stříkačky, rychle sbalil čisté nádobíčko a s komentářem „já tu nesmim bejt, mám zákaz“ prchnul zpět za hranice městské části Prahy 1. Ale absurdita nařízení mi došla až po rozhovoru s Lenkou. Zákaz pobytu dostala za opakované pití alkoholu na veřejném prostranství. Zprvu moc nechápala, co přesně zákaz pobytu znamená, nemá doručovací adresu, takže ani rozhodnutí neviděla. Vše jí 
došlo, až když byla poprvé „nachytána“ při pohybu v zakázaném pásmu. Dostala varování a byla vykázána. Možné důsledky porušení sankce jí ale nikdo nevysvětlil, a tak to celé nebrala ani příliš vážně. Příští zadržení už tak hladce neproběhlo. Hlídka městských strážníků plnila svůj úkol důkladně. Lenka byla zadržena na 24 hodin a bylo jí vysvětleno, že pokud bude v době trvání svého trestu opět zadržena na území Prahy 1, bude takové chování považováno za maření úředního rozhodnutí, což je trestný čin s horní sazbou dva roky odnětí svobody.

V ten červencový den, kdy jsme se potkaly v tramvaji, jela zjistit, jak dlouho ještě trest trvá. Je těžké si představit, jak abstraktní může být pojem „tři měsíce“ pro někoho, kdo nemá diář a komu dny plynou v horizontu kde dnes přespat a jak sehnat jídlo. Stejně náročné musí zřejmě být

představit si přesné hranice jednotlivých městských částí. Představa fungování v režimu sankce zákazu pobytu se tak jeví jako dobrodružná bojovka, pokud ovšem na svobodném pohybu městem nezávisí vaše existence, a v případě, že vás chytí, nehrozí definitivní ztráta svobody. Je patrné, že tento trest je určen jasně vymezené a velmi dobře rozpoznatelné skupině lidí. Mě běžně policisté na ulici nezastavují. Mám totiž kde bydlet, kde se umýt a vyprat si oblečení.

Nabídla jsem Lence, že situaci můžeme společně řešit, že sankce jí byla udělena neprávem (v zákoně jsou jasně uvedená pravidla, za kterých není možné sankci udělit, například zpřetrhání sociálních vazeb nebo přístup k životně důležitým potřebám). Souhlasila a vzala si kartičku s mým číslem. Od té doby jsme se neviděly.

TREST JEN PRO NĚKOHO

Lenčin příběh není ojedinělý. Sklízíme ovoce snažení starostů mít pod kontrolou, kdo se pohybuje v jejich obci. Zákon, který jim umožňuje až na tři měsíce zakázat pobyt v obci za opakované přestupky (pokud zde jejich pachatelé nemají trvalý pobyt), propagovala zejména poslankyně Řápková, chomutovská primátorka a posléze poslankyně za ODS. Od začátku dávala jasně najevo, že půjde o zákon „na míru“ a pouze pro někoho. Během schvalování v senátu například řekla: „Nehovoříme tady o lidech, kteří pracují, neboť jejich pokuta je vymahatelná vždy, ale o těch, u kterých je pokuta zcela neúčinná, tedy de facto jediná sankce za spáchaný přestupek se míjí účinkem, neboť přestupce nemá příjem a pokutu není z čeho vymoci.“

Namísto pokut měla lidi bez práce zasáhnout jiná sankce – pánem nad jejich svobodou pohybu se měl stát místní úřad a přestupková komise. Řápková získala značnou podporu řady starostů, těšících se na možnost vykazovat „problémisty“.

Proti se také vyjadřoval leckdo – na nesoulad s lidskými právy a míru zásahu do životů potrestaných upozorňoval nejen ombudsman, který to má v popisu práce, ale dokonce i tehdejší prezident Klaus, který měl k jiným lidskoprávním kauzám spíše vztah chladného odstupu nebo dokonce výsměchu. I on se rozhodl zákon nepodepsat a upozornil na nepoměr mezi přestupky a velikostí trestu.

Lobby starostů v boji přetlačila i prezidenta. Z hlasování o zákonu se stal předmět koaličního handlu, a tak hlavu státu přehlasovaly všechny vládní strany jako jeden muž a jedna žena. Proti omezování svobod nezvedli ruku ani oblíbení liberálové jako Jiří Pospíšil či Karel Schwarzenberg. Debaty skončily, zákon začal platit k 15. lednu 2013 – a zároveň až na pár výjimek opustil stránky novin.

AŽ MOC POUŽITELNÝ ZÁKON

Česká advokátní komora varovala v době debat o přijetí normy před „nepoužitelností“ zákona v praxi. Jeho text je totiž plný neurčitých formulací – přestupky, za něž lze uložit zákaz pobytu, mají „významně“ narušovat „místní záležitosti veřejného pořádku“ a zároveň musí být uložení trestu „nezbytné k zajištění ochrany místních záležitostí veřejného pořádku na území obce“. Míře vágnosti se vyrovná snad jen důraz na místo, obec, lokálnost. Tento důraz je ve skutečnosti mocenskou vysvětlivkou: o tom, co je dost „významným“ narušením a co je „nezbytným opatřením“, se bude rozhodovat v dané obci či městské části. Co se právníkům jevilo jako nepoužitelné, pochopila naopak některá zastupitelstva jako velmi uživatelsky přátelské – pro svou svévoli. Tamní mocní totiž vědí, že důležitá nejsou kritéria posuzování, ale spíše to, kdo podle nich posuzuje. A aby se represivně naladění starostové naučili správně pracovat se zákonem, začala pro ně Řápková na toto téma pořádat semináře. Na první z nich byl takový zájem, že nestačila kapacita místnosti...
Jak se stát zlosynem, jehož je nezbytné vykázat? Snadno, tedy alespoň na některých místech. Kupříkladu v Chomutově poslankyně Řápkové byl dodnes zakázán pobyt celkem šestadvaceti přestupcům. Z vykázání první z nich, prostitutky, vyrazilo město pár titulků v tisku. O dalších se už pochopitelně nepsalo. V Praze 2 či Praze 8 kupodivu nikdo dostatečně „významně“ místní veřejný pořádek nenarušoval, alespoň na naše dotazy reagovaly místní úřady v tom smyslu, že zákaz pobytu ještě nikomu neuložily. Naopak o pouhých pár ulic dál je situace zcela jiná. Praha 1 už agilně vykázala 103 lidí (dvaatřicet rozhodnutí se ale nepodařilo doručit, a tak nenabyly právní moci). Nad nepoměrem oproti ostatním městským částem pokrčí tisková mluvčí rameny: „Praha 1 má prostě nejvíc problémů s problémovými osobami.“

Zákazem pobytu hrozila radnice Prahy 1 i squatterům, kteří opakovaně obsadili prázdné domy na protest proti jejich chátrání a spekulaci. Trest se tak stal nástrojem k vyhrožování politické opozici. Zákon je zkrátka využíván k akci, v níž sehrávají opakované přestupky roli záminek a příležitostí zbavit se nechtěných lidí, příležitostí okamžitě a důsledně využívaných policií a přestupkovými komisemi. Turistické centrum se „očistí“ od žebráků a uživatelů drog, aby jeho návštěvníky nic nerušilo od prohlížení památek a utrácení. Dokáže tohle váš čisticí prostředek? Zákon od Řápkové to umí.

SEJDE Z OČÍ

Vykázat někoho za opakovaný přestupek je nejen tvrdý zásah do svobody pohybu, ale vyvolává to také otázku, kam vykázaní lidé asi půjdou. Pokud daný člověk skutečně v jazyce radnice představuje „problém“, pak daný trest není řešením, ale posláním „problému“ dál. Lidé se ocitnou vytržení ze svých dosavadních vazeb, odtržení od sociálních služeb, které byli zvyklí využívat a kterým důvěřovali. Často se mohou ocitnout v nesnázích kam jít. Odsouzení k zákazu pobytu je může dostat do situace, v níž nebudou vidět jiné východisko, než páchání ještě vážnějších deliktů, než na základě kterých byli vykázáni. Bude to už ale v katastru jiné obce.

Je tu ovšem ještě jedna možnost kam odejít. Když mluvíme s mluvčí Prahy 1, sama zmiňuje úzkou spolupráci s policií a hned dodává, že lidé, kteří zákaz pobytu poruší a jsou přistiženi, dopouštějí se trestného činu. Stačí jedna policejní kontrola a z pouhého přestupce je rázem kriminálník.

A tak tu díky novému trestu máme i zástup nových pachatelů. Paragraf 337 odstavec 1 písmeno d) ukládá za porušení zákazu pobytu trest ve výši až dva roky. Za rok 2012 byli podle tohoto zákona odsouzeni tři lidé, za rok 2013 jich už bylo 153 a jen za první pololetí roku 2014 se jejich počet vyšplhal na 118. Více než dvě třetiny z nich v Praze. Soudy neváhají a trestají i vězením – 149 přestupců dostalo podmínku, 61 lidí poslaly soudy za mříže. Pokud někdo chtěl, aby chudí pachatelé často bagatelních přestupků získali vězeňskou zkušenost a cejch kriminálníků, napsal dobrý zákon. Pokud chtěl potřebným zkomplikovat přístup k sociálním službám, podařilo se mu to na jedničku. Pokud si ale nemyslíme, že obecní přestupkové komise mají mít možnost omezovat svobodu pohybu a „řešit“ domnělé i skutečné problémy vyháněním „problémových osob“, měli bychom se o lex Řápková zajímat i poté, co zmizel z novinových titulků.


autor / Anna Hausnerová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv