NP č.421 > Kultura | HudbaNeandrtálci tančí technoKarel Veselý

James Holden objevuje předcivilizační kořeny taneční hudby.

Elektronická taneční hudba zažívá v posledních letech renesanci. Na jejím přijetí v masmédiích se ale od devadesátých let mnoho nezměnilo. Pořád se na ni pohlíží marketingovým prizmatem hudebního průmyslu, podle něhož na jedné straně stojí tvůrci-géniové a na té druhé pokorní konzumenti. Jenže umělecká forma postavená na repetitivních elektronických rytmech čerpá spíše z dlouhé historické tradice tance jako prostředku ke společnému tranzu, v němž se rozmazává individualita jednotlivce i hranice mezi hudebníky a tanečníky. Připomínkou těchto (spi)rituálních kořenů „dance music“ je album The Inheritors britského elektronického producenta Jamese Holdena, které nabízí patnáct reinterpretací pohanských rituálů skrze postupy hudební avantgardy minulosti i současnosti.

 

James Holden měl vždycky blízko k žánru trance, jak ostatně dokazuje už jeho debutový singl Horizons, který vydal na konci tisíciletí ještě před dvacátými narozeninami. Jenže zatímco tato odrůda taneční hudby zdegenerovala na populistickou formu, Holden se od ní odrazil k průzkumu způsobů, jak pracovat s rytmickými repeticemi. V průběhu nulté dekády dosáhl takové proslulosti, že remixoval Britney Spears, Madonnu nebo Radiohead, zároveň ale vedl label Border Community, na kterém soustředil experimentátory klubové hudby, jako jsou Nathan Fake či Luke Abbott. Nová deska přichází dlouhých sedm let od debutu The Idiots Are Winning, během nichž sice pilně koncertoval (navštívil i pražský Sperm Festival), ale žádnou novou hudbu nevydával.

 

Šílený vědec rekapituluje

 

Sedmdesát pět minut The Inheritors skutečně zní jako kolekce šíleného vědce, který se po letech intenzivní práce v izolaci rozhodl veřejnosti konečně předvést svůj ambiciózní projekt. Deska nabízí široké stylové rozmáchnutí s vlivy od minimalismu Steve Reicha a německého kosmického rocku, přes free jazz, vážnohudební avantgardu až k technu v jeho čisté podobě rytmického fetišismu. Všechno začne dervišskými tanci Rannoch Dawn a A Circle Inside A Circla, v nichž ožívá odkaz anglického pohanství (skrze filtr elektronického excentrika Aphexe Twina), pokračuje rozvrzanými psychedelickými syntezátory v Renata či noiseovými šmouhami ve Sky Burial a končí katarzí v podobě osmiapůlminutové galaktické suity Blackpool Late Eighties s abstraktní codou Self-Playing Schmaltz jako příslovečnou třešničkou na dortu.

 

Na několik prvních poslechů působí novinka Jamese Holdena jako kolekce nesourodých skečů, které nemají mnoho průsečíků. Spojitost vyjde najevo, pokud se do The Inheritors pořádně zaposloucháte a objevíte, s jakou nenucenou suverenitou skladby jedna po druhé vtahují posluchače do svých sítí, jež se kolem oběti nenápadně utahují až k momentu, kdy se musí – chtíc či nechtíc – finálně oddat zvukovému tranzu. Tohle je jednoduše hudba, která se nedá jen konzumovat, nýbrž je nutné jí absolutně propadnout.

 

Deska The Inheritors prý svou inspiraci našla ve stejnojmenném románu Williama Goldinga o prehistorických neandrtálcích, které v určitou dějinnou chvíli nahradila sofistikovanější a také zlovolnější rasa Homo sapiens. Experimentální techno Jamese Holdena jako kdyby se snažilo probouzet v posluchačích předcivilizační instinkty, skryté hluboko pod kulturními vrstvami. Kdo se nechá zlákat, získá lístek na báječnou výpravu, ze které se nebude chtít vracet.

 

James Holden – The Inheritors (Border Community, 2013) 


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv