NP č.418 > UličníciSnídal jsem s KrylemTomáš Havlín

Nejen mezi brněnskými prodejci je zkušeným matadorem. „Odsloužených" má u Nového Prostoru totiž už jedenáct let. Dnes můžete Jaroslava Luku (69) potkat před Billou na Makovského náměstí v Brně-Žabovřeskách.

Pane Luko, v březnu to bylo již jedenáct let, co prodáváte Nový Prostor...
Ano, tady v Brně jsem ze všech nejdéle, z toho v Žabinách osm let. Zrovna nedávno jsme debatovali s Vlastou, která tu pracuje ve stánku s kuřaty. Říkal jsem jí, že když jsem přišel první den, stál stánek ještě na náměstí. A ona, že to musí být osm let, protože tehdy ho přestěhovali.


Co se za tu dobu v Novém Prostoru změnilo?
Hlavně obsah časopisu. Kdybyste ho viděl před deseti lety, tak byste zaplakal. Ale dneska... slyšel jsem, že v Praze mu říkají „pouliční Reflex“. Je na takové úrovni, že 75 % mých zákazníků jsou vysokoškoláci. A je sice dražší než dřív, kdy stál 25 Kč, ale lidi ho už nekupují jen, aby pomohli prodejci.


Co se za těch jedenáct let změnilo u vás?
Když jsem přišel do Brna, bydlel jsem na Armádě spásy a teď jsem na ubytovně na Olomoucké. Ubytovna vždycky zůstane ubytovnou a není to žádný penzion, ale stěžovat si nemůžu. Přijímá matky s dětmi nebo i celé rodiny, a to se mi líbí. A můžou tam i psi, což je mezi ubytovnami obrovská výjimka.
Když vychází čerstvé číslo, tak se potkáme na výdejně a rozebereme si ho. Nedávno jsem dostal ke komentáři článek Jaro ubytoven (viz NP 414 - pozn. aut.). Líbil se mi, text je to dobrý, ale říkal jsem si, jestli by se raději neměl jmenovat Soumrak ubytoven. Chápu, že se název vztahuje k ročnímu období a ubytovny rostou jako houby po dešti, ale druhá věc je, že jejich kvalita povážlivě klesá.


Sociální situace není jednoduchá, máte představu, kam se bude ubírat?

Trošku se bojím, že se dostaneme do takové krize, že se vymkne kriminalita. Že začne i nějaké rabování a pouliční nepokoje. Potýkáme se s korupcí, lidi nesmyslně bohatnou, protože potřebují miliardy na soukromá letadla, ale pak ty peníze zákonitě chybí v sociální sféře a stačí se podívat, kolik je bezdomovců. Chybí rovnováha mezi ekonomikou a sociálními potřebami.
Myslím si, že naděje na změnu existuje, pokud by přišli správní lidé. Dokud tam ale bude tahle skvadra, tak se nic nezmění. Lidi jsou znechucení, už to asi vzdali.

 

Nočním Brnem


Jak jste přišel o bydlení?

Celý život jsem dělal pojišťováka, především na jihu Moravy v Hodoníně. Po listopadu ´89 jsem začal pracovat pro pojišťovnu Morava. Stal se mi tehdy úraz, v mém životě už druhý velký - poprvé se to stalo v šedesátém sedmém, kdy jsem jezdil jako tramp na Moravici, kde byla cvičná skála, a já jsem ulítl ze stěny. Od té doby chodím o holi. Tehdy jsem ale šel ocenit jeden dům na venkově kousek od Strážnice, uklouzl jsem na zledovatělých schodech do sklepa a utrhl si vazy. Vypadalo to, že si půl roku poležím ve špitálu.
Jenže banka mezitím zkrachovala a já, protože jsem se oženil na Slovensku a měl jsem tam trvalé bydliště, jsem půl roku nedostával ani korunu. Nedostával jsem nemocenskou, protože jsem najednou neměl zaměstnavatele, ani jsem se nemohl jít nahlásit do evidence na úřad práce nebo žádat o dávky. Neměl jsem nic. Pak se to odvíjelo jedno od druhého. Byl jsem bez peněz, bylo mi skoro šedesát, takže v podstatě bez perspektivy, a nevěděl, co bude. Začal jsem trochu pít a manželka taky nevěděla, tak mi dala kopačky. Nebránil jsem se. Prostě jsem se sbalil a šel.


Jak jste se dostal k Novému Prostoru?

Vlastně za to může kurátorka na úřadě v Hodoníně, na kterou jsem se obrátil, když jsem zjistil, že „do zámku nepasuje viac moj kluč“ a já nemám kam složit hlavu. Poslala mě do Brna na Armádu spásy, kde mě přívětivě přijali, i když jsem byl bez peněz. „Zaplatíte, až budete mít,“ řekli mi. Začal jsem se pak trochu rozhlížet kolem a náhodou narazil na leták Nového Prostoru na nástěnce. Z prodeje jsem neměl obavy, po těch letech v pojišťovně. A navíc mi sedli ti lidé. Za pultem na výdejně jsem potkal mladé sympaťáky, hned mi bylo jasné, že jsou můj kmen, i když o dvě generace mladší. Z reproduktorů zněl dobrý rock, pálily se vonné tyčinky, vařila se káva... Tak jsem do toho šel a hned jsem se vyšvihnul na první místo mezi prodejci. Za ten první týden jsem poznal, že jsem našel, co jsem chtěl a potřeboval, a byl jsem tomu moc rád.


Máte některý z těch téměř čtyř tisíc dnů u NP, na který byste vzpomínal nejradši?

Těch šťastných dní byl víc, ale asi nejradši vzpomínám na den, kdy NP pořádal za Starou radnicí koncert. V Brně jsem byl krátce, nevěděl jsem, jak se tam dostat, a tak jsem na Šilingrově náměstí oslovil jednu slečnu, která kupodivu přijala moje pozvání a na koncert šla se mnou. Později se omluvila, že musí jít za nemocnou maminkou, ale my jsme pokračovali dál na Skleněnku. Příjemný večer pokračoval a já cítil, že už je také čas odchodu. Jenže jak odejít? Najednou mě osvítilo, postavil jsem se a povídám: Tak přátelé, rozhodl jsem se, že už tu s vámi v Brně zůstanu a taky tady umřu. Oni se taky postavili, zatleskali mi a já šel. Šel jsem nočním Brnem, město plné lidí, smáli se na zahrádkách a mně bylo dobře a věděl jsem, že jsem se rozhodl správně.


Máte naopak nějaké období, na které nevzpomínáte rád?

Stalo se, že jsem musel začínat zase odznovu. Přestěhoval jsem se na jednu ubytovnu a na pokoji jsem bydlel s prodejcem Nového Prostoru Mirkem, který byl bohužel alkoholik. Měl jsem tehdy úraz a musel jsem znovu do nemocnice - trolejbus rychle zabrzdil, aby nepřejel dítě, a já si rozbil hlavu o desku. Mirek se za mnou přišel podívat, ale proč to udělal, jsem zjistil, až když mě z nemocnice pustili. Ubytovna byla zavřená a všechny moje věci pryč! Přišel jsem o všechno, nejvíc mě mrzely fotky mých blízkých. Po Mirkovi se slehla zem a já musel znovu na Armádu spásy. Zákazníci a další přátelé, když se dozvěděli, co mě potkalo, mi tehdy velmi pomohli. Nikdy jim to nezapomenu.

 

Koncert v nebi


Jste známý jako fanoušek rockové hudby. Ve vánočním čísle NP, kde jsme otiskli přání prodejců, jste si napsal o lístky na koncert Janis Joplin - v nebi...

Ona byla o rok starší než já. Přání se mi skoro splnilo. Krátce po vánocích za mnou přišli manželé, kteří jsou mými věrnými zákazníky, a darovali mi mp3 s jejími nahrávkami. Byl jsem dojatý, jsou mezi námi lidé, kteří dovedou naslouchat.

 

Věnoval jste se někdy hudbě aktivně?
Nikdy, nepustili mě ani zpívat v trampském sboru. Ale dobrou hudbu si poslechnu rád a z trampingu mám základ ve folku. Víte, že u nás byl na návštěvě i Karel Kryl? Vyrůstal jsem v Opavě, a když tam poprvé přijel, to bylo v roce 68 nebo na jaře 69, tak jsme ho pozvali na večeři a pak u nás přespal. Ráno jsme s bráchou řekli mámě, že máme na návštěvě Karla Kryla, tak ať se vytáhne se snídaní. Pak si mamka s babičkou sedly na gauč, Karel se usadil do čela stolu, naladil a začal pětihodinový koncert. Předváděl, na čem pracuje, psal ale také povídky a pohádky, které odrecitoval.

 

Brno má bohatou hudební scénu, sledujete ji?
Několik let jsem bydlel na ubytovně kousek od proslavené Musilky, kde jsem se v hospodě U Franty seznámil s jejím správcem. Od té doby jsem měl koncerty grátis. A tak jsem viděl Radúzu, Traband, Hudbu Praha, Psí vojáky a jednou Václava Koubka a Irish Dew. Největší zážitek byl ale festival Sedm smrtihlavů v divadle Husa na provázku. Na ten přijela i moje dcera z Bratislavy. Vystupoval v něm kat, který deklamoval sedm smrtelných hříchů, bylo to velmi působivé.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv