NP č.418 > Kultura | Výtvarné uměníMedaile pro hnidopichyJiří Ptáček

Porota udělující Cenu Věry Jirousové pro kritiky umění vybrala za historicky prvního laureáta osobu, která kritikem umění není. Omyl? Spíše nejšťastnější rozehrávka, jakou si lze představit.

Cenu Věry Jirousové vymyslel sochař a bývalý kurátor pražské MeetFactory Dušan Záhoranský a realizoval ji s pomocí současného týmu Meet- Factory v čele s kurátorkou Karinou Kottovou. Pětičlenná porota hledala vítěze ve dvou kategoriích. Mladé kritiky hodnotila na základě zaslaných textů. Autorem toho, který ji oslovil nejvíce, je Tereza Jindrová se svým rozborem výstavy Dominika Langa. V kategorii etablovaných kritiků umění měli porotci úkol složitější: vybrat jednu osobnost, která dlouhodobě vnáší do našeho uměleckého prostředí důležité impulsy. Zvolila Ivana Mečla, člověka, kterého je těžké vměstnat do jedné profesní škatulky.

 

Víc než psaní o umění

 

V Novém Prostoru jsme o Mečlovi shodou okolností psali nedávno, když sebral malířské, filmařské a dramatické dílo předčasně zemřelého Víta Soukupa a vystavil ho v Jižním křídle Bubenské 1, kde jinak sídlí jeho nakladatelství Divus. Tehdy měl jeden cíl: ukázat, že Soukup po sobě zanechal ojedinělou práci, se kterou jsme se po jeho smrti nedokázali vypořádat. „Jeho“ Soukupova výstava byla apelem a kritikou zároveň. A přesně taková je Mečlova kritická praxe – adresná a neomezující se na oblast „psaní o umění“. Naopak, prostupuje Mečlovy aktivity v celé jejich šíři. 

Na Ivana Mečla narazí mladý umělec či kritik většinou, když se pokouší vyznat na české kulturní scéně a do rukou se mu dostane časopis Umělec nebo některá kniha z Divusu. Trochu déle už mu může trvat, než si břitkého autora některých textů z Umělce spojí se vším, co dělá. Objeví Jižní křídlo v holešovických bývalých Elektrických závodech, kde vedle výstav, divadelních vystoupení, koncertů a čtení probíhají debaty o politice. Může mu dojít, že i veškerá Mečlova činnost má dimenzi politickou, nasycená sarkasmem k všemožným vůdcům (státu, církvi, evropskému soustátí), kritikou dovnitř umělecké scény a zejména neumdlévající snahou vytvářet prostor, kde lze jednat a mluvit svobodně. Povšimne si jeho inklinace ke kultuře okrajů po všech stranách od vládnoucího mainstreamu a jeho obdivu k intelektu nespoutanému konvencemi, živočišnosti, blasfemii a transgresím všeho druhu. Rozpozná také, že je citlivý na školomety, technokraty, nadutce, mocipány a takové umělce a jejich kumpány, kteří umění účelově užívají k potvrzení vlastního významu a zajištění místa v učebnicích. A v neposlední řadě si vytvoří vztah k Mečlově bohatému slovníku a literárnímu nadání, které mu umožňuje psát o umění a společnosti tvrdě, zábavně a srozumitelně. Kdyby pak mohl prozkoumat Mečlův reinkarnační rodokmen, je docela dobře možné, že by v něm narazil na anarchistu a satirika Jaroslava Haška. A také na Ladislava Klímu a Fridricha Nietzscheho – kdyby ovšem těmto dvěma byla jakákoli další inkarnace dovolena a už dávno neskončili v pekle. 

 

Léčba punkem

 

Ocenění Mečlovy práce už v prvním ročníku Ceny Věry Jirousové naznačuje, jak ji vlastně její organizátoři hodlají profilovat. Mečl opravdu není kritik umění tak, jak si je obvykle představujeme. Oceněním pankáče, který se od počátku devadesátých let obětuje své komplexní vizi svobodné kultury a ještě o tom dobře píše, ale rozbíjí stále přežívající mýtus o kritikovi jako o suchopárném hnidopichovi, kterému je vytváření soudů léčbou vlastní tvůrčí impotence. Takový Ivan Mečl opravdu není. I jeho nejdrzejší výpady jsou totiž výzvou ke kritickému a sebekritickému uvažování. Porota Ceny Věry Jirousové se tedy opravdu nespletla. Udělala to nejlepší, co pro pověst kritiky umění mohla udělat.

 

www.meetfactory.cz, www.divus.cz 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv