NP č.416 > RozhovorTato země byla unesenaPetr Pospíšil

„Byl jsem jak postava ze Star Treku. Hlavně jsem nesměl narušit místní kulturu," vzpomíná Paxus Calta, americký aktivista, který v devadesátých letech pomáhal na nohy vznikajícímu českému ekologickému hnutí.

Paxus Calta není zrovna běžné jméno.
To není. Vybral jsem si ho.

 

Proč a kdy? 

Bylo mi zhruba pětadvacet let a opouštěl jsem firemní job v San Francisku. Radikalizoval jsem se a chtěl se rozejít se svým předchozím životem.
Paxus znamená latinsky mír. Myslel jsem to původně víc spirituálně, pak spíš politicky - pax us, mír pro nás pro všechny.

 

Proč ta radikální proměna?
Tehdy začínala revoluce osobních počítačů, rozjížděl jsem svou vlastní firmu a dostali jsme skvělou zakázku od lobbistů - napsat program, který by sledoval chování amerického kongresu. Jestli si od nich někdo nevzal peníze a pak nehlasoval proti nim. Přišlo mi to paradoxní.
Potřebovali jsme reklamního textaře a najali jsme jednoho anarchofeministu. Dost mě ovlivnil a začali jsme spolu dělat politické aktivity.
Původně jsem myslel, že systém funguje, pocházel jsem z privilegovaného prostředí a věřil, že problémy jde řešit. Pak jsem si ale uvědomil, že existují strukturální problémy.

 

Jak to změnila váš život?
Opustil jsem USA. Místo Reagana nastoupil George Bush starší, a čím víc jsem toho četl, tím víc jsem chápal, že je to zločinec, který se podílel na tajném organizování války v Nikaragui. Nechtěl jsem žít v zemi se zločinným prezidentem.
Takže jsem odešel a asi rok poté mi kamarád řekl, ať jdeme do východní Evropy. Probíhaly revoluce, padala Berlínská zeď a zdálo se, že tamní revolucionáři budou psát dějiny.

 

Kam jste zamířil?
Odešel jsem do Maďarska, kde jsem měl fascinující rozmluvy s tamními radikály. Také jsem tam viděl plakát na aktivistický kemp Ecotopia, kde jsem potkal hrozně zajímavé aktivisty z Československa.
Pak jsem Československo navštívil a zamiloval si ho. Nabídl jsem zde zkušenosti z kampaní, mobilizací, práce s médii, opravdu jsem tu chtěl pracovat, ale řekli mi: Máme tu tolik lidí z USA, že vůbec nevíme, co s nimi...
Pak jsem se zamiloval do jedné Holanďanky, pracovala v jedné protijaderné nevládce v Amsterodamu. Tam jsem se vlastně seznámil s Honzou Beránkem (zakládající člen Hnutí DUHA - pozn. aut.), který tam přišel na stáž. Pro nás oba byl důležitý odpor proti jádru. A tak mě pozval do Čech. To byl rok 1991.

 

Nebyl jsem expert

 

Co vás tu nejvíc překvapovalo?
Jedno velké překvapení se týkalo naivity vůči Západu. Češi byli léta krmeni propagandou, že Západ je strašný, po revoluci zase přišla západní ideologie... Pak jste začali mít první bezdomovce a nezaměstnané a mně se zdálo, jako byste nemohli uvěřit, že Západ má tyhle problémy.
Také se pamatuji na první průzkumy veřejného mínění, kdy se většina Čechů vyjádřila, že je pro ně důležité životní prostředí. Překvapilo mě tedy, že se jeho ochranu nepodařilo víc změnit - tak oni mají demokracii, ale vůle lidu stejně neplatí?

 

Začal jste pracovat pro Hnutí DUHA. V čem se Česko lišilo oproti americké zkušenosti?
Velkou otázkou protijaderného hnutí kdekoli je role násilí při protestech. Například v USA hnutí poškodí, když se útoku policie brání násilím - v Německu to bylo ale naopak. Hnutí DUHA byla nenásilná organizace, ale na velkých blokádách Temelína se vedly velké diskuse. Je ČR víc jako USA, nebo jako Německo? Myslím, že se blíží víc USA - násilné protesty ztrácejí veřejnou podporu. Zato když DUHA v kampani za záchranu vesnice Libkovice zachovala při násilí policie a uhelné společnosti klid, dost to pomohlo k získání veřejné podpory.

 

Jenže ta veřejná podpora nestačila ani u Temelína, ani u Libkovic...
Je důležité si připomenout, že hlasování o Temelínu ve vládě bylo 11 : 9, a to v situaci, kdy všichni ministři byli ze stejné strany. Mysleli jsme si, že máme šanci uspět, a zpětně si myslím, že jsme neuspěli především proto, že společnost Westinghouse uplácela podobně, jako to dělala na Filipínách a jinde. Když Václav Havel končil v úřadě a ptali se ho na největší chybu, kterou udělal, odpověděl, že jeho největší chybou bylo, že nezastavil Temelín.
S Libkovicemi to bylo složitější, stáli jsme proti mocné uhelné společnosti a patrně jsme začali příliš pozdě, příliš velká část obce už byla zničena. Kdybychom začali o rok dříve, mohli jsme Libkovice zachránit.

 

Byl jste vlastně v pozici experta na aktivismus. Jak jste se v tom cítil? Nebylo to pro vás jako anarchistu přeci jen svazující? 

Expert? Pro aktivisty je vždycky klíčová místní kultura a já nejsem Čech a ani nemluvím česky. Mám dojem, že jsem občas spíš fungoval jako databáze zkušeností odjinud.

 

Je něco, co jste se v Česku naučil a mohl to použít v jiných zemích?
DUHA dělala v případě Temelína jednu věc, která se mi moc líbila, protože reagovala na situaci, kdy místní jde velmi snadno poštvat proti přespolním aktivistům. Přemýšleli jsme co s tím a uvědomili si, že před revolucí byla cena elektřiny nízká a lidé proto dost plýtvali, zatímco po revoluci ČEZ postupně cenu elektřiny zvyšoval, jenže lidé dál žili v dost plýtvavě navržených domech. Vzhledem k tomu, že v Česku byla dost silná dobrovolnická kultura, bylo možné říct: Půjdeme tam, a kdo bude mít zájem, tomu uděláme izolaci, přičemž budeme chtít pouze náklady na materiál. To hodně změnilo vztah protestujících a místních, přestali jsme být ti, co ničí pracovní místa, a stali jsme se hodnými kluky, co nám spravili okna.

 

A bylo naopak něco, co vás v českém hnutí nepříjemně zaskočilo?
Byla tu řada věcí, na které Češi nebyli připravení - rozhodování konsensem nebo taky práva gayů. Měl jsem v Česku dobrého přítele, a když jsem mu začal vyprávět o svém kamarádovi ze San Franciska, který je gay, řekl mi: Přestaň, vždyť je to prostě špatné. Homosexualita tehdy byla prostě špatná. A já si říkal - ty jo, a tohle je předák pokrokového politického hnutí v Česku.
Na druhou stranu, třeba hnutí za práva zvířat tu bylo oproti Západu napřed, zdejší akce proti dostihům by v USA byly nepředstavitelné.
Každopádně je zajímavé, jak se věci mění a třeba homosexualita je už dnes přijímaná.

 

Kdy jste se vrátil do USA?
V roce 1997. Hnutí DUHA tehdy rozhodlo, že nepotřebuje tolik práce s mezinárodními aktivisty a také že se spíš než do přímých akcí chtějí pustit do lobbingu.

 

95 % věcí, 95 % času

 

Bylo něco, co vás táhlo do USA?
Ano. Bylo mi zrovna čtyřicet let a boji proti jaderné energetice, GMO a americké zahraniční politice jsem strávil patnáct let. Pořád jsem říkal ne, ne, ne... a jako anarchista jsem teď chtěl něčemu také říct ano.
Místo, kde teď žiju, pro mě představuje něco takového. Máme například menší uhlíkovou stopu než řada zemí třetího světa: sdílíme 17 aut na sto lidí, zatímco americký průměr je 77. Pěstujeme naše vlastní jídlo, sami si stavíme domy, nepoužíváme mezi sebou peníze...

 

Takže jste začal budovat vlastní komunitu...
Ne, existuje od roku 1967. S holandskou partnerkou jsme mysleli, že pár měsíců pobudem, ale nakonec tam žijeme už patnáct let.

 

Jaké jsou principy komunity? Říkal jste mi, že se tam věnujete různému podnikání?
Podnikání se dělá v rámci komunity. Máme i manažery, ale u nás nemá manažer vyšší plat, jsme rovnostářská komunita a každý má stejný přístup ke zdrojům. Nanejvýš dostanete malou měsíční odměnu 70 dolarů, což není nic ve srovnání s běžným platem v USA.
Všechna práce v komunitě je dobrovolná, já byl třeba několik let manažerem našeho podnikání s hamakami. V normální firmě se snaží manažer především snížit náklady na pracovní sílu, ale kdybych to dělal já, taky by mi mohli lidé odejít radši pěstovat rajčata. Nejdůležitější není maximalizovat zisk, ale štěstí těch, kdo pracují.
Přitom podnikáme v pěti odvětvích a jsme konkurenceschopní, i vůči čínské a indické produkci. Vyděláme si samozřejmě víc, než pracující v Číně nebo v Indii, ale mnohem méně než pracující a zejména manažeři v USA.

 

Ta komunita žije v nějaké vesnici?
Je to vesnice o sto lidech, s velkými organickými zahradami, kde si pěstujeme jídlo, vychováváme děti, opravujeme auta, stavíme...

 

A jak se život na takové vesnici liší od běžné americké vesnice?
Rozdíl od vesnice, která leží jen míli od nás, je tak dramatický, že pokud tamta vesnice představuje USA, pak bychom byli Afghánistán. Jinak se k sobě chováme, neexistuje u nás zločinnost.
Taky žijeme ve Virginii, na jihu USA. Je to nejkonzervativnější část Států, a tak jsou někteří naši sousedi rasisté, někteří homofobové, někteří sexisti. To by se v naší komunitě netolerovalo.
Také si uvědomujeme, že lidstvo čelí problémům s tenčícími se zdroji a rostoucí populací. A pokud si to uvědomujeme, máme dvě možnosti. Buď můžeme říkat lidem v bohatých zemích, že mají mnohem méně spotřebovávat, o čemž je neuvěřitelně těžké kohokoli přesvědčit. Anebo jim můžeme říkat, že by měli změnit způsob života tak, aby sdíleli zdroje s mnoha lidmi. Myslím, že v bohatých zemích včetně Česka je 95 % věcí 95 % času zcela nevyužito, což znamená ohromné plýtvání. Ty věci člověk většinu času nepoužívá, ale říká jsou moje, nikdo jiný je používat nesmí. A my říkáme - pojďme tohle plýtvání zarazit, pojďme sdílet oblečení, kola, auta, budovy, bankovní účty, podnikání... Bude to také znamenat, že nebudete muset vydělávat tolik peněz a trávit tolik času prací.
V naší komunitě platí, že pracujete 42 hodin týdně a za to vám komunita pokryje vaše náklady - ale těch 42 hodin zahrnuje i péči o děti, zahradničení a uklízení. Naše komunita si toho může dost dovolit, máme rozsáhlý kulturní život, i proto, že si každý z nás nemusí kupovat svoje auto.

 

Zní to celé trochu jako utopie. Řešíte vůbec nějaké problémy?
Nejvíc problémů řeší komunity krátce po svém založení. Je to stejné jako s firmami: 19 z 20 do dvou let zkrachuje. S tím určitě souvisí strach ze změn - měnit to, co funguje, může být vnímáno jako ohrožující. Další problém se týká rozhodování, jestli se snažit o konsensus, který je vždycky na delší lokte, anebo hlasovat.

 

Zbývá vám v komunitě čas na aktivismus?
Částečně. Musím dělat i jiné věci, starat se o děti, o podnikání s tofu a tak dál, ale komunita mi dává pracovní kredity i za aktivistickou práci - dělám ji ale jen osm hodin týdně. Komunita mi taky umožňuje účastnit se protestů jako těch v Seattlu či v Québeku, což bych asi nemohl, kdybych měl stálou práci. Stejně to bylo s Occupy.
Je ale pravda, že v komunitě je velmi snadné oddělit se od vnějšího světa. Například nemáme žádnou televizi. Také prožíváme řadu dramat, říkáme jim kapesní dramata, která máme v rámci komunity a která udržují naši pozornost.
Hodně bývalých aktivistů se stáhlo do komunit a aktivismu se tam už skoro nevěnují. Ale třeba v případě uvěznění může komunita podporovat aktivistu způsobem, jaký je u normálního zaměstnání nemyslitelný. Když mě poprvé zatkli, dělal jsem počítačového programátora v Kalifornii a můj tehdejší šéf mi řekl: ještě jedno zatčení a vyhodím vás z práce. Tady jsem byl zatčen několikrát a vždy jsem se vrátil jako hrdina, za dobu ve vězení jsem i dostal pracovní kredity.

 

Jak přesně fungují pracovní kredity?
Jak už jsem řekl - každý v komunitě má povinnost pracovat 42 hodin týdně a práce to může být různá - komunita jí nabízí několik set druhů. Jako člen komunity jsem odpovědný vykazovat, kolik času jsem v různé práci strávil, že průměr bude dělat 42 hodin týdně a že neutratíte víc, než kolik činila vaše odměna. Komunita za vás platí pojištění, poskytuje vám oblečení, bydlení a jídlo. Komunita distribuuje všechny zdroje co nejvíc rovnostářsky a volně. Volně se vybírají i práce, s jedinou výjimkou mytí nádobí. Tam nebylo dost dobrovolníků, takže každý má povinně jedno mytí nádobí týdně.


Napsal jste brožurku o polyamorii, tedy lásce mezi více partnery, a říkal jste mi, že v takových vztazích sám žijete. Proti podobným vztahům ale existuje řada výhrad. Říká se, že jsou sobecké, že vytvářejí nerovné vztahy, že jeden partner je vždy zamilovanější a tedy zranitelnější...
A není to úplně stejné v monogamních vztazích? Ve většině z nich muži vydělávají peníze a ženy ne nebo méně, takže muži mají moc a často ji vůči partnerkám uplatňují.
Měl jsem polyamorické vztahy s mnoha ženami a vždy jsem je povzbuzoval, aby měly jiné romantické vztahy. Jednak proto, že jsem je měl sám, jednak proto, že jsem tu nemohl být pořád pro ně.

 

A jak se vyrovnáváte se žárlivostí?
Nejlepší lék na žárlivost je zlepšit svůj vztah k sobě samotnému. Čím víc sebedůvěry a sebevědomí, tím méně žárlivosti.
Naše kultura podporuje žárlivost stejným způsobem, jakým podporovala před dvěma sty lety rasismus. Ostatně, rasismus a žárlivost se v mnohém podobají. Přesouvají zodpovědnost za mé pocity na druhého.

 

Nové zkušenosti

 

Byl jste aktivní v Seattlu i v Occupy. Vidíte tam nějaké podobnosti?

Na obou hnutích je fascinující, že dokázala mobilizovat k velmi složitým tématům - zbořila mýtus, že lidé jsou hloupí a rozumí jen jednoduchým otázkám jako jestli stavět nebo nestavět silnici. Antiglobalizační hnutí se v USA podařilo zničit po 11. září, ale Occupy ukazuje, že jen na krátko.
Zejména média potom kritizují Occupy za to, že nemá jeden konkrétní požadavek. Ale jaký požadavek by to v tak složité situaci byl? Occupy pomohlo snížit legitimitu bank i politického systému. Pak se například v San Francisku a Minneapolis přelilo v aktivity na podporu vystěhovávaných lidí nebo bezdomovců, právě bezdomovcům také Occupy dávalo většinu shromážděného jídla.

 

Hodně lidí říká, že Occupy zmizelo...
Ano. Protože nevědí, kde je hledat. Už nejsou v parku... Je ale pravda, že se hodně lidí z Occupy posunulo k jiným aktivitám a mnozí už přitom nemávají transparenty Occupy. Ale ovlivnilo je to a leckdy jim to dalo první zkušenost s aktivismem. Radikalizovalo je to.

Vidíte nějaké změny v Česku? Jak je hodnotíte?
Většinu informací mám přes své aktivistické přátele. Přijde mi, že jste zkraje devadesátých let vedli spor, jestli americký nebo skandinávský model, ale skončili jste v ruském modelu. Máte plutokraty a korupci, takže v současné protikorupční vládě se 15 z 19 ministrů muselo během dvou let poroučet kvůli korupčním skandálům. Nahradili jste zkorumpované státní komunisty zkorumpovanými kapitalisty. A máte k tomu Coca Colu a McDonalda.
Vybral jsem si před lety Česko i proto, že je intelektuálně a politicky jednou z nejzajímavějších zemí v Evropě. Má bohatou historii disentu a kritiky mocných. Tato země ale byla unesena.

 

*** 

Paxus Calta (*1957) je americký aktivista. V letech 1991-1997 působil v protijaderné kampani Hnutí DUHA, od roku 1998 žije v Twin Oaks Community. Je autor brožury S otevřenou náručí - rukověť otevřených vztahů, která vyšla v pěti jazycích včetně češtiny. Své postřehy vydává na blogu www.funologist.org.


autor / Petr Pospíšil VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Nezastavujme v půli cesty! / Andrea Novotná, Petr Pospíšil > NP č.370 > Pošli to dál Vážený ministře financí (nebo kdo to u nás vlastně rozhoduje o pojmenování veřejných budov a prostranství), píšeme Vám v reakci na návrh některých pražských aktivistů, kteří již poněkolikáté odvážně a srdnatě prolomili atmosféru zastydlého čecháčkovství.   číst dále Zpověď nekuřáka / Petr Pospíšil > NP č.487 > Pošli to dál Vždy jsem se považoval za fanatického nekuřáka. Kouření mi (na rozdíl od mých dvou sourozenců) asi navždy znechutil pohled na otce, jemuž jsem se jinak obdivoval a u nějž jsem nemohl pochopit, že s kouřením chce přestat – a nemůže.   číst dále Běžný pojem spravedlnosti / Petr Pospíšil > NP č.485 > Pošli to dál Už loni v dubnu proběhla halasně vyhlašovaná policejní akce Fénix. Zatímco mytický ohnivý pták téhož jména prý vstane z popela, policejní akce se spíše do popela propadla. Z velkolepě vyhlašovaného odhalení celorepublikové sítě nebezpečných anarchistických teroristů zbyla pětičlenná skupina, která se scházela v bytě s dvěma policejními agenty. Zatímco agenti tvrdí, že dva členové skupiny plánovali útok na nákladní vlak, členové skupiny říkají, že se stali objektem policejní manipulace a že s agenty „hráli hru“ ve snaze je odhalit. K žádnému útoku přitom nedošlo. číst dále
celý archiv