NP č.416 > Dějiny přítomnostiCo je vidět z ghettaBob Kuřík

Proč vzrostly počty uvězněných, přestože kriminalita neroste? Jak se stát přizpůsobuje volnému trhu? A mají vyspělé společnosti svůj vyspělý systém chudoby? Pro odpovědi na tyto otázky se sociolog Loïc Wacquant vypravil do boxerského ringu, ghetta i do vězení.

 

V listopadu 1980 se dvacetiletý Loïc Wacquant ocitl v Paříži na přednášce sociologa Pierra Bourdieho. Studoval tehdy ekonomii, ale představa kariéry obchodníka či manažera ho děsila. „Přednáška pro mě byla skutečným zjevením,“ vzpomíná dnes Wacquant „Nerozuměl jsem třem čtvrtinám toho, o čem Bourdieu mluvil... Rozřezal tělo francouzské společnosti, aby nám ukázal vnitřnosti i jejich vnitřní fungování takovým způsobem, o jakém jsem si nikdy nemyslel, že bude možný. Když jsem se pak nad ránem dostal domů, řekl jsem si ‚Jestli je tohle sociologie, tak tu chci dělat!‘“
Wacquant začal docházet na Bourdieho přednášky na Collège de France a cestou domů si každý týden dlouze povídali. Tak se zrodilo jedno z intelektuálně nejplodnějších spojení učitele a žáka v dějinách sociologie. Bourdieu brzy přizval Loïca ke spolupráci, která nakonec trvala přes dvacet let až do smrti učitele v roce 2003. Wacquant je dnes světově uznávaným profesorem sociologie.

 

Box v ghettu


V polovině osmdesátých let přijel Wacquant na univerzitu v Chicagu, aby si zde udělal doktorát. Původně chtěl psát o kolonialismu v Nové Kaledonii, ale v Chicagu ho brzy zaujalo jiné téma - ghetto. Kampus, kde bydlel, sousedil s afro-americkým ghettem Woodlawn, ve kterém třetina rodin žila pod federální hranicí chudoby. Sám pocházel ze středostavovské intelektuálně založené rodiny z jihu Francie a setkání se zruinovanou částí města bez středních škol, knihoven, kin či divadel ho silně poznamenalo. „Nikdy jsem neviděl výjevy takové bídy. Honilo se mi hlavou, že je to jako v Bejrútu či v Drážďanech po válce. Byl to pro mě skutečně šok,“ nechal se slyšet později. Přímo ze svého okna se díval na městskou krajinu ghetta plnou mizérie, zbraní a násilí, která ze všech stran obklopovala bílý, privilegovaný a prosperující svět univerzity. Světy byly vzájemně neprostupné.
Wacquant se rozhodl zkoumat proměny ghett po pouličních bouřích v šedesátých letech. Aby navázal kontakty, zapsal se na box v jednom z černošských klubů. Svět boxu mu učaroval. Tělocvična, její mikrokosmos, ale i vztah s ulicí a širší strukturou ghetta, se mu brzy stala centrem výzkumu. Ve výsledné knize Tělo a duše (2004) propojil dva výzkumné zájmy - život boxera, který umožňuje nahlédnout do univerza ghetta zevnitř, a historickou dynamiku ghetta a s ním spojené mechanismy sociální nadvlády a rasové separace, jež nabízí pohled zvenčí.
Tři roky výzkumu Wacquant zakončil účastí na turnaji Zlaté rukavice Chicaga. Box jej tak vtáhl, že uvažoval, že se už do akademického světa nevrátí a stane se profesionálním boxerem. Za Wacquantem se tehdy musel vypravit sám Bourdieu, aby mu to vymluvil. Podařilo se, byť s komplikacemi. „Léta jsem poté trpěl klinickými depresemi,“ vzpomíná na to Wacquant.

 

Pokročilá chudoba


Na počátku devadesátých let, kdy prováděl výzkum v tělocvičně chudinského Chicaga, zachvátila Francii a později i další evropské země morální panika z vyloučených lokalit na periferii měst. Začalo se strašit ghettoizací banlieues nižších tříd po vzoru USA - jen roli černochů měli sehrát imigranti.
Wacquant se pustil do srovnávacího výzkumu městského vyloučení v USA a ve Francii, který shrnul v knize Městští vyvrženci (2008). Objevil nový režim urbánní chudoby vlastní vyspělým společnostem, který se začal utvářet od sedmdesátých let 20. století. Nazval ho vyspělá nebo pokročilá marginalita. Ta nahradila kolabující ghetta v Americe a rozbila tradiční území dělnických tříd v Evropě. Byla produktem znehodnocení práce na plný úvazek a s kolektivní smlouvou, odpojení chudinských čtvrtí a předměstí od národní a globální ekonomiky a územní stigmatizace.
Wacquant se začal ptát, jakým způsobem stát reaguje na nový režim městské chudoby, ve kterém uvízli novodobí „ztroskotanci“ - nezaměstnaná mládež, žebráci, bezdomovci, nomádi či imigranti bez papírů. Odpověď podává v knize Trestání chudých (2009), spočívá podle něj v novém režimu neoliberální vlády sociální nejistoty.

 

Pracuj!


Neoliberalismus, který nastoupil v USA v sedmdesátých letech a v Evropě o čtvrt století později, Wacquant nechápe jako ekonomickou doktrínu, ale jako politický projekt přestavby státu, trhu a společnosti. Stát, veřejné statky i každodenní společenské vztahy se přizpůsobují logice tržní ideologie. Ochrannou sociální péči státu („welfare“) střídá dozorovaný a nápravný systém práce („workfare“). Přechod k němu dovršuje v USA zákon z roku 1996 o „Osobní zodpovědnosti a pracovní příležitosti“. V Evropě na konci století tento systém zavádějí levicové vlády Schrödera v Německu (reforma Hartz), Blaira ve Velké Británii, Jospina ve Francii, d'Alemy v Itálii či Gonzálese ve Španělsku.
Pierre Bourdieu by řekl, že levá, ochranná ruka státu, ztělesněná veřejným zdravotnictvím, vzděláním, bydlením, sociální prací či zákoníkem práce, je regulována pravou, kalkulující rukou státu - ekonomickým křídlem kolem ministerstva financí, prosazujícím do všech sfér tržní disciplínu. Omezená sociální podpora je podmíněna povinností být aktivní, přijmout podhodnocená „veřejně prospěšná“ zaměstnání, vykazovat zlepšování vlastní přizpůsobivosti trhu práce a tím se vyhýbat kárným postihům ze strany státu.
Namísto práva na veřejnou pomoc v nouzi jsou lidé postihováni za chudobu drezúrou pracovních návyků a povinností pracovat za jakýchkoli podmínek. Lidé na dně se tak stávají občany nového typu. Když k tomu připočteme fenomény pracující chudiny v USA, dlouhodobé nezaměstnanosti v EU, rozbití jistot tradičně spojených s prací a její prekarizaci či zvyšující se nerovnosti, nepřekvapí, že částí „prvního světa“ obíhá rozšiřující se nejistota spojená se strachem z budoucnosti, sociálního úpadku a neschopnosti předat vlastní status generaci potomků.

 

Vězení: Regulace chudoby


Wacquant si všímá, že regulaci chudých a vyspělé marginality pomocí nového systému práce doplňuje bující systém věznění („prisonfare“), kterému se věnuje např. v knize Vězni chudoby (1999). Vězení začal sledovat již při studiu boxu. „Sbíral jsem životní historie svých boxerských kamarádů,“ poznamenává k tomu „a zjistil jsem, že téměř všichni strávili nějaký čas za mřížemi. Uvědomil jsem si, že vězení je centrální i banální instituce... Je jako velký kámen, se kterým nelze hnout ani ho obejít a který mění úplně vše.“
Wacquant se rozhodl po dva roky zkoumat uvnitř věznic New Yorku, Chicaga či Los Angeles (ale i v Brazílii). Zjistil, že v USA mezi lety 1975 a 2000 vzrostla populace za mřížemi pětinásobně na více než 2 milióny lidí, což postavilo USA do čela statistik. Míra kriminality ale zůstala mezi lety 1973 a 1993 obdobná a poté dokonce prudce poklesla. Sedm miliónů Američanů má podle Wacquanta zkušenost s vězením, což odpovídá jednomu bílému muži z dvaceti, respektive jednomu černému muži ze tří.
Důvodem nárůstu počtu uvězněných je aktivace trestního aparátu státu a nástup politik nulové tolerance. Svou roli sehrála i produkce nálepek delikventa, pouličního násilí či kriminality mládeže symbolicky spojovaných s chudými oblastmi měst. Následkem bylo posílení policejního dohledu a obecně pravomocí a agendy soudů, represivních i nápravných složek, růst počtu věznic, privatizace nápravných služeb, ale i nové zákony či vyhlášky, rychlosoudy, byrokratické inovace a nové technologie dohledu a represe.
Penalizace chudoby a policejní, právní a nápravná správa řízená státem se stává řešením sociálních problémů v neoliberálním režimu vládnutí a krotí pouliční výtržnosti způsobené nejistotou. Kromě toho se stát znovuvybavuje autoritou a „z vězení se stává zákonný odpadkový koš, do kterého je házen lidský odpad tržní společnosti“.
Vězení se stalo klíčovou politickou institucí státu. Lidé zažívají nejistotu, ale stát místo ní hovoří o nedostatku bezpečnosti. Anglicky to zní stejně - insecurity. Z práva na práci a sociální jistoty se stává právo na bezpečí v ulicích. Tuhle přesmyčku stát udržuje pomocí tzv. penální pornografie - spektakulárních kampaní jako válka proti drogám, válka proti teroru či válka proti zločinu, které si po vzoru USA nyní osvojují další země „prvního světa“. Stát nás učí vnímat vyloučené skupiny obyvatel jako nebezpečnou hrozbu.

 

Kentauří stát


Neoliberální stát s nabobtnalým vězeňstvím Wacquant označuje jako liberálně-paternalistický režim vlády a dává mu název kentauří stát, neboť se chová vůči různým sociálním skupinám rozdílně. Vůči vyšším třídám, politické a ekonomické elitě se režim chová liberálně a podpůrně - rozšiřuje jejich životní možnosti a umožňuje využívat jejich ekonomický a kulturní kapitál. Oproti tomu populace znejistěné prohlubující se nerovností, rozšiřující se pracovní nejistotou a etnickou nevraživostí režim trestá, otcovsky kárá, napravuje, uvězňuje, umravňuje a obviňuje z vlastní chudoby.
Loïc Wacquant prováděl své analýzy zejména srovnáváním USA a zemí západní Evropy. Také jeho texty jsou prozatím jen anglicky. Je to škoda, protože češtině i české politické debatě by mohly vlít krev do žil.


Rámeček:

 

Obrat k trestání „made in USA“
Na tisíc zločinů v roce 1975 připadalo v USA jednadvacet uvězněných. V roce 2000 na stejný počet zločinů připadalo již sto třináct vězňů. Procento zavřených tedy vzrostlo o 438 %. U „násilných zločinů“ vzrostl počet zavřených z 231 na 922 na tisíc útoků, tedy nárůst o 299 %. Během čtvrtstoletí se USA staly čtyřikrát až pětkrát více trestající zemí, zatímco míra kriminality zůstala stejná.
Mezi lety 1982 a 2001 vzrostly v USA veřejné výdaje na policii, trestní soudy a nápravná zařízení o 364 %, z 36 na 167 miliard amerických dolarů. Počet zaměstnanců v justiční sféře vzrostl o milión. V roce 1996 se nápravná zařízení v USA stala třetím největším zaměstnavatelem po Manpower Incorporated, firmě v oblasti „lidských zdrojů“, a hypermarketech Wal-Mart. Rozpočet nápravných zařízení překonal částku vkládanou do dvou největších ochranných a asistenčních programů vlády USA té doby, Podpora rodinám s dětmi (zrušený právě v roce 1996) a Pomoc s výživou.
Kromě statistik lze vysledovat obrat k trestání i v kulturní produkci. Příkladem budiž televizní kanál Court TV (dnešní TruTv), který vznikl v roce 1991 a v různých žánrech se zaměřuje na zákony, justici, kriminalitu či policii, nebo boom různých reality shows v duchu zločinu a trestu jako jsou Cops 911, America's Most Wanted, American Detective nebo Bounty Hunters. Kriminální spravedlnost zaplnila denní zprávy a stala se podkladem oblíbených seriálů jako Law and Order, CSI či Prison Break.

 

Autor je doktorandem antropologie na FHS UK.


autor / Bob Kuřík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv