NP č.407 > Téma číslaVedla jsem vnitřní bojZuzana Brodilová, Tomáš Havlín

Jindřiška Marková je sociální pracovnicí v organizaci Naděje. Zatím se věnovala převážně mladým lidem bez domova, ale říká: „Ať už jde o mladé nebo seniory, smysl své práce vidím v tom, umožnit jim zachovat si svou důstojnost.“

 

S lidmi do 26 let a staršími pracujete na Naději odděleně, proč?

Oni se ti mladí do našich nocleháren nebo na azyl příliš nehrnou, leda na nezbytně dlouhou dobu. Pro ně to prostředí není vůbec motivační. Vidí tam ty staré chlapy v důchodu, na dávkách nebo jak vstávají v pět ráno ke koštěti. A to není nic, co by je mělo povzbudit, aby takové chování napodobili.

 

Zmiňujeme tady dvě skupiny, dokázala byste je nějak srovnat?

Když začnu těmi staršími, ti mají zkušenost. Vědí, že někde fungovali, mají vzpomínky na své zázemí, je něco, na co mohli být v minulosti pyšní – měli práci, bydlení, rodinu... Skončit na ulici je pro tyto lidi šok, ale myslím si, že mají pořád kapacitu do toho nezahučet. A oni se pak fakt snaží.

Mladí to takhle skoro nikdy nemají. Právě proto, že pocházejí ze špatných podmínek, jakoby ani neměli potřebu vrátit se k něčemu dobrému. Protože zázemí nestálo za nic, nemají moc pozitivní zkušenosti, pozitivní vzory chování... Adaptovat se na život na ulici pak mohou v řádu dnů, jde to lusknutím prstů. Mladý kluk přijde z dětského domova, je ještě takový nezkažený, ale referenční skupina je strašně silná. Je ještě mladý, zdravý, vydrží nespat, a oni mu ukážou, kde sehnat jídlo a vše, co potřebuje. Musí být opravdu silná osobnost, aby nepodlehl.

 

Říká se, že počet mladých lidí na ulici se v posledních letech zvyšuje. Dokládají to vaše pozorování?

Myslím si, že tendence je vzestupná obecně, u starých i mladých, a že to souvisí s krizí. V roce 2008 jsme měli na Naději šílenou migraci za prací. Lidi přišli, my jsme jim dali seznam pracovních agentur, a kdo chtěl, měl aspoň brigádu, peníze na nocleh a něco k jídlu. Teď se ale chytí málokdo. Práce je míň a požadavků mnohem víc. Týká se to i mladých, protože čísla těch, kteří jsou v ústavní péči, se nijak nesnižují a návazných služeb pro ně vůbec není víc nebo se nerozvíjejí. Podmínky jsou čím dál víc neuspokojivé. To vidíme, na mladých, na starých, na našem středisku i na autě v terénu.

 

Snad to bylo vyhoření

V nízkoprahovém denním centru pro lidi do 26 let v Bolzanově ulici jste pracovala od roku 2008 do začátku letošního roku. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Pozitivně. Chvíli trvalo, než se to rozkřiklo, že máme otevřeno, a už jsem si i říkala, že tuhle nečinnost nedávám. Ale pak začali chodit víc a víc. Vytíženost byla nakonec absolutní.

Všechno se odehrávalo v jednom sále: sezení, jedení, jejich konverzace, moje konverzace s klienty, bylo to hodně výživné. Dlouho mi tenhle styl vyhovoval. Nebyla jsem zavřená v kanclu, mohla jsem je pozorovat na sále, případně si někoho v dobrém slova smyslu vyhmátnout. Zajímala mě jejich skupinová dynamika. Pak ale, když jich přibývalo, už nebyli k utišení, nebyl tam klid na nějaký závažný rozhovor...

Protože Bolzanka je tak strašně malá, je to dodnes všechno na jednom place. Po čtyřech letech, co jsme s mladými pracovali, jsem byla vyčerpaná a myslím, že podmínky to jen posilovaly. Nevím, jestli to bylo doslova vyhoření, ale potřebovala jsem změnit rybník. A to se stalo.

 

S jakými příběhy jste se v denním centru setkávala?

Hlavně dysfunkční rodiny. Rodina byla od začátku špatná – mohlo tam být zneužívání, alkohol... Anebo došlo k rozvodu ve vyšším věku (a to ani nemusel být dramatický) a pak vznikaly s příchodem nového partnera fakt velké rozbroje.

Byla spíš už otázka času, kdy k tomu došlo. Jestli už nějaké útěky z domova od jedenácti, pak diagnosťák, pasťák... Nebo až ve vyšším věku, kdy některé holky vyprávěly, jak je držela jejich matka zkrátka, a ony pak v osmnácti byly v takové tenzi, že byly jak urvané ze řetězu... Takže takové zkušenosti, jak se dostali do pasťáku a tam se naučili to, co do té doby neuměli. Kolikrát se potkali. Jeden říká: „Jo, ty jseš z tohohle děcáku.“ A druhý na to: „A ty z tohohle pasťáku.“ Znali se, ať byli z kteréhokoli koutu republiky.

 

Co vaše služba může těmto mladým lidem nabídnout?

Záleží také na poptávce, protože někdy se to tříská. Oni po nás prakticky nechtěli víc než oblečení, hygienu, místo kde se ohřát a poklábosit s ostatními. Když už měli kontakt se sociálním pracovníkem, brali to spíš na kamarádské rovině, než že by stáli o profesionální přístup. My jsme se snažili být přátelští, hlavně ukazovat zájem a normálně projevovat emoce, takže problém s autoritou, který dost často mají, se až tak neprojevoval. Nedrželi jsme to na lajně úředník – přepážka – klient...

Zatímco ale u starších lidí je sociální práce skutečně o té reintegraci, tady jsem měla pocit, že je chceme někam posunout, ale jim jde spíš o bazální potřeby a my se přitom stáváme vnějšími pozorovateli v jakémsi klubíku. Člověk má pocit, že se to nikam neposouvá, nevidí žádné hmatatelné výsledky. Vedla jsem vnitřní boj...

 

...že nemůžete být činitelem, který to změní?

A že je to v tu chvíli vlastně nermoutí. Na druhou stranu, člověk se nediví. Kolikrát jsem si říkala, kde bych byla, kdybych prošla tím, co oni, a neměla záchytnou síť v podobě rodiny. Neříkala jsem: „No ale mohl se víc snažit.“ Já je neodsuzovala.

 

Až se (systém) vzpamatuje

Říkala jste, že mladí lidé u vás hledali spíše naplnění základních potřeb. Znamená to, že by rezignovali na naděje přesahující každodenní koloběh?

Myslím si, že spíš rezignují na základní věci, bez kterých si normální člověk neumí život představit. Občanka, úřad práce, to je nezajímá, ale jakási základní představa – budu zpěvákem, budu moderátorem, mám takový a takový talent, ta přetrvává.

Faktem je, že šikovných lidí s nadáním jich je spousta. Ať už na kreslení, hru na hudební nástroj, zpěv, pohybově. Spousta z nich také dělala závodně sport. Myslím, že na tyto představy by bylo dobré dále navazovat. Vyvolat v nich pocit, že za něco stojí, protože mají ten a ten talent. Můj kolega proto zavedl volnočasové aktivity, ale jednou týdně je málo.

 

Slovo talent se dnes často skloňuje, do televize se může přihlásit skutečně každý. Máte zkušenost, že by někdo z vašich klientů svůj „talent“ uplatnil?

Vím jen o známých osobnostech, které bývaly na ulici. Z našich klientů si nevybavuji. Ale nemusíme se to ani dozvědět.

 

Jakou naději mají podle vás mladí lidé, s nimiž jste pracovala?

(S povzdechem) Dokud je denní centrum vyloženě pro mladé, chodit do něj pro ně není vyloženě traumatizující. Argumentují ale tím, že až jim bude 26, chodit na středisko U Bulhara nikdy nebudou. Je to pro ně propastný rozdíl a vnímají to jako potupu. Proto doufám, že je to třeba dožene k tomu, že se vzpamatují.

Na druhé straně jsou stěžejní služby, protože oni se skutečně nemají kam vrtnout. Jsou potřeba azyly, domy na půl cesty, tréninkové byty, více zaměstnanců na počet klientů, prostě celistvá práce. Nedělám si iluzi – tím, že člověk má občanku a práci, proces zdaleka nekončí. Existují ale i pozitivní příklady. Hrozně se mi líbí například model fungování domu na půl cesty v Braunerově ulici, protože oni si tam právě zažijí, jaké je to normálně bydlet. Samozřejmě za to musí platit, pokud pracují, tak z pracovního poměru, když studují, tak z nějakých dávek. Není možné být tam na dluh. Musí dodržovat pravidla, ale zároveň cítí permanentní přijetí. Mají klíčového sociálního pracovníka, terapeuta, který s nimi dělá všechno a ideálně se může stát jejich vzorem. Takhle intenzivní práce může probíhat jen na pobytové službě. Těch je ale nedostatek.

 

Chováte v tomto směru nějakou naději?

Tendence je opačná, dotačních prostředků je čím dál méně. Nevidím to moc vesele.

 

Vídáte některé ze svých bývalých klientů, když dnes působíte jako sociální pracovnice ve středisku U Bulhara?

Pár jich je, ale nemohu říci, protože my to teď máme rozdělené. S kolegyní v horním patře vedeme každý den pohovory zhruba s padesáti lidmi. A k tomu se ještě dole vydá každý den 420 jídel. Těch lidí je strašně moc a já nevidím všechny...

 

Otázka na závěr. S mobilní službou jezdíte do terénu a poskytujete služby na veřejných místech. Jak na vás reaguje veřejnost?

V terénu jsou reakce spíše negativní, lidi jsou hodně sprostí a vulgární. Někdy se nechám vytočit, protože se chci za klienty postavit, chci jim to vyvrátit, a to pak říkám, že mám tlak 300 (směje se). Také klienti se do nich často sami pustí, ale my je pak mírníme, protože lidi si stěžují a mohlo by se to obrátit proti nim...

Setkáváme se ale i s pozitivními reakcemi a nejen od cizinců – nevidím to se společností zase tak skepticky. Kolikrát lidi zůstanou štajf a vy nevíte, co čekat. Ale pak přijdou a zeptají se, nebo se chtějí dokonce přidat a pomoct. Ono všechno lepší než úplná lhostejnost.

 

 

Jindřiška Marková, sociální pracovnice občanského sdružení Naděje. Pracovala jako au-pair ve Spojených státech a Velké Británii. Sociální práci studovala na Vyšší odborné škole v České Třebové. Od roku 2008 do počátku letošního roku pracovala v nízkoprahovém denním centru pro lidi do 26 let v Bolzanově ulici v Praze. Nyní pracuje v denním středisku U Bulhara a v mobilní sociální službě. 

 


autor / Zuzana Brodilová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Konec / Jan Stern > NP č.407 > Fejeton Každoročně v tuto dobu na tomto místě čítáváte fejeton o rolničkách, kterým dal kdosi hlas, purpurách na plotně, které údajně voní, vánocích- vánocích, které nemilosrdně přicházejí a podobně. Jenže to je pasé. I skotačivé úvahy o tom, zda je víc sexy pyšná princezna nebo skromná Popelka, jsou již zhola zbytečné. Letos, jak jistě víte, to nemá cenu. Dvaadvacátýho končíme. Globálně, paušálně a definitivně. Je tady konec světa, řekli to Mayové, a tím pádem o tom jako milovník Vinetoua nepochybuji. číst dále Velká potravinová loupež / Rad Bandit > NP č.407 > Téma čísla Představte si, že vaše babička vypěstuje na zahrádce pár rajčat. Přiřítí se policie, úrodu zkonfiskuje, rostliny spálí a milá babička dostane pět let na tvrdo. Sci-fi? Vůbec ne.   číst dále Vzkaz z Budapešti / Zuzana Brodilová > NP č.407 > Pošli to dál „Ani efektivní, ani preventivní. Jen usnadňující diskriminaci a ponižování.“ Tak se k maďarskému zákonu kriminalizujícímu bezdomovectví, který prosadila konzervativní strana Fidesz loni v prosinci, vyjádřil Maté Szabo, tamní Komisař pro lidská práva.   číst dále Zneužívané peníze / Andrea Novotná > NP č.407 > Pošli to dál Že jsou dotace z Evropské unie v korupčních podmínkách České republiky pro řadu pochybných firem příležitostí tunelovat, odklánět a posílat kapříky, se ví už dlouho. Listopadová zpráva Evropského účetního dvora ale dává porůznu se objevujícím zprávám o zneužívání dotací ještě jiné vyznění.   číst dále
celý archiv