Paní Malinová, na rozhovor jste přišla přímo z „výjezdu“. Co to znamená?
Naše sdružení vybudovalo pojízdnou gynekologickou ambulanci, s níž vyjíždíme do míst, kde jsou sexuální pracovnice nakupeny a je tam nižší dostupnost zdravotnických služeb. Většinou jde o příhraniční oblasti, ale jezdíme po celé republice s výjimkou Karlovarského a Plzeňského kraje. V podstatě jsme si řekli, že když Mohamed nepřišel k hoře, musí hora k Mohamedovi. A tak tomu někdy říkáme „mobilní hora“.
Jde už o naši třetí sanitku. Tu první, kterou jsme měli od roku 1998, jsme darovali naší partnerské organizaci v Oděse. A osvědčilo se to – ročně dělají až tři tisíce testů a přírůstek HIV pozitivních se snížil ze 139 na 16 za rok. Tu druhou jsme poslali do Zimbabwe. Prezentace byla hezká. Sanitka šla průvodem na hospodářské výstavě mezi bejkama a mažoretkama a obdržela druhou cenu za dobrý terénní program. Ale pak už to bylo složitější.
Co se stalo?
V té zemi byl v roce 2008 hladomor a pro ně bylo velmi těžké vybírat mezi tím, co mají dělat. A u nás se mi za osm let v podstatě nepodařilo získat podporu. Buď mi říkali, že to není naše prioritní země, anebo že tam posílají podporu jen pro Lékaře bez hranic. Jenže to už je na nic, tam je potřeba rozjet prevenci. Jsou tam oblasti, kde 70 % lidí má AIDS. Takže je tam 30 % lidí, které by ještě mohli zachránit.
Vaše sdružení letos slaví dvacet let, přesto o něm nejde říct, že by bylo veřejně proslulé. Čemu to přisuzujete?
Ono to je trošku složitější. Na jednu stranu se stále propagujeme a býváme poměrně často v televizi. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že máme klienty, kteří se strašně bojí a musí zůstat v anonymitě. Pro nás prostě není dobré, abychom byli úplně transparentní.
Přes palubu jen to fikne
Jste vystudovaná socioložka. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste za minulého režimu raději volila oblast „undergroundových“ sociálních patologií, než byste se zabývala zideologizovanou teoretickou sociologií. Jak řadit prostituci do patologií?
Ano, napsala jsem Sociální patologii II., která je kompletně o prostituci, ale to už vyšlo hodně dávno. A potom, on k tomu člověk pomalinku dorůstá. Jsou tam věci, které samozřejmě vadí, ale uvědomujete si, že pro řadu žen je to jediná cesta, jak se dostat z dluhů a chudoby.
Dnes už mi data skládají celek. Nejčastěji jde o ženy vyučené, s maturitou, někdy bez základní školy, ale obecně je vzdělání pod průměrem ČR. Vždyť my měli i negramotné, které si nepřečtou ani jídelní lístek! To je iniciační hendikep, nízké vzdělání jako symptom nové chudoby.
Druhý hendikep pochází z toho, že jsou ženské a často samoživitelky. Dítě mají u sebe nebo v dětském domově a sní o tom, že „one day comes“ a vezmou si ho zpátky – ale to se obvykle nesplní.
Nám se třeba v Kladně na ulici stane, že žena nechce vyšetřit, protože byla loni a myslí si, že tím už má na celý život vystaráno. A pak si představte, že se tito lidé mají uplatnit ve světě složitých technologií. Vždycky bude v Číně ženská, která udělá práci, kterou by mohly dělat, za čtvrtinu naší minimální mzdy. Takže jsou ještě k tomu v globálním problému, který se má řešit lokálně.
K řešení se často říká, že je to především jejich problém – a jejich chyba. Měly se líp učit, žádnou pomoc si nezaslouží...
To jsou takové ty neoliberální teorie. Musíme vidět, že jde o určitý sociální hendikep, který má základy už v prostředí. A navíc, někdo na to opravdu nemá, nemáme všichni IQ nad 130... Navíc ani vzdělání už dnes není vždy tím sociálním „liftem“. Kamarádka má agenturu v zahraničí a popisovala, jak se trh uzavírá. I absolventi bez praxe shánějí hůř práci. Co potom naše klientky, které mají díry v životopisech. Řešení, které jste předestřeli, je obhajobou vlastní tvrdosti – „já jedu svým klimatizovaným autem a ostatní mě nezajímá“. Často jde o jediný recept nižší střední třídy, která je přitom nejvíce atakována a sama chodí do práce pěšky. Jenže to už dneska nestačí, „selfmejdmen“ už tak nefunguje. Platí to, co napsal C. W. Mills v Mocenské elitě: že milionářem je nejlepší se narodit.
Pak je zde ještě jeden „mužský“ argument – totiž že ženy prostituce vlastně baví, a pokud to není přímo jejich přirozenost, pak jistě jejich volba...
Představte si, že jste vyučená baba z dělnické rodiny. Máma je tkadlena, vy jste tkadlena, ale textilní průmysl nikde. A zkuste se podívat na profese, kde se mohou uplatnit a výši minimální mzdy. Za to se nenajedí ani nezaplatí byt.
Mění se nějak spektrum žen, které nabízejí sexuální služby?
Řada z nich se uchyluje k epizodické prostituci. Přijde jí upomínka, že má uhradit nedoplatek u O2 a potřebuje dvacet tisíc, tak jde do klubu nebo na privát, a pak se vrátí do svého života. Když se podíváte, jak je občan nechráněn proti všem dluhům a exekucím, tak tady házíme lidi přes palubu, jen to fikne. A kdo dopluje do cíle? Dva ajťáci za kompjůtrem. To bude celá společnost?
Ovlivňuje krize cenu poskytovaných služeb?
Myslím si, že teď existuje určitý převis nabídky nad poptávkou, ale ceny se nemění. Ony ty peníze chtějí a potřebují, takže jsou spíš bohužel ochotné jít do různých rizikových praktik. Nějakých 90 % chlapů chce mít sex bez ochrany a z běloruského výzkumu dokonce vím, že to platí i tehdy, když jim žena oznámí, že je HIV pozitivní. Takže já nevím co v těch hlavách máte (smích).
V rámci reportáže jsme v minulosti oslovili klientky vašeho sdružení se žádostí o rozhovor – ale chtěly peníze. Je ve světě prostituce něco zadarmo?
Když jim poskytujeme zdravotní služby, tak nám třeba vyplní nějaký dotazník nebo se vyjádří k připravovanému zákonu – to berou. Ale pro novináře ne. Když se živí, tak ať kápnou.
A onen romantický obraz nesmělého mladíka, jemuž náruč otevře zaučující kněžka lásky...?
To je složité, do klubů se dnes většinou může až od osmnácti a to už ti kluci vědí, co a jak, to si řekněme na rovinu. Spíš se stává, že je mu třeba třicet a neví. Nebo má nějaký blok. Jednou mě takhle oslovila kamarádka, tak jsem jí našla pro syna takovou pěknou, milou holku. Nakonec z toho sešlo, ale holka už se těšila a pořád se ptala, kde je. Ony se cítí trošku jako terapeutky (smích).
Školení v kuchyňce
Vraťme se ještě k vašim výjezdům. Co je pro vás vstupenkou na prostituční „scénu“?
V podstatě je to nabídka zdravotních služeb. Dívky jsou pak ochotné i k nějakému duchovnímu útěku, ale pro 90 % lidí je primární hodnotou zdraví. Takže se o něj zajímají, což může potažmo působit i jako dobrý obchodní tah. Ročně uděláme dva a půl tisíce testů.
Leckdy to musí znamenat klepat na dveře klubů a vyjednávat s různými „manažery“. Jak to probíhá? Jste v tom úspěšní?
To je různé. Někdy nám rovnou přibouchnou dveře. „My tady nemáme žádné šmudly“ a nazdar – přitom my víme, že pravděpodobnost může být vysoká. Někdy se aspoň zajdou zeptat holek. Když ani ony nechtějí, necháme jim tam aspoň materiály a prostředky prevence. A někdy je to dobrý. Často je tam někdo, kdo nás zná, tak můžeme jít. Problém můžou být ještě prostory – že nemají, kam nás dát. Někdy nás pustí do kuchyňky, kde mluvíme ke všem naráz a pak jdeme do pokoje testovat. Samozřejmě musíme respektovat, že uvnitř mohou být hosté, a když jde o prachy, všechno jde stranou. Nemůžeme čekat, že některá odběhne od kunšafta a taky tam nemůžeme být tři hodiny...
Přijíždíte někdy vyloženě na pozvání?
Taky. Máme kluby, které nám děvčata pravidelně posílají. A pak jsou kluby, kde je nepustí. O dívkách také nemůžu říct, že by byly všechny uvědomělé. Navíc ono to není nic příjemného... berou vám krev, některé holky omdlévají, stěry také nejsou úplně... Nebo může jít o narkomanky a nejde to vzít...
Stává se vám, že se nechá vyšetřit i majitel?
Kájů Maříků mezi nimi moc není, ale jsou. Navíc když přijdou k nám, nemusí platit třicet korun poplatek jako u každého jiného lékaře. To abyste viděli, jak je to v sexbyznysu – každý peníz je dobrý.
Zmínila jste, že některé kluby dívky nepustí. Tohle uzavření evokuje představu „obchodu s bílým masem“...
Já si myslím, že čistých obětí obchodování dnes už ubývá a fyzické přinucení není tak časté, protože do toho vstupují ta zmíněná sociální hlediska. Charta práv prostitutek ale říká, že ekonomický tlak může být dokonce horší než fyzické přinucení. Ona jde mafie vždy cestou nejmenšího odporu, a proč by nějaké holky unášela, když k ní přicházejí dobrovolně. Jiná věc je, že dívky si podmínky, v nichž se ocitají, často představovaly trochu jinak a diví se, co všechno to může přinést. Někdy ani nevíte. On jí třeba vezme peníze s tím, že je uloží v sejfu, a ona pak nemůže odejít. Když má smlouvu na půl roku, drží ji takhle v šachu.
Dělat vyšetření také znamená zjišťovat jeho výsledky. Vám se musí stát, že narazíte na HIV pozitivní...
To víte, že jo. Spolehlivost rychlotestu je 97 %, a to většinou poznáte, když čárky vystřelí... Poleje vás horko? Ani ne. Já vím, co toho člověka čeká, a vím, že nepotřebuje, aby se to zlehčovalo. Takže jim natvrdo řeknu, co všechno to znamená.
Jak ženy na vaše sdělení reagují?
Někdy je to nejdřív takové popírání, někdy začne brečet. Někdy taky ne a zdrhne.
Máte oznamovací povinnost?
Samozřejmě máme, ale ne v případě HIV, kde mohou být testy anonymní. U dalších sexuálně přenosných chorob to ale platí. Jakmile něco objevíte, jste v mašinérii. Žena vám musí podepsat, že každého klienta bude informovat o tom, že je HIV pozitivní, pak jsou různá další vyšetření, potestová poradenství, AIDS centra, Dům světla... V tom už figurujeme hlavně jako prostředník, to my dělat nemůžeme. My léčíme tak maximálně do kapavky.
Je pro vás sdělování závažných diagnóz nejtěžší věcí na vaší práci?
Nejtěžší je lidská blbost, s tou se bojuje těžko. Zapšklí a zamindrákovaní chlapi, kteří dělají manažery nebo vyhazovače, nebo i hloupost těch holek... Někde jsem psala, že největším nebezpečím pro společnost jsou takzvaně lepší lidi. Mě štvali i Romové, když jsem s nimi hrála divadlo, inscenovali jsme romskou pohádku a oni se najednou začali ptát, proč s nimi hrajou i neromky. Mně se prostě vždy hluboce dotkne, když někdo začne ponižovat druhého. A když je s tím ještě spojena rigidní hloupost, takové to „můj názor je pravda a neustoupím, i když je sebeblbější“, tak to je potom vrchol.
Když je to špatný, panáka
Co se mluvení o sexu týče, jste celkem otevřená, přitom pro mnoho lidí může jít o složité téma. Jak jste odhodila zábrany?
Když jsem na to šla poprvé, bylo to v doprovodu policisty ještě za totáče a hrozně jsem se styděla. Pak jsem ale jela do Holandska, kde mě vzali do terénu, a už jsem viděla, co dělat a co vykládat. Měla jsem teoretický základ, ale zde jsem získala zkušenosti i lepší odhad situace. Bylo to pro mě takové profesionální nakopnutí.
Nevytvořila jste si za ty roky nějaký zvláštní názor na muže?
Vidíte velmi odvrácené strany mužské populace, to je pravda. Ale já už jsem vdaná a také mám velkou a dobrou partu kamarádů. Oni vždycky přijdou a řeknou: Hani, pojď si dát pivo. A když už vidí, že je to špatné, tak panáka (smích).
Máte teď nějaké plány, představu, co chcete stihnout dál?
Pravomoci v Rozkoši bez rizika jsem předala nástupkyni, protože jsem už unavená. Ale mám cíle, které se s ní tak úplně nekopírují. V Brně jsem zdědila vilu po rodičích a ráda bych v ní vybudovala takový penzion pro seniory. S kamarády máme takové sdružení, říkáme tomu „Veselé vrásky“ a jezdíme spolu na stezky. Dole v suterénu bych strašně chtěla turecké lázně, po nich toužím, možná by tam byla i nějaká Thaječka na masáž. A študáka bychom si tam vzali, aby v penzionu nebyli jen staří (smích). Mimoto chci dopsat divadelní hru a už mám hotovou asi desetinu takového románu. Z jakého prostředí je, vám ale neřeknu. To je zatím tajné.
___________
Hana Malinová Socioložka, hudebnice, autorka divadelních her, a především generální ředitelka R-R neboli ROZKOŠE bez RIZIKA. V roce 1992 zakládala tuto neziskovou organizaci s cílem zabránit šíření HIV/AIDS a dalších pohlavně přenosných infekcí u rizikové skupiny sexuálních pracovnic. Dnes působí R-R ve dvanácti krajích ČR a má tři kamenná centra – v Praze, Brně a Českých Budějovicích.
Mimo to, že Hana Malinová hájí zájmy sexuálních pracovnic, hraje s nimi také divadlo. Soubor Rozkoš funguje při sdružení již patnáct let a na svém kontě má devět her. Nejen jeho program můžete najít na stránkách www.rozkosbezrizika.cz.
