Poměry v místním romském ghettu jsou totiž vypouklým zrcadlem poměrů v celém městě a kraji, který je prolezlý korupcí v míře, která překonává i povážlivý český průměr. V předražených bytech řada Romů uvízla jako v sociální pasti (jinde je nikdo neubytuje, jsou holt ze Stínadel). Když jeden z neopravovaných domů spadl a zasypal jednu svou obyvatelku, muselo i laxní město alespoň začít předstírat, že situaci řeší.
„Řešení“ přitom pojalo po svém – vystěhováváním obyvatel, kterým hrozí pád do ještě větší bídy. O jejich osudech se rozhodlo na uzavřených schůzkách, kde o nich rozhodovali úředníci magistrátu, zaměstnanci Agentury pro sociální začleňování a pracovníci Člověka v tísni, která se z nezávislé nevládky stala převodovou pákou místní moci. Lidem, kteří se chtěli rozhodování o své budoucnosti zúčastnit, byl zamezen přístup. Proč by do toho také měli zcela nekvalifikovaně mluvit? Velcí vontové to raději moudře rozhodnou sami. Romové jsou stále více představováni jako „problém“ nebo případně „otázka“. Případné „řešení“ nikdo nikdy neviděl, proslýchá se ale, že má podobu tajemné expertní pravdy, schované kamsi do ježka v kleci, s nímž se po stínadelských uličkách prohání tajemný Široko. Možná ale žádné takové tajemné „řešení“ neexistuje, podobně jako Tleskačův plán na létající kolo. Místo jeho hledání a vrchnostenského prosazování bychom spíš měli mluvit ne o Romech, ale s nimi.
