NP č.401 > Téma číslaAby se lidi nebáliTomáš Halda

Bombaj není jen Bollywood a hodinové filmy plné písní a tanců. Velkoměsto se v posledních letech stává centrem indického big beatu. Zpěvák a kytarista Arun, basák Animéšem a bubeník Ašwin tvoří první indickou hardcore punkovou kapelu. Jmenuje se The Riot Peddlers.

 

Můžete říct něco o počátcích kapely? Jak se v Indii začne hrát hardcore?

Arun: Založit si punkovou nebo hardcore kapelu v Indii trvá věčnost. Není snadné najít muzikanty se zájmem o tenhle styl hudby. V Bombaji působí hodně metalových a několik punkových kapel. Ty ale většinou hrají přežvýkanou pop punkovou muziku. To jsem dělat nechtěl. The Riot Peddlers začali díky zvláštní náhodě. Kamarádka z reklamní agentury mi řekla, že u nich v kanceláři po práci zkouší nějaká parta a že do toho řežou celkem zostra. Párkrát jsem si zahrál s jejich bubeníkem Ašwinem a bylo nám hned oběma jasné, že s tím musíme ven mezi lidi. Ted´je to už třetí rok, co veřejně vystupujeme.

 

Ten začátek je pro mě trochu netypický. Většina kapel z téhle scény se neschází v reklamních kancelářích...

Arun: Jasně, tohle je indická specialita. Lidé z chudých vrstev se k takové hudbě nikdy nedostanou. Indie není Anglie. Z těch pankáčů tady neznám nikoho, kdo by dělal nějakou mizernou práci. Můžu to popsat na nás. Ašwin pracuje jako ředitel v mediální agentuře, Animeš je produkční v televizi a já vytvářím animace pro filmové studio.

 

Jaké je pak vaše publikum a kolik na vás přijde lidí?

Animeš: V Indii oproti metalu není o hardcore takový zájem. Tolik lidí nepřijde, tak pět šest stovek, maximálně k tisícovce. Scéna tady ve městě vyrostla z malé party, která tuhle muziku začala šířit před více než deseti lety. Pod pódiem vidíš všechny klasické stereotypy: huliče, rebely, hudební fanatiky, metalisty, snoby, nebo otroky systému a lidi, kteří právě utekli z korporátních kanceláří. Hlavně ale přicházejí lidi jako já nebo ty, kteří prostě tuhle hudbu mají rádi a chtějí se bavit. A jako všude na světě i tady v Indii je na koncertech málo holek.

 

Co se snažíte posluchačům sdělit?

Arun: Zpívám o tom, jak jsme nuceni dělat určité věci, protože to tak vyžaduje konzervativní společnost. Dělat to, co dělá většina. To tady lidi považují za správnou cestu. Podle nich je to morální.

Animeš: Žijeme ve městě, kde není morální pařit do noci v klubu nebo zůstat o samotě se svojí holkou, a přitom policajti klidně znásilňují ženské za bílého dne! Pokud v tomhle městě stojíš dlouho na jednom místě, policajt se tě přijde zeptat, proč tam jsi tak dlouho, odkud jsi přišel, kde pracuješ, na koho čekáš a podobné dotěrné otázky.

Arun: Policajti tady mají v podstatě neomezenou moc. Bombaj má třeba několik barů, které mají licenci prodávat alkohol. I tak ty podniky ale musejí platit úplatky, aby mohly fungovat. Několikrát se nám stalo, že majitel úplatky nezaplatil a pak nás vyhazovali policisté, kteří byli přitom sami namol opilí a sotva stáli na nohou.

Animeš: Ještě lepší je, že tě nemusí potkat na pivu jen v hospodě. Můžou tady přijít k tobě domů a dát ti pokutu, že piješ alkohol. Fakt, v tvém vlastním domě! V noční Bombaji je větší šance, že tě napadne policajt než borec s kudlou v ruce. Naše texty jsou právě o tomhle. Říkáme lidem, aby se už nebáli a neomlouvali se. Aby zkrátka nenastavovali druhou tvář a začali se aktivně bránit. Bombaj stejně jako zbytek Indie ničí zkorumpovaní politici a policejní vyžírky. My to sami nezastavíme. Tak v těch textech alespoň tlačíme na lidi, aby si uvědomili, že to takhle nemusí být pořád. Že když nás bude víc, tak nakonec budeme moci svobodně mluvit a svobodně myslet. V mainstreamové kultuře lidé nějakou výzvu k svobodnému uvažování nikdy nenajdou.

 

V mnoha státech světa probíhají protesty proti sociálním nerovnostem. Očekáváš něco podobného v Indii, kde je sice kastovní systém oficiálně zakázán, ale v postavení většiny lidí se tím fakticky mnoho nezměnilo?

Animeš: Indie není zrovna zemí, kde by se lidé dokázali nějak moc naštvat. Asi teď trochu víc generalizuju, ale lidi v Indii po dlouhou dobu žili téměř z ničeho a jsou schopní vystačit opravdu s málem. Nejblíže k „revoluci“ jsme se dostali minulý rok, kdy jeden sedmdesátník z malé vesnice ve státě Maháráštra, Anna Hazare, založil hnutí „Indie proti korupci“. Jednalo se o řadu aktivit včetně držení hladovky. Organizovaly se pochody, projevy, nechyběl samozřejmě internetový aktivismus. Za tři měsíce ale už nikdo o ničem nevěděl.

Další pokus zorganizovat širší protesty přišel od internetové skupiny Anonymous. Bohužel, dostavilo se jen asi sto lidí. Nechci říkat, že úplně nechceme problémy řešit. Na druhou stranu je naše mentalita taková, že se s hodně věcmi prostě dokážeme sžít. Té schopnosti, která nám umožňuje vyjít a pracovat s málem, říkáme džugát.

Arun: Korupce a byrokracie tady vytváří v Indii jeden obrovský neprostupný chaos, kterému může málokdo porozumět. Pankáči mají heslo: Znič systém. Já se ale ptám, kde v téhle zemi nějaký systém vůbec hledat.

 


autor / Tomáš Halda VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv